„Bála jsem se zůstat člověkem. Nejnižším článkem hierarchie. Jenže tohle... tohle bylo ještě mnohonásobně horší!"
- Zahra

VI.

Probrala jsem se do prázdného pokoje. Vyhovovalo mi to. Moment. Zamrkám. Tohle ale není ten samý, ve kterém jsem usínala. Šedé zdi, tmavě hnědý nábytek. Dvě velká okna, skrz která prosvítá slunce. Postel byla snad ještě větší, než ta minulá. Zvednu se do sedu. Moc rychle. Místnost se se mnou začne točit. Tak takhle to nepůjde. Položím se zpět na polštář a rukou si překryju oči. Zamezím tím přísunu světla, ale vůbec mi to nevadí. Stejně bylo ostré a nepříjemné. Snažím se zhluboka dýchat.

„Vyspalá?" ozve se za mnou. Trhnu sebou a nadskočím, přestože nevím, jak je to, když ležím na posteli, možné. O sekundu později se ocitám se podlaze. Au. Nade mnou se ozve zachechtání: „Pojď, pomůžu ti. Jinak, jsem Luca."

Objeví se přede mnou. Ze stolku vedle mě vezme sklenici s vodou. Nebo doufám, že je to voda. Bylo to průhledné. Natáhne ke mně volnou ruku: „Ukaž. Potřebuješ se napít a najíst. Tvé tělo je velmi slabé. Musíš doplnit živiny."

Málem jsem se mu vysmála do obličeje. Přistání nebylo zrovna nejměkčí, to jo, ale že jako první sáhl po vodě, mi přišlo komické. Ukážu rukou na sklenici. Oddychnu si, když se se mnou nechce dohadovat a podá mi ji. Obavy z toho, zda se v tekutině nenachází něco, co by mi mohlo ublížit, zmizí. Mám velkou žízeň.

Prázdnou sklenici pokládám na noční stolek. Teď jsem to já, kdo musí vypadat komicky. Je mi to jedno. Pohne se. Nedůvěřivě na něj hledím, když mě chytne za ruku a vytáhne do stoje. To bych možná ještě přežila, ale jakmile se jeho ruka obmotá kolem mého pasu a podepře mě, trpělivost mi zmizí. Než na něj však stihnu spustit, ať na mě nesahá, někdo je rychlejší.

„Vypadni od ní!" byl to tichý, na poslech klidný hlas. Jenže jeho majitel tak vůbec nevypadal. Černé vlasy se mu vlnily kolem tváře, modré oči zářily i v denním světle. Pěsti měl zatnuté, postoj strnulý. Rio. A vypadal děsně. Očividně bylo možné, aby vypadali vyčerpaně. Měl kruhy pod očima, které mu dodávaly vizáž strhaného vojáka. Byl jím? Toť otázka.

„Omlouvám se," Luca mě okamžitě pustí. Za to jsem ráda. Oba muži se setkají na půli cesty. Je zřejmé, kdo z nich tu má větší moc. Lepší postavení. Netajil se tím. Začínala jsem mít pocit, že si to čím dál tím víc užíval.

„Nic neudělal. Jen mi pomohl vstát," nemám nejmenší tušení, co to dělám. Luca se nezdál být špatný. Tedy, rozhodně ne tolika, jako Rio. O něm se vlídná slova říct nedají. Udělám krok dozadu a setřesu si neviditelný prach z nového trička. On mě někdo převlékl? Kdo? Sakra! Snad ne on?

Využiji situace a vydám se ke dveřím naproti posteli. Vzhledem k tomu, že se ani jeden z nich nepohnul, předpokládám, že se tam nachází koupelna. Ven vycházím až o několik minut později.

„Mám upozornit Wulfeho, aby se na ní podíval? Asi určitě!... Musí ji přece zkontrolovat, jestli je v pořádku, že ano? Neumře, že ne?" zmateně hledím na Luca. Právě se začal vybarvovat jeho charakter. Člověk. Jakmile mi to naskočí v hlavě, zamyslím se. S největší pravděpodobností ano. Vypadal na to. Očividně dělal pro Ria první poslední. Možná se znají už dlouho, ale v hierarchii stojí hluboko pod ním.

„Ne, doktora ne. Nemůžeme to riskovat."

„Ale proč? Jak budeš mít jistotu, že je všechno v pohodě? Vždyť se proměnila!" Lucův hlas je nadšený. Nesnaží se to skrývat. Usmíval se, zběsile rozhazoval rukama. Proč z toho má takovou radost?

„Právě proto!" Stačila tyto dvě slova a Luca zmlkl. Další rozhovor se odehrával pouze skrze jejich pohledy. Nevím, o co jim šlo, ale mně úplně nevadilo, že toho doktora nezavolají. Nepotřebuju, aby do mě někdo šťoural.

