„Myslel si, že mu patřím. Ještě nikdy se tolika nemýlil. Nakonec to bude on, kdo skloní svou hlavu."
- Zahra

VIII.

Když se ve vstupu do cely objevil muž v přibližně stejném věku jako Rio, zpozorním. Naštěstí nás dělila mříž. Se zájmem sledoval nejen mě, ale i ženu, která stále ještě spala. Proměna pro ni byla velmi náročná. Je menší a hlavně... slabší. Začíná mi to postupně všechno docházet. Jejich společnost je komplikovanější, přesto je mnoho z toho podřízeno primitivnějším způsobům. O otázce přežití to platí dvojnásobně. „Dáváš mi na výběr?" zasměje se a potřese si rukou s mým věznitelem, „dlouho ses neukázal. Říkal sem si, na čem to teď pracuješ. A podívejme. Hledáš náhradu za Moru?"

Nevím, co se tu děje, ale rozhodně se jedná o téma, které Rio očividně nechce rozebírat. S ledově klidným výrazem si otře ruku o kalhoty: „Chceš ji nebo ne? Zájemců mám dost," druhou větu dodá takovým tónem, aby muže popohnal k činu.

„Ale tuhle," jeho ruka však neukazuje na drobnou plavovlásku. Něco ve mně se pohne. Tak ať si to zkusí. Nedopadne to pro něj dobře. Pohledem ho vyzývám. Nechápu, kde se ta odvaha ve mně bere. Nejhorší na tom je, že jsem si v hlavě byla jistá svou výhrou a jeho smrtí. Jenže tělo se mi vysmívalo.

„Buď tu malou, nebo vypadni. Něco málo jsem ti dlužný, tak ti jí dám za tu cenu, na které jsme se dohodli. Víš, že Alister by mi dal klidně desetinásobek?" tentokráte je to černovlasý démon, který má úšklebek na rtu. Trefil se. Přímo do hluboké rány.

„Alister je ten největší hajzl. Kdyby nestál tak vysoko nade mnou, sejmul bych ho. Protože z vás, vyšších, na to nikdo nemá koule. Hltáte všechno, co řekne. Uděláte všechno tak, jak si to přeje. Je vám jedno, na koho to bude mít dopad. Hlavně, že vy vlci máte první poslední." V jeho hlase zní až hmatatelná nenávist. Nemám tušení, kdo je Alister, ale nikdy se s ním potkat nechci. Na to mám svůj život, nebo alespon tu skořápku, co z něj zbyla, ještě trochu ráda.

„Opatrně. Začíná se pod tebou lámat led. A oba moc dobře víme, že plavat neumíš." Rio se ležérně opřel o stěnu. Nechal ho, ať si pro ni dojde. Tak to teda ne. Zvednu se a zem kolem začne vibrovat. Aniž bych si uvědomovala, že to vychází z mého hrdla, začne se vrčení stupňovat.

„Zahro," teprve až když Rio promluví, přestane to. Samo. Nevím, jak s tím manipulovat. Ovládat to. Sebe. Stačilo však, aby řekl mé jméno a byl konec. Střetneme se pohledy. Ten jeho je nečitelný, přesto se nakloní mírně dopředu. Moc dobře vím, co vidí. Vypadala jsem hrozně, ale mé oči zářily jasně modrou.

„Tak proto ji nikdy nenabídneš, co? Polovlk? Šílené. Je jich tak málo," tentokráte je zavrčení mnohem silnější. A rozhodně nepatří mně. „Jo... Klid, uklidni se! U vlčího vocasu. Tvůj otec by se obracel v hrobě, kdyby tohle viděl. Jaks dopad. Syn lidského budižkničema je jedním z největších monster. To je změna, co?" přehodil si bezvládnou ženu přes rameno a rozešel se směrem ven, „Peníze máš v kanceláři." Proč se neprobrala? Mám chuť křičet, ale zároveň už se soustředím na něco jiného.

Ještě tři. Dva. Rozeběhnu se. Nestihnu se ani pořádně rozkoukat, ale vím jediné. Nepodařilo se mi to. Rio mě drží v pevném sevření. Chci se mu vysmýknout. Nejde to. Naposledy zahlédnu ženu, která mi ještě před chvílí dělala společnost, než s ní její nový věznitel zamíří pryč. Začnu sebou trhat ještě víc. Bez úspěchu. Je silnější.

