„Zlomil mě. Pak začal sbírat všechny malé kousky, aby mě mohl složit zpět dohromady. "

- Zahra

X.

Nemělo smysl křičet, přestože jsem si nic víc nepřála. Bolest neustávala ani hodiny poté, co přestal. Nacházela jsem se v jakémsi provizorním nemocničním pokoji. Wulfe si neustále něco mrmlal pod vousy a Rio přešlapoval v rohu. Po každých několika minutách doktora okřikl. Dělo se to pořád dokolečka. Ten mu na to vždy jen odsekl něco ve smyslu, proč mi takhle ubližuje nebo jestli se zbláznil. Na první část jsem odpověď měla, a ta druhá... to už bylo něco jiného. Sama jsem si totiž nebyla jistá, jestli to není pravda.

Wulfe konečně skončil s narovnáváním kostí. Měla jsem pocit, že to bylo ještě horší, než když se lámaly. Nedokážu se pohnout ani protestovat, zároveň jsem však ráda, že zatím neodešel. Nechtěla jsem s ním být v místnosti sama, vlastně jsem se ani pořádně nedokázala podívat jeho směrem. Měla bych na něj být naštvaná. Ne, rozzuřená. Jenže jediná bouře se odehrávala v mé mysli. Měla jsem pocit, že mi brzy praskne lebka. Určitě jsem měla i horečku.

Cítila jsem ji. Vlčí stránku. Také jsem věděla, že k plnému spojení duší nedošlo. Prostě jsem to cítila. Byla tam, ale samostatná. Divoká, nespoutaná. Ne jako moje součást. Rio se to nesmí dozvědět. Když se zapovídá s doktorem, využiji toho. Znovu si představím ten samý dům. Stejné cihly, trámy, pevnou střechu. Tentokráte však nechám svou mysl, aby se nesoustředila pouze na okrajové obrysy. Představuji si všechno. Každý pokoj, kus nábytku, i dekorace. Tím však nekončím. Vytvořím si kolem domu les, vysoké stromy, které obydlí poskytují úkryt. Ochranu. Vidím, jak zamykám sama sebe uvnitř domu. Proline se mnou pocit bezpečí.

Zamrkám. Setkám se s jeho pohledem. Na rtech mu hraje lehký úsměv. Počkat. Je to hrdost, co vidím v jeho očích? Nemožné. Kdybych mohla, oklepala bych se. Jenže to by znamenalo pohnout se a na to nemám dostatek energie. Mohu se jen modlit, že mu toto bude stačit, aby si myslel, jak je vše v pořádku a nepátral hlouběji. Nemám totiž nejmenší tušení, kam až jeho moc nade mnou sahá. Děsí mě to. Zároveň moc dobře vím, že s tím nic nenadělám. Vědění toho je snad ještě horší.

Když oba opustí místnost, překvapením nadzvednu obočí. Tak tohle jsem doopravdy nečekala. Není to tak, že by mi jejich přítomnost chyběla. Tedy,... Wulfe tu mohl zůstat, mám na něj hodně otázek. Jenže to bych s ním v místnosti musela být doopravdy sama. Jinak se zeptat nemohu. Byla jsem si totiž jistá tím, že přemluvit doktora k otázkám by se mi mohlo povést. Tak snad jindy. Za jiných, lepších, podmínek.

Po nějaké době se ozve zaklepání. Je tak tiché, že ho skoro nezaregistruji. Dveře se pootevřou a dovnitř vklouzne známá osoba. Luca. Koutky rtů se mi zvednou do úsměvu. Bylo příjemné ho vidět. Jenže v jeho pohledu je něco, co mě donutí úsměv stáhnout. Zamračím se. V hlavě se mi rozsvítí červený vykřičník.

Přejde k posteli. Tentokráte už nekulhá. Přiloží si prst na rty, než začne šeptat. Bylo to doopravdy velmi tiché, takže jsem ho skoro neslyšela ani se zlepšeným sluchem. „Nemluv, nesmí vědět, že jsem tu. Nevěř mu ani slovo, co ti řekne. Snaž se bránit, kdykoliv ti bude chtít něco takového znovu udělat. Není tím, za koho se vydává. Zlomí tě."

„To už udělal," snažím se imitovat jeho šeptání, „mám jinak na výběr? Dá se odtud utéct? Odpovídat nemusíš, vím, co bys řekl."

Dívá se na dveře. Vím, že poslouchá, jestli se někdo neblíží. Chodba je však tichá, proto pokračuje: „Od té doby, co ses přeměnila, se změnil. Má s tebou něco v plánu. Ještě nevím co, ale přijdu na to. Nelíbí se mi, co s tebou dělá. Není to normální. I když... je pravda, že ještě nikdy předtím se žádná z těch, co přeměnil, neukázala jako polovlk. Ty se teď hlavně začni soustředit na to, abys co nejrychleji zesílila."

„O co jde tobě?" nedokážu si odpustit kousavou poznámku. To, že nemůžu věřit Riovi jsem věděla dávno. Ale Luca? Jaký by mohl být jeho úmysl, když je jen člověk?

„Sice ti vysvětlil, jak funguje hierarchie po přeměně... Ale neřekl ti, jaká je u párů, že? Zapomněl se zmínit? Ha, to tak. Je to polovlk, ale pokud bys nakonec skončila jako žena vlka..., stála bys nad ním."

