„Některá rozhodnutí nic nezmění. Jiná nás dokáží změnit do konce života. K lepšímu i horšímu. Mohla si myslet, že je to to nejhorší. Jenže nebylo. To teprve přijde."
- Rio

VII.

Stál tam a čekal. Vypadalo to, že snaží poslouchat, jestli je ten vlk v dostatečné vzdálenosti. Potom vytáhl mobil z kapsy. Ozvalo se vytáčení. Jakmile se na druhé straně ozval mužský hlas, vyštěkl, aby okamžitě přišel. Nemám nejmenší potuchu, s kým to mluvil. Otočil klíčem a nechal mříž otevřenou. Objevil se vedle mně. Pomalu, snad jako kdyby se snažil být opatrný, mi pomohl na matraci. Zavřu oči. Modlím se, aby už mě nechal. Tělo se mi automaticky začne třást a nepřestane ani několik minut poté, co se vzdálí. Pořád tu je, vím to. Pozoruje mě a čeká.

„To je ona?" Nemám sílu na to, abych se podívala, kdo to je. Slyším šustění. Přibližuje se. Cvaknutí mi oznamuje, že něco položil vedle mě na zem. Na moment vše utichne: „Je při vědomí?"

Podívám se na něj. Rozhodně byl starší, než Rio. Věkem by to odpovídalo možná tak tomu jako kdyby byl jeho otcem. Jejich rysy však byly úplně rozdílné, tudíž to byl jen další z nich. Proměnili ho stejně jako mě? Nebo se tak narodil? Jedním kolenem klečí na zemi, o druhé si opírá ruku. Má našedivělé vlasy, ale pořád stejně zářivý pohled.

„Neboj se, dáme to do pořádku. Jmenuju se Wulfe, jsem doktor. Ty?" podal mi ruku, jako kdyby si se mnou chtěl potřást. Povytáhnu obočí. Doufám, že to nemyslel vážně. Chce si potřást? Jak asi?

„Zahra," podaří se mi ze sebe dostat přes bolest a únavu. Možná, že jsem se před chvílí vzbudila, avšak to neznamenalo, že jsem vyspalá.

„Krásné jméno. Pro krásnou mladou ženu," mrkne na mě. Nakloní se a začne si pečlivě prohlížet obě mé ruce.

„Wulfe...," ozval se varovný hlas. Znělo to spíše jako zavrčení, „Nejsi tu kvůli seznamování. Potřebuje pomoct se zaléčením těch rukou. Srovnej jí kosti, když bude potřeba, tak dej fixace a tím tvá práce končí."

Wulfe si jen povzdychl a znovu na mě mrkl. Co to má znamenat? Pak sáhl do kufříku, který si předtím postavil vedle sebe a začal vytahovat různé předměty. Obočí mi samo povyjede nahoru. Tohle všechno bude potřebovat k tomu, aby mě dal dopořádku? Vypadalo to spíš, že se chystá rozpitvat každý centimetr mého těla. Rozhodla jsem se však, že lepší bude to nekomentovat, takže jen čekám, jestli to zabere nebo ne.

„Kdy naposledy jedla? Pila?" tyto otázky se mě sice přímo týkají, ale nebyly mířené na mě. Po krátkém rozhovoru s doktorem Rio naštvaně odkráčí. Oddychnu si. Možná až příliš nahlas, protože se Wulfe zasměje.

„Bude to chtít hodně odpočinku. Kdybys chtěla, můžu mu říct, že potřebuješ pořádnou postel. Zařídím pro tebe cokoliv," pousmál se. Šeptal, i když mi není úplně jasné proč. Jejich sluch je výborný, takže něco takového vůbec nemá smysl.

+ + + + +

Znovu jsem otevřela oči až po nějaké době. Potom, co mi doktor bolestivě srovnal a zafixoval ruce, odešel. Měla jsem na něj pořád další a další otázky, ale on na většinu z nich stejně neodpověděl jinak, než pokrčením rameny, zavrtěním hlavy nebo zamručením. Asi jsem ho svou zvědavostí odehnala. Nevadilo mi to, protože jsem brzy potom usnula.

Něco tu hezky vonělo. Na podtácu vedle matrace byla položená miska s polévkou a talíř s masem a zeleninou. Otočím se na bok a posadím. Nohy si smotám do tureckého sedu. K mému překvapení mě ruce vůbec nebolí. Celé tělo ještě ano, trochu to pobolívá a jsem unavená. Ale jak je to možné? Vždyť zlomeniny se hojí týdny, u některých lidí i déle. Dělám si v hlavě poznámku, že se na to musím zeptat. Jestli tedy někdy někdo ještě přijde.

Zakručí mi v břiše. Ano, to je to, na co bych se měla zaměřit. Musím se najíst. Natáhnu se pro misku. Fixace na levé ruce se mi zaboří do kůže. Tak ne. Tohle musí jít nejdřív dolů, jinak se nenajím. Přesně tomu se věnuji i několik dalších minut, protože mi to prostě sundat nešlo. Jednu část obvazu, který na tom byl, jsem musela dokonce roztrhat. Nešel rozvázat.

Pak už spokojeně, tedy alespoň v rámci možností, usedám k jídlu. Polévka byla ještě teplá, což jsem uvítala. V mysli jsem z toho měla velkou radost. Nejradši bych to do sebe rychle naházela, abych měla jistotu, že mi to nikdo nesní, ale obávám se, že by se mi udělalo zle, a to nepotřebuju. Už teď toho mám plné zuby. Ještě něco takového. I když, Rio by si to asi užil, kdyby zjistil, že je mi zle.