Ozve se zaklepání na dveře. Otevřou se. Stojí v nich mladý muž, může být stejně starý jako já. Na znamení úcty lehce sklopí hlavu. Odkašle si a promluví: „Je tu posel. Přeje si s vámi mluvit."

„Vyřiďte, že se s ním hned potkám." Nic víc mu neřekne. Ono není asi ani potřeba, mladík zmizel. Začne se rozhlížet po místnosti. Něco se mu rodí v hlavě a já nevím co. Přemýšlí. Kývne mým směrem: „Vezmi ji na samotku. Přijdu za vámi."

Luca s tím očividně nesouhlasil, protože se začal nadechovat. To už Rio prošel dveřmi a nechal je pootevřené. Schválně, věděla jsem to. Podívám se na svého společníka. Pohledem se mi omlouvá, když mě chytne za pravý loket a začne táhnout pryč. Jakmile se dostaneme na chodbu, chci se mu vysmeknout. Běžet. Utéct. Schovat se. Někde kde mě nenajdou. Nebo zmizet pryč. Nemám nejmenší šanci. Jakmile udělám pár rychlejších kroků, strhne mě zpátky k sobě.

Myslela jsem si, že to bude dobrý. Jenže ono ani omylem. Sehnul se, ruku mi obmotal kolem stehen, a přehodil si mě přes rameno. Pěstí mu začnu tlouct do zad. Ani to s ním nepohnulo. A co kopnutí? Také nic. I přes dva marné pokusy se nehodlám vzdát. Házím sebou ze strany na stranu, zatímco mě nese po schodech někam dolů.

Ocitnu se na zemi. Tedy, skoro. Pode mnou je jen malá matrace. Chci ho okřiknout, ale on jen zamumlá něco o tom, že je hned zpátky. Nejsou tu dveře, pouze mříže, které nenechají ani kousek soukromí. Objeví se znovu asi po pár minutách. V rukách drží matraci, nějaké deky a ještě něco, pro mě momentálně, neidentifikovatelného.

„Alespoň tohle. Nic lepšího teď asi nemám, promiň," rozhlédnu se kolem sebe. Nevadí to. Nevím, proč tu jsem, ale Lucovy dary tentokráte rozhodně neodmítnu. Nikdo totiž neví, jak dlouho tu budu. Třeba se to bude hodit. Zvednu se, aby to mohl položit na starou matraci. Jakmile se ohne, vnímám to jako příležitost k útěku. Otočím se a vrazím do pevného mužského těla. Rio.

Natáhne se po mně a sevře mi levou ruku. Co to dělá? Vyhrne mi rukáv od volného trička. Chvíli si prohlíží mou ruku, než se na mě podívá. Zatímco jeho oči jsou prázdné, moje zajisté vyjadřují nechápavost. Křup! Bolí to! Ruka je kus nad loktem nepřirozeně posunutá. Je zlomená! Proč? Horkost mi polévá celé tělo. Nestihnu se ani rozkoukat. Během několika sekund opakuje ten samý postup i s druhou rukou. Slzy mi tečou po tvářích. Chci se mu vycuknout.

„Co to děláš? Zbláznil ses, přestaň!" Luca se po něm vrhne a snaží se mi pomoct. Spadnu na zem. Před očima se mi na moment zatemní. Zamrkám.

S Riem to ani nehne. Chytne Luca za paži a táhne ho pryč. Věnuje mi poslední pohled, než zabouchne mříže. Nedokážu v jeho očích vyčíst vůbec nic. Jsou to jen studny. Hluboké, chladné.

Vrací se o nějakou dobu později. Pořád to bolí, ale slzy mi už uschly. Nedokázala jsem se pohnout ani o kousek dál. Pohledem se zaměřím na druhou osobu, která s ním přišla. Muž. Má na sobě jen volné tepláky.

„Vidíte? Je k ničemu. Pokud proměna nebude pokračovat, budu ji muset nechat utratit," řekl to takovým stylem, až mi naskočila husí kůže. O co ti jde? Co tím sleduješ, Rio? Utratit?

„Škoda... I když, máš pravdu. Zas tak hezká není. Dej mi vědět, jen pokud se přemění. Jinak je mi jedno, co s ní uděláš," byla to poslední věc, kterou ten muž řekl. Dělalo mu to problémy. Ihned na to mi dojde proč. Ozve se zapraskání. Další. A znovu. Jeho proměna je rychlá. Vlk stojící na druhé straně mříží je mohutný. Otočí se a zamíří pryč. Rio má stále ještě sklopenou hlavu, ale setkáme se pohledy. V očích se mu nebezpečně zablýskne.