„Zbitá, zakrvácená. V tom stavu nepředstavovala ani špetku nebezpečí. A přesto v ní byla ta věc. Světlo. Odhodlání přežít. Naděje. Něco, co musí zemřít. O to se postarám."

- Rio

III.

Hlasité plesknutí. Ticho. Spalující pohled jeho očí. Ustoupil dozadu a zamračil se: „Na holku máš celkem pěknou ránu! Jen škoda, že seš zatím člověk. Jinak by mě to dokonce i bolelo," naoko si protřel tvář a zachechtal se. Zabít se dají, ale pořádná facka s nimi ani nehne. Až se o něco pokusím příště, bude to chtít větší sílu. Nebo zbraň.

Levá ruka mě pálila, jako kdybych s ní máchala nad ohněm. Chci to zmírnit klepáním. Nepomáhá to. Au. Promnu dlaně o sebe. Naše pohledy se setkají. Mrkne na mě: „Tak po dobrém nebo po zlém?"

„Mám se ptát, co znamená po zlém?" vyjedu na něj, ale u toho se snažím postavit. Zeď za zády je skvělá opora, jenže mě zradí nohy. Nestihnu však dopadnout na zem. Ocitnu se u něj v náručí.

Nelíbí se mi, že na mě sahá. Jenže snažit se ho přeprat by se mi nikdy nepodařilo. Vyšel se mnou z místnosti a pokračoval širokou chodbou. Sálalo z něj příjemné teplo. Ač si to nechci přiznat, pomalu se poddávám spánku. Hlava mi automaticky padne na jeho hrudník. Slyším to. Srdce mu bije, ale ve velmi dlouhých intervalech. Oklepu se. S ním to ani nepohne. Další připomínka toho, čím je. Jeho kroky, doprovázené ozvěnou, připomínaly spíše hlasité dupání. Ale ani to mi nevadilo, když jsem zavírala oči. Má cenu snažit se zjistit, kam mě to nese? Pomůže mi to? Pochybuji.

Probere mě až ledová voda. Otevřu oči. Musím ven. Pryč! Okamžitě sebou začnu trhat ze stany na stranu. Setkám se s jeho pohledem. Rukama mi zatlačí na ramena a zavrtí hlavou. Dobře, třeba když budu spolupracovat, tak mě nechá na pokoji. Opřu se o stěnu vany, která je stejně studená jako voda uvnitř. Ta už mi nepřijde tak chladná jako předtím. Je spíš příjemná.

„Umyj se!" ozve se někde za mnou druhý hlas. Mělo mi být jasné, že tu někde bude. Chci protestovat, jenže žádná slova z mých úst nevycházejí. Proto jen zavrtím hlavou. Jestli si myslí, že se svléknu a umyju před nimi, tak to jsou na velkém omylu.

„Možná bychom mohli..."

„Jo, to bys mohl. Zavři za sebou dveře," jeho tón hlasu byl stejně ledový jako barva očí, které mě teď zezadu propalovaly. Druhý muž jen lehce sklopí hlavu a odejde. Ne! Nechci tu s ním být sama. Přece mě tu nemůže nechat. Jakmile uslyším cvaknutí, je mi jasné, že může. Sakra. Posadím se s úmyslem vylézt z vody. Další pronesená věta mě však vyděsí ještě víc, než jeho přítomnost, a donutí mě se zarazit: „Svlékni se a umyj, jinak to udělám za tebe."

„Ne." Jsem odhodlaná. Ať si to zkusí. Přidržím se pravou rukou okraje vany a začnu si pomalu stoupat. Hlava mě bolí jako střep. Jeho další kroky jsem nečekala. Všechno je to tak rychlé. Cítím jeho prsty ve vlasech. Sevře je k sobě. Bolí to. Nestihnu ani vyjeknout a strhne mě zpět do vody. Je všude kolem. Oči mám otevřené. Studí to. Štípe. Rukama se chytám okrajů a snažím se vytáhnout se ven. Vzduch z mých plic uniká. Vytváří bubliny. Slyším je i přes zběsilé cákání. Moje plíce jsou prázdné, ale stále mě drží. Začnu mu drásat paži, kterou má v mých vlasech. Voda se barví jeho krví. Dostává se mi do plic. Nic nevidím. Tělo pomalu vypovídá službu. Přesto bojuji. Kopu nohama. Nevzdávám se.