O kom se mluví, nedaleko bývá. Jenže nepřišel sám. V náručí držel tělo, ženu. Byla to jedna z těch, které byly ve stejné místnosti, když jsem se probrala. Luca mu doširoka otevřel mříž, aby mohl projít a vešel za ním. Tedy, správný výraz by byl asi dopajdal se. Výrazně napadal na levou nohu. Něco se mu muselo stát. Setkal se se mnou pohledem, než ho sklopil k zemi. Nevím, co mu Rio provedl, ale zjistím to. Ten mezitím položil ženu na zem. Bylo mu úplně jedno, že pod ní je jen chladná betonová podlaha.

„Ty další dvě půjdou vedle. Zbytek spalte," díval se mi do očí, když to říkal. Přeběhne mnou chlad. Oni je budou... spalovat. Polknu, tíha se mi usadí na hrudi. Říkal ještě další dvě, takže z těch... sedmnácti? Už ani nevím, kolik nás tam bylo. Ale sedmnáct, určitě. Přežily jsme čtyři. To je málo, tak málo. Chvíli mi jen hledí upřeně do očí, než znovu odejde.

Zůstanu tu s ní sama. Byla mnohem drobnější postavy, než já. I vzrůstově byla nižší. Odložím misku s trochou polévky, na kterou jsem si právě vzpomněla, že ji držím a postavím se. Je na čase otestovat, jestli jsou mé ruce plně funkční. Dojdu až k ní a chytím jí pod pažemi. Je to náročné, ale nakonec se mi ji podaří dostat na matrace. Jsou funkční.

Prudce otevřela oči a posadila se. Byla jsem ještě pořád nakloněná nad ní, tudíž jsem schytala ránu čelem do nosu, křupne v něm. Tak tedy pěkně děkuji. Posadím se vedle ní. Zmateně se rozhlíží: „Co se děje? Kde to jsem? Jsem mrtvá?"

Nad poslední větou se musím skoro pousmát. Mrtvá? Zatím ne, ale bude si to brzy přát. Tedy, pokud už proměnu nepodstoupila. Nevypadala na to. Je mi jí líto, když vím, co jí čeká. Nemůžu jí nijak pomoct, je to neodvratné.

„Nejsi, ale budeš si to přát. Teď o tom ale mluvit nebudeme. Zvládneš se posadit? Zbylo tady jídlo. Měla by sis ho dát, protože se ti ta energie bude hodit." Nikdy jsem nepatřila mezi konejšivé typy lidí, takže, když se schoulila do klubíčka a začala plakat, nepřekvapilo mě to. Jenže co s ní?

Po nějaké době usoudím, že jen tak nepřestane. Poposadím se blíž k ní a obejmu ji. Byly jsme jedna pro druhou naprosto cizí, ale to nám nevadilo. Snažila jsem se jí uklidnit, ale pomalu jsem získávala pocit, že to spíš ona pomáhá mně. Slzy se jí stále valí po tváři jako drobné vodopády a v očích, které si mě váhavě prohlíží, se začínají objevovat odlesky modré.

Potřebuju, aby se trochu najedla, než začne proměna. Nepodaří se mi to. Při prvním cuknutí jejího těla je jasné, co se děje. Chci se odsunout a dát jí víc prostoru. Zarazí mě a pevně mi sevře ruku. Netrpělivě čekám, kdy jí začnou praskat kosti. Čas plyne. Její tělo se mění, ale v podstatně menším měřítku. Drobné změny na postavě. Vypadá vypracovaněji. Kůže je na první pohled lesklejší. Vlasy zdravější. Mohla bych pokračovat dál. Jenže na prohlídku není čas.

Luca projde okolo mříží. Nezastaví se, ani když na něj zavolám. Dojde mi proč. Rio za ním nese další bezvládné tělo. Ozve se zvuk klíčů, což mě donutí uvědomit si, že takových cel je tu možná víc. Rachot. Kroky. Vrzání a zabouchnutí. Klíče.

Objeví se naproti mně. Rio má na tváři úšklebek. Chvíli si nás prohlíží. Držím jí v náručí. Do ucha šeptám slova útěchy a pomalu s ní kolébám. Rio si odfrkne: „Člověk," nastane moment ticha, než pokračuje: „uvědom zájemce. Kdo nabídne nejvíc, tomu ji prodám. Ať si s ní dělají, co chtějí."

Luca zmizí. Nechám ji ležet smotanou na matraci. Jdu k Riovi, který stál na druhé straně mříží. Nevím, kde se to ve mně bere, když na něj spustím: „Tohle nemůžeš! Nepatří ti! Nikdo ti nepatří!"

Ušklíbl se. Než jsem stihla mrknout, prostrčil ruku skrz a chytil mě za krk. Prudkým pohybem vpřed jsem padla na chladný kov. Stisk však nepovolil. Naklonil se blíž: „Kdokoliv, koho proměním, mi patří. A ženy? Ty patří tomu, kdo je buď přemění, nebo koupí. Je mi úplně ukradená, ať si s ní její majitel dělá, co chce. Stejně z ní s největší pravděpodobností bude chovná klisna. Každý chce potomky, ale žen je jen velmi málo," pustil mě a já se rozkašlu. Jeho další věta způsobí, že mi srdce vynechá jeden úder: „Tebe si nechám já, neboj."