„V jedné věci měl Luca pravdu. Když to nebudu já, tak se o to pokusí jiní. Jenže mé plány s ní byly mnohem horší. Jejich detaily se v mé mysli splétají jako slizcí hadi."

- Rio

XI. 

Následující dny byly plné šedi. Nikdo se mnou nemluvil, jediným, kdo vstupoval do místnosti, byl Wulfe. Doktor nejenže poklidil veškerý nepořádek, který jsem napadením Luca způsobila, ale byl to on, kdo se o mě staral. Nosil mi jídlo a pití. Dokonce přinesl i velkou kupičku s oblečením, za což jsem mu byla neskutečně vděčná. Mohla jsem si konečně dovolit vzít si na sebe každý den něco jiného. Udělalo mi to radost. Větší, než bych čekala.

Stále jsem se cítila hodně unavená, ale veškeré kosti mi již srostly. Nemohla jsem tomu uvěřit, bylo to tak. Až na bolest svalů a hlavy jsem byla v pořádku. Děsilo mě to. Ve volném čase, kterého jsem měla víc než dost, jsem prohledávala každý kout pokoje, zda se v něm nenachází něco, co bych v budoucnu mohla využít. K mému překvapení jsem objevila dýku. Nebo, myslela jsem si, že je to dýka. Momentálně už se nenacházela na spodní straně jednoho z šuplíků, ale pod polštářem. Dodávala mi jakýsi drobný pocit bezpečí, i když bych ji s největší pravděpodobností v momentu potřeby nestihla ani použít.

Pokoj zamčený nebyl. Mohla jsem vyjít ven. Najít Ria. Jenže... nechtěla jsem. Možná jsem se bála. Stalo se toho tolik, že jsem toužila po chvíli klidu. Byla jsem velmi ráda, když za celý týden nepřišel.

Objevil se až desátý den ráno. Zrovna jsem seděla uprostřed koberce před postelí s talířem plným jídla a už asi po stopadesáté se snažila zavolat svou vlčí stránku. Zkouším to od toho incidentu neustále, ale nedaří se mi to. Je tam, cítila jsem ji. Přesto byla její přítomnost slabší, než kdy jindy. Rozčilovalo mě to. To nemůžu alespoň jednou mít něco jednoduché?

Vím, že za sebou zavřel dveře a rozešel se mým směrem. Slyším ho. Ozve se odkašlání. Nadzvednu hlavu a přeměřím si ho pohledem. Má kruhy pod očima, vypadal unaveně. Jeho slova ve mě vyvolají touhu vysmát se mu do obličeje: „Nepřišlas. Čekal jsem, že mě sama vyhledáš."

Bez zájmu na vidličku napíchnu kus mrkve. Moje touha po konverzaci s ním byla možná ještě menší, než chuť na velkou dávku zeleniny, která mi na talíři zůstávala. Nevyhnu se však ani jednomu. Rio jen tak neodejde, a jestli nesním zeleninu, přijde sem naštvaný Wulfe a dá mi další přednášku o výživné stravě. Děkuji, nechci. Už jsem jí slyšela několikrát.

„Nebyl důvod. Snažila jsem se dát do kupy. Asi jsi to nepostřehl, ale celkem dost jsi mi ublížil. Zlomené kosti se nehojí lusknutím prstů," má naštvanost se promítla do slov. Čekala jsem, jak na to zareaguje. Nebylo divu, že zatnul pěsti a prudce vydechl.

„Nejsi jediná, koho mám na starosti. Tenhle barák taky není moje jediný sídlo. Neciť se moc ublíženě, že jsem na tebe neměl čas. Ono se to všechno neobstará jen tak lusknutím prstů," ušklíbne se. Paráda, použil na mě moje vlastní slova. Parchant jeden.

„Tak ses dneska ráno probudil a vzpomněl si, že máš na krku ještě jednu ženskou, které bys měl zatěžovat život? Cítím se poctěná," radši si do pusy nacpu mrkev a kus listu salátu, abych neřekla ještě něco, čeho bych pak mohla litovat.

„Zatím jsi to ty, kdo mi stěžuje život," teď už byl naštvaný. Hodně naštvaný. „Ale kvůli tomu tady nejsem. Chtěl jsem se jen podívat, jak ti je. Kdy můžeme začít s tréninkem. Očividně jsi toho víc než schopná. Za dvacet minut tě čekám v tělocvičně. Doporučuji, abys byla přesná. Já se totiž dneska ráno nevzbudil, ještě jsem nespal."

Otočil se a zamířil ke dveřím. Na skříňku vedle nich položil něco malého. Nepostřehnu, co to je. Zvednu se a naboso přejdu místnost. To si ze mě dělá srandu. Na tmavém materiálu nábytku se vyjímaly stříbrné hodinky. Namyšlený bastard. Přesto je sevřu v prstech a nakonec si je navléknu.

Z pokoje vycházím až za půl hodiny. Bude zuřit. Vím to. Počítám s tím. Projede mnou vlna tepla. Vlčice se ozvala. Vnímám jí mnohem více, než předtím. Cítím, že s mým rozhodnutím souhlasí. Mám takový divný pocit, že bych jí měla začít důvěřovat. Nervózně se ošiju.

Ria uvidím, jak přechází před vchodem do tělocvičny. Je v očividně ještě horší náladě, než jakou měl předtím. To je dobře. Jakmile mě spatří, zastaví se a založí si ruce na hrudi. Neunikne mi jeho povytažené obočí. Doopravdy zuřil. Ale to já taky. Nebude mi diktovat úplně všechno. Je mi jasné, že jakmile se začnu řídit jeho rozkazy, budou se stupňovat.