Vytáhne mě ven. Je to automatické. Lapu po dechu. Nebo se o to snažím. Vykašlávám tekutinu. Vodu, jeho i svou krev, špínu, pot. Všechno to bylo tak odporné. Je mi horko. Ne, počkat. Třesu se. Mám zimnici? Nevím. Vůbec nic nevím. Snažím se protřít si oči, ale ani to nepomáhá. Vidím ho rozmazaně.

„Už se umyješ nebo si dáme druhé kolo?" Pomalu přikývnu. Pálí mě i v krku. Na skříňku vedle vany položí hromádku s něčím. Snažím se zaostřit. Ručník... A něco, co vypadalo jako tričko? Možná. Pak si ještě odfrkl, než se otočil zády.

Nechci, ale musím. Udělal by to znovu. Vím to. Možná by mě i utopil. Bylo by mu to jedno? Asi ano. Nedivila bych se tomu. Chvíli ještě trhaně dýchám, než se odhodlám začít se svlékáním. Nejdřív tričko. Pak kalhoty a spodní prádlo. Udělat to ve vaně s vodou je celkem náročné. Koutkem oka ho pořád pozoruji. Neotočil se, nepohnul ani o milimetr. Nepřestávám ho však sledovat. Srdce mi bije jako splašené. Co když se pohne? Ublíží mi? Ještě víc? Jde to?

Jak je to jen v mých možnostech a silách, tak se rychle omyji. Při natahování se pro ručník očima propaluji jeho záda. V rychlosti vstanu a obmotám se do měkké látky. Vylezu z vany na podlahu, která je celá mokrá. Dopadají na ní další kapičky. Z mých vlasů. Na tom nezáleží. Přetáhnu si přes hlavu tričko, i když je to velmi náročné. Sahalo mi do půlky stehen. Proč mi nedal nic jiného? Ručník mi spadne na zem. Sakra. Sehnu se. Mé nohy už to nezvládnou a skácím se k zemi. Koleny dopadnu na tvrdé dlaždice. Syknu bolestí.

Je u mě. Začnu panikařit. Chytne mě za loket a vytáhne do stoje. Přidržuje mě, zatímco z té skříňky vytáhne další ručník. Dovede mě do vedlejší místnosti. Byla to ložnice, ale nic dalšího jsem nepostřehla, protože mě donutil se posadit na postel.

Vyděsil mě ještě víc tím, že vzal ten nový ručník a začal mi sušit vlasy. To snad nemyslí vážně. Natáhnu ruce, abych mu ho vytrhla. Z hrdla se mu vydere zvláštní zvuk, po kterém mi naskočí husí kůže.

„Zvlá..." Nejde to. Nedokážu mluvit, i když bych chtěla. Je to jeho vina. To on mi tohle všechno udělal. Chci se od něj odsunout, ale znovu mě chytne za vlasy. Bolí to. Tak moc. Přestanu se snažit o zvětšení prostoru mezi námi.

„Šetři síly. Budeš potřebovat všechno, co v tobě ještě zůstalo. Já ti jen pomohl to odstartovat. Zbytek už je jenom na tobě. Ať už se rozhodneš jakkoliv, nikdo ti nepomůže," vzal ručník a hodil ho otevřenými dveřmi do koupelny.

Otočím se na něj s otázkou v očích. Jak je to na mně? O čem mám rozhodnout? Očividně mé rozpaky pochopil, protože se lehce sklonil. Hledíme si do očí. Má je jen pár desítek centimetrů od těch mých. Jasně modrá mě spaluje, když promluví: „Proměna začala. Přijmi to a staň se jednou z nás. Nebo zemři."