„Přestaň, nemá to cenu. Ničemu to nepomůže. Jsi moje a tak to taky zůstane. Nemám v plánu se tě jen tak vzdát. Jsi příliš cenná. Ona už mi nepatří, takže to není ani tvoje starost," povzdychl si a smýkl se mnou zpět do cely, ze které jsem se ještě před chviličkou snažila utéct. Neúspěšně.

„Kdybych byla člověk, taky bys mě prodal!" hledím na něj pohledem plným nenávisti. Donutí ho to se zastavit. Byl to tak prudký pohyb, až sebou celé jeho tělo trhlo. Několikrát se zhluboka nadýchl, než se ke mně vrátil. Neopovážila jsem se postavit se. Naopak jsem si hlavu přikryla rukama. Ublíží mi znovu?

Nečekám lehký dotek, proto sebou cuknu. Chytne mě za zápěstí a vytáhne do stoje. Tentokráte je to jiné. Obejme mě, ale není to bolestivé. Nesnaží se mi v ničem zabránit, jeho sevření je lehké. Položí si bradu na mojí hlavu. Nejsem schopná říct ani slovo. Prostě tam jen stojím a nechám ho, aby mě objímal. Než urychleně odejde, pouze zašeptá: „Zpochybňuj si co chceš, ale to, že jsem si vybral tebe, to nikdy."

Osamostatním. Ne na dlouho. Vrátí se. S pořádnou dávkou jídla. Přimhouřím oči. O co mu jde tentokrát? Rozhodnu se prolomit ticho, až když si sedne vedle mě a pustí se do něčeho, co vypadalo jako pečené kusy masa. Otočím k němu hlavu: „Co ještě chceš?"

„Potřebuju důvod k tomu, abych šel za tebou?" podává mi talíř s jídlem. Nevezmu si ho. Ani omylem. Pokrčí rameny a stáhne si ho zpět k sobě, „Je na čase ti něco málo vysvětlit. Potřebuju tě naučit pár triků, jak se ubránit v případě nouze. Jeden totiž nikdy neví. A když se budeš neustále pokoušet utéct, tak to skončí jedině dvěma způsoby. Zabijou tě lidé nebo skončíš jako jedna z těch ostatních žen. Nakonec budeš ještě ráda, že jsi u mě."

Dívám se na něj s vytřeštěnýma očima. To nemyslel vážně, že ne? Jestli jo, tak je to horší, než jsem si myslela. Potřebuju se dostat pryč. Ven. Určitě se mi tím snažil jen nahnat strach. Lže. Nejsem blbá, vím, že domů už nemůžu. Odsunu se od něj a opřu o chladnou zeď. Kéž bych však mohla jít domů. Mojí jedinou starostí by byly semináře a testy. Neubráním se pousmání. A to jsem si myslela, že je zle, když jsem měla tři testy v jeden den. Teď to znělo jako sen.

„Uděláme výměnný obchod," mávne ve vzduchu kusem masa, než si kousne. Hledím na něj, jak spokojeně žvýká. Vypadal... tak normálně. Lidsky. Začnu si ho znovu víc prohlížet. Byl pohledný, to ano. Ale pod krásnou tváří se skrýval netvor. Tak odporný, že by mě měl děsit až do morku kostí. Což také dělal.

Když se ozve zapraskání, znovu se mi z hrdla vydere zavrčení. Tentokráte to může trvat pouhých několik minut. Svou myšlenku nedokončil. Prostě tam jen klidně seděl vedle mě a čekal. O to větší chuť ho zabít jsem měla. Jenže... měla jsem šanci? Ani omylem. Postavím se na roztřesené tlapy a dojdu až k mřížím. Jsou zamčené, vím to. A mé podvědomí mi říká, že byly stavěné tak, aby udržely i silnější, než jsem já. Snažit se utéct nemělo smysl.

„Už mě vnímáš?" položil téměř prázdný talíř vedle sebe, „tak fajn. Budu tě vést. Naučím tě ovládat svou vlčí stránku, jak jen to bude možné, ukážu ti, jak se bránit v lidské podobě," nadzvednu obočí. Moment, dokáží něco takového vlci? No, to je v tenhle moment stejně asi jedno. „Když mě poslechneš a uděláš vše, co ti řeknu, za..." odmlčel se jako kdyby se nad tím musel ještě zamyslet, „dejme tomu dva roky tě propustím. Budeš volná. Nechám tě jít."

Volná.

Nechá mě jít.

„Svobody si užiješ, když dobře jen pár dní, pak si tě někdo najde. Skončíš jako ta plavovláska. Je to jen na tobě," opřel se zády o stěnu a sledoval moji reakci.

V hlavě mi hraje to jediné.

Volná.

Volná.