„V mých myšlenkách to bylo jasné. Bezvýznamná oběť. Další čárka. Něco mi však říkalo opak. Konec přijde mnohem později, než čekám."
- Zahra

II.

Nevím, čím přesně byl, ale rozhodně postrádal jakýkoliv soucit. Přesvědčil mě o tom znovu v ten moment, kdy mě vyloženě hodil do nákladních prostorů staré dodávky. Dopadla jsem na tělo. Ženské. Zmocnila se mě panika. Krucinál, jen to ne. Moment. Dobrý... Žila. Tedy..., dýchala. Na nic jiného se ve svém zuboženém stavu nezmohla. Má hrůza se prohloubila, jakmile jsem zjistila, že těl je tu více. Okolní vzduch jakoby se během jednoho nádechu výrazně ochladil. Nedokázala jsem přesně určit, kolik nás tu bylo. Jedna věc mi však došla. Všechno to byly také ženy.

Auto se dalo do pohybu. Prudké zatočení způsobilo, že jsem sebou smýkla a narazila do bočních dveří. Au. Na druhou stranu ale přece...? Chci zjistit, jestli by se nechaly otevřít. Díky oknu tu nebyla úplná tma, takže se dalo rozpoznat matné obrysy. Žádnou páčku jsem nespatřila. Pokusím se pohnout rukou. Nic. Nohy mě také odmítaly poslouchat. Jsem uzavřená ve vlastním těle bez možnosti se jakkoliv pohnout. Notak. Další pokus má stejný výsledek. Prosím... Prosím! Ale i ten následující je marný. Pohled se mi rozmaže a po tvářích se skutálí první slzy. Nezbývá nic jiného, než se poddat osudu a čekat.

Přišlo mi to jako hodiny, ale mohly to být jen minuty, než se vůz zastavil. Konečně. Před očima už mám černo a ani světlo, které dovnitř proniklo, jakmile se otevřely zadní dveře, mi zrak úplně nezostřilo. Zvonění v uších nabírá na síle a pomalu přestávám vnímat dění okolo sebe. Postřehnu ještě, že odněkud z venku se ozve chladný hlas: „Dejte je do cely. Všechny."

Znovu k sobě přicházím až po nějaké době. Jestli je pořád ten samý den? Netuším. Stejně by mi to k ničemu nebylo. Zamrkám. Zrak se mi vrátil do pořádku. Tedy, jestli se tomu tak dá říkat. V místnosti bylo šero, ale viděla jsem lépe, než předtím. To bylo dobré znamení. Nebo jsem si to alespoň myslela. Do nosu mě však uhodí odporný pach. Směsice potu, krve a něčeho, co by se dalo přirovnat snad jen k rozkládajícímu se masu. Polknu, ale i v mých ústech je až příliš velká pachuť krve. Mám žízeň. Tak velkou.

Rozhlédnu se kolem sebe a srdce mi vynechá několik úderů. Patnáct? Ne, počkat... Sedmnáct. Tolik žen jsem napočítala. S hrůzou zjišťuji, že každá z nich má na krku tržnou ránu. Pootočím hlavou, abych se pořádně podívala na o něco starší ženu po svém pravém boku. Tentokráte mě zarazí bolest, kterou jsem předtím nepostřehla. Ne, prosím. To nemůže být pravda. Automaticky zvednu ruku. Sice jí to trochu trvá, ale poslechne mě. Dotknu se místa, odkud bolest pulzuje, a když prsty odtáhnu, spatřím svou vlastní krev. Tohle není tržná rána, ale něco úplně jiného. Kousnutí. Sakra. Proč?

Převalím se na bok a natáhnu, abych strčila do té ženy. Nic. Zkusím s ní zatřást ještě o trochu více. Marně. Neprobrala se. Nehodlám se však vzdát a přisunu se blíž. Mé ruce se zdály, až na bolest, být v pořádku, ale nohy sebou odmítaly pohnout. Musela jsem se posouvat po chladné podlaze jen s pomocí dlaní. Nebylo za co se chytit a přitáhnout, takže mi to chvíli trvalo.