„Máš zpoždění," jeho oči září modrou. Bez dalšího slova se otočí a vejde do místnosti. Jen pokrčím rameny a následuji ho. S překvapením zjistím, že uprostřed jsou dvě úzké žíněnky a na nich několik velkých papírů. Až když dojdu k nim, ukáže se mi, na co to vlastně koukám.

„Mapy? Tohle má být tvůj veledůležitý trénink pro případ, kdyby náhodou? Jako vážně?" napodobím ho a posadím se naproti němu.

„Mohla bys být chvíli zticha? Jo, jsou to mapy. Víc než to. Plány tohoto domu a jeho okolí. Tajné chodby. Zakreslené celé podzemí. Doufám, že máš dobrou paměť, tohle je poprvé a naposledy, co je vidíš," natáhl se a první dva listy odsunul stranou.

„Tak i kdyby mě někdo napadl, bude jednoduší se nechat zabít, než se odtud dostat," pokusím se zavtipkovat, ale jemu to očividně moc vtipné nepřišlo. „Tohle si v životě nezapamatuju. Nejsem schopná najít ani hlavní vchod. Místo sezení tady jsi mi to mohl alespoň ukázat. Provést mě domem."

„Nemohl. Povolení vstoupit do tohoto patra mám jen já a několik dalších osob. Ti, kterým věřím. Ostatní mají dovoleno pohybovat se v nižších patrech. Zároveň bych byl rád, pokud bys ty neopouštěla patro," povzdychne si. Jo, tak na to můžeš zapomenout. V hlavě si dělám poznámku, abych se někdy vydala na průzkum domu. „Prosím," dodá ještě a já se zarazím. Nebyla jsem si jístá, jestli slyším dobře. On znal toto slovo? Páni.

„Ti, kterým věříš? Jako Luca?" neodpustím si tu poznámku. Nebyla jsem tu v bezpečí a moc dobře jsem to věděla. To už nebudu asi nikde. Dýku jsem nechala v pokoji, sakra. V mé hlavě se ozve zavrčení. Trhnu sebou a začnu se rozhlížet po místnosti. Bylo to jen v mé hlavě nebo to taky slyšel? Vzhledem k jeho prázdnému výrazu jsem usoudila, že jsem jej slyšela pouze já. Byla to zase ona.

„Za ten incident se omlouvám. Už se to nebude opakovat. Postarám se o to," jeho tón byl tak nepříjemný, až mi vyskočí husí kůže.

Nastalo ticho. Na jazyku mám otázku, jestli ho zabil, ale rozhodla jsem se to nechat na jindy. Řekla bych, že se jednalo o lehký pud sebezáchovy. Nepotřebuju ho provokovat ještě víc, než je nutné. Snažím se tedy zapamatovat co nejvíce z toho, co mám před sebou. Mapy nikdy nebyly moje silná stránka. Seřadil tři plánky vedle sebe. Dokázala jsem to rozpoznat. První bylo očividně přízemí. Podle několika naznačených dveří. Poté první a druhé patro. Na posledním papíře se mi podaří najít zakreslený můj pokoj. Až o chvíli později si všimnu, že v pravém dolním rohu je drobným písmem napsané mé jméno. Co mě ale zaujme je schodiště hned vedle něj.

„Jeden z nouzových východů, vede do podzemních chodeb. Dostaneš se tam přímo z pokoje. Nepoužívej ho, dokud to nebude nutné," sáhne vedle sebe pro smotanou ruličku.

„Co když budu nutně potřebovat tam jít?" okamžitě mě pochopil.

„V tunelech je víc než dvacet hlídačů. Budou vědět, co s tebou udělat. Ale pokud si myslíš, že máš až moc energie, kterou potřebuješ spálit, vím o lepších způsobech." Zase to udělal. Byl hrozně rychlý. V jeden moment byl po mém boku a v druhý už mně vytahoval do stoje. Chci se mu vycuknout, ale bylo to marné. Dovede mě až před běžecký pás. Nenávidím běhání.

„Tak prosím," kývne hlavou.

„Na to zapomeň. Já a běhat? Nikdy." Otočím se, abych odešla, ale zabrání mi jednou rukou mě drží kolem pasu, druhou něco nastavuje na displayi stroje. Když se pás rozpohybuje, strčí do mě. Nemám jinou možnost, než běžet.

Nenávidím ho. Zabiju ho! Nepřestal, ani když jsem mu už asi po dvacáté říkala, že už nemůžu. Seskočit jsem zkusila jen jednou. Stačilo mu jen pár slov, jedna hrozba, abych se tam rádoby dobrovolně vrátila. V hlavě však splétám plán, jak mu to všechno vrátit. Nezabiju ho. Nebo alespoň ne hned. Budu ho mučit jako on mě. Jen trochu jinak.

Teprve když začnu zakopávat, sníží rychlost. O chvíli později znovu. Nakonec se stroj úplně zastaví. Musím se přidržovat madel, abych nespadla. Pot mi stéká po tvářích. Jedna zbloudilá kapka se mi dostane do oka. Pálí to. Přesto ho však vidím, jak se usmívá. Vím, co by potřeboval. Pořádnou ránu pěstí. Dobře mířenou.

„Jdi si odpočinout. Odpoledne budeme pokračovat. Tohle bylo teprve na rozehřátí. Jdu si nachvíli lehnout, protože jinak mi z toho tvýho kňučení praskne hlava," otočí se a odejde. Cože? Kňučení? Nohy mě pálí jako čert. Parchant jeden! Nenávidím ho! Naštvaně praštím do monitoru pásu. Zakřupe v něm. Odpoledne už si asi nezaběhám. S úšklebkem na rtu se vybelhám z místnosti.