„Jak nad ním?" svraštím obočí. Slyším blížící se kroky, ale neupozorňuji na ně. Vypadá to, že se plně soustředí na mě. Chci, aby myšlenku dokončil.

„Hierarchie se neurčuje jen podle druhu proměny, ale i tohle ji ovlivňuje. Platí to oboustranně," usměje se na mě. Přejede mi mráz po zádech, dochází mi, kam tím míří.

„Takže kdybych se stala ženou člověka, byl by na stejné pozici jako já?" Nedělej to. Prosím. Řekni, že to není ten důvod. Měla jsem naději. Že ti můžu věřit, prosím ho v hlavě.

„Skoro, byl by těsně pod tebou, ale máš pravdu. Stál by nad lidmi i všemi s meziformou. A některými slabšími polovlky. Jsi cenná úplně pro všechny. Není moc žen, polovlků, které by byly dostupné. Většina z nich je už zadaná. Proto je každá další velmi cenná." Nemusel to říkat, z jeho slov se to dalo vycítit. Nesnášel to, kým byl. Chtěl moc. Myslela jsem, že se na něj můžu spolehnout. Namáhavě polknu. On však zase pokračuje: „Ví to. Snaží se tě držet stranou úplně od všech. Nechce vyvolávat žádné boje. Zakázal mi se k tobě přibližovat, víš?"

Chci ucuknout, když se prsty dotkne mých vlasů. Jde to jen o kousek. I takto malý pohyb mě donutí syknout bolestí. Je mu to jedno. Stále mě hladí po vlasech. Dotyk se přesune na tvář. „Nedělej to," nebudu ho prosit, alespoň ne nahlas. Pokusím se zvednout. Neúspěšně. Před očima se mi zatmí.

„Jeho rozkazy mě nezastaví. Klidně se mu postavím, abych tě získal. Jsem lepší než on, doufám, že si to brzy uvědomíš. Nerad bych tě přesvědčoval...," jeho slova se zařezávají jako ostrý nůž, ale v očích má smutný pohled. Chtěl být někým. Ne pouhým sluhou. A řešení viděl ve mně.

Kde je Rio, když ho jednou potřebuju? Kroky už se z chodby neozývají. Pomalu začínám propadat panice. Kam až je Luca schopný zajít? Nepokusí se o nic, že jo? Nemůžu se mu v tomhle stavu bránit. Chytí mě za čelist a přitiskne rty k těm mým. Něco uvnitř mě se zlomí. Ne, rozpálí. Hněv, touha po krvi. Tohle nejsou mé pocity. Jenže možná je to jediná možnost, jak se bránit. Proměna přišla vždy sama. Teď ale nic. Dělej! Poprvé zatoužím po praskání kostí.

Snažím se nevnímat jeho dotyk, který mi přijde naprosto odporný. Ponořím se do svého nitra a najdu ji. Je tam. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Vidím ji, běží ke mně. Stojím před vybudovaným domem a nejsem schopná se pohnout. Vlčice skočí a naše těla se v mé mysli spojí.

Brzy zjišťuji, že to nebyla pouhá představivost. Když se mi podaří procitnout, Luca se plazí ke dveřím. Je celý od krve, po nohách má kousance. Vypověděly mu službu. Nepostaví se. Okolím se nese hluboké vlčí vrčení. Znovu se ozvou kroky. Ne, tentokráte je to běh. Je to jen pár sekund, než se dveře otevřou. Tedy, spíše padnou na zem. Někdo je vytrhl z pantů. Nebo něco.

Velký hnědý vlk. Tmavší srst na boku. Bílý flek na pravém uchu. Mé zvířecí stránce však hrůzu nenahání. Proto je mi jasné, kdo to je. Rio. Takhle jsem ho ještě neviděla. Zářivé oči? Ano, nic nového. Ten pohled? Divoký. Bylo mi to jasné. Luca si podepsal rozsudek smrti.

Přejede mě v rychlosti pohledem. Je to jen sekunda, možná dvě. Pohled mi sklouzne níž a poté zpátky nahoru. Vážně mu vlčice pokývala hlavou? Co to dělá? Ujišťovala ho, že je v pořádku... Pak mi to dojde. Už to nejsem já, kdo má vládu nad tělem. Byla to ona, kdo rozhodoval o každém dalším kroku.

Vlk přede mnou se pohl. Čekala jsem, že ho okamžitě zabije. Jenže to se nestalo. S hrůzou a uzavřená uvnitř vlčího těla a duše sleduji, jak ho kousne do ramene. Luca se snažil vyprostit, podaří se mu trefit zvíře do čenichu. Pustí ho. Ale jen na pár sekund, aby mohl zaklepat hlavou. Stačí mu dva skoky a nové zakousnutí, aby dokázal člověka za nohu táhnout pryč z místnosti. Křik upoutá pozornost dalších obyvatelů budovy. Vlčice se chce rozejít za ním, hypnotizovaná pohledem na to, co se před ní děje. Místo toho však skončí na zemi s vědomím, že ten člověk už jí nikdy neublíží. Je jí jedno, že leží v krvi.