„Hej!" syknu na ni, „prober se, dělej!" Ani chytnutí za její ruku a zatřesení nic nezpůsobí. Jen hlava jí sklouzla o něco níž. Ostatní ženy na tom byly stejně. Žádnou mé posunování ani volání neprobralo. Bez hnutí ležely na zemi. Vypadaly tak zranitelně. Bezmocně. Ponechané osudu, ať už byl jakýkoliv.

Vystraší mě rachot. Napínám sluch, ale hlavou se mi rozduní jen zrychlený tlukot vlastního srdce. Ve dveřích se ozve zarachocení klíče. Panikařím. Urychleně si otřu prsty o kalhoty a svěsím ruku podél těla. Opřu se o stěnu za sebou. Zavřu oči. Slyším je. Jsou dva. Myslím... Podle kroků. Snažím se dýchat pomalu, abych zklidnila zuřivé bití srdce. Když se nějakou dobu nic neděje, nutím se zůstat bez pohnutí. Určitě neodešli.

„Známky proměny?" byl to stejný hlas jako u auta. A školy. Neodvážím se na něj však podívat. Nechci ho vidět. Je zodpovědný za všechny ty téměř k smrti zbité ženy? Udělal to? Kdo to je? Nebo spíš... Co je přesně zač? Moc dobře vím, že člověk není. Pro jeho druh jsme jen lovná zvěř. Ale... co je jeho druh? Monstra. Příšery. Ty pojmy znám až příliš dobře, ale nic moc bližšího nevím. Jak je možné, že má stejnou barvu očí jako ta věc, co zaútočila u školy? Co je spo... Tok mých myšlenek je náhle přerušen.

„Ne. Kontrolovali jsme je před hodinou. Žádná se zatím neprobrala. Neber si to špatně, ale nedávám jim moc velkou šanci. Třeba se neprobere ani jedna," druhý hlas, také mužský. Vsadila bych se klidně i o život, že byl, stejně jako černovlasý, jedním z monster. Některý z nich se pohne a zaznějí kroky. Těžko říct, kam směřují.

„Rio, počkej,..." vyhrkne znovu druhý. Jsou pořád v místnosti nebo odcházejí? Má zvědavost je větší, takže pootevřu oči. Setkávám se s ledově modrým pohledem. Propaluje mě jím, zatímco jedním kolenem klečí na zemi a o druhé se opírá rukou. Vykřiknu. Automaticky se snažím dostat od něj co nejdál. Stísněné prostory mi nedovolí o nic moc víc, než jen pár centimetrů. Zrychlí se mi dech a roztřese tělo.

„Jedna ano," jeho rty se zkřiví do malého úšklebku. Polknu. Nohy mě konečně začnou trochu poslouchat a podaří se mi je přitáhnout k tělu. Nemám však kam utéct. Natáhne ruku: „Nehýbej se."

Vyděšeně na něj zírám, zatímco mi odhrne krví slepené vlasy z ramene. Nedošlo mi, že se přilepily k ráně po kousnutí. Jakmile se jeho prsty dotknou citlivého místa, skousnu, abych nesykla bolestí. Pohledem se znovu setká s tím mým. V očích mu problikne něco, co nejsem schopná úplně identifikovat. Nebo... Vážně to byla naděje? Nemožné.

„Vem ji. Půjde s námi," s tím se zvedne a odkráčí pryč. Zadívám se na muže, který v místnosti osamostatnil. Mé předpoklady byly správné. Zírá na mé další pár zářivě modrých očí. Je jedním z nich.

„Dobře," udělá ke mně pár kroků. Pohledem tikám kolem sebe. Není tu nic, co bych mohla použít jako zbraň. Zavrtí hlavou, sehne se pro mě. Se smíchem prohlásí: „Tak pojď. Já tě nekousnu, neboj."