„Nehraj si na hrdinku, stejně zemřeš."
- Rio

I.

Stačil mi jeden krátký pohled, několik sekund, a málem jsem se pozvracela. Malé dětské tělíčko choulící se na zemi. Krev stékající po drobných ručkách. Potrhané zablácené šaty. Holčička. Šest nebo sedm let. Hrůzu mi však nenaháněla. Ne, mohlo za to monstrum, co se tyčilo nad ní. Ztělesnění nočních můr všech žen. Mohutné, vysoké stvoření. Mělo minimálně dva metry. Možná víc. Chlupaté tělo. Ostré zuby smáčené nevinnou krví. Slýchala jsem o nich každý den. Nesetkala jsem se ale s nikým, kdo by mě na toto připravil. O dýchánku s nimi neměl kdo vyprávět. Dřevěné krabice s vyrytým jménem a popelem uvnitř totiž mluvit neumí.

Přitisknu se zády na opadávající omítku budovy. Bylo to jen pár metrů ode mě. Sakra, sakra, sakra! Pevně stisknu víčka k sobě, aniž bych si uvědomovala, že mě tento pohyb může zabít. Nutkání zvracet neustává, ale daří se mi ho potlačovat. V uších mi zní tlukot vlastního srdce. I další věci. Vrčení. Škrábání drápů zanechávajících stopy na dlažbě. Pláč. Prosení.

Další vzlyk mě donutí k pohybu. Jeden krok opačným směrem. Druhý. Možná se mi podaří zmizet. Znovu pryč již nevykročím. Nikdy jsem neměla sebevražedné sklony. Tedy..., až do tohoto momentu. Z úst se mi vydere tiché zakletí. Smýknu s batohem o zem a vykouknu zpoza rohu. Stále si mě to nevšímá. Dobře, ale co teď? Zběsile přejíždím pohledem své okolí a hledám zbraň. Něco. Cokoliv. Zarazím se. Vedle polorozpadlého plotu se na zemi válí asi metr dlouhá rezavá trubka. Pořád lepší něco, než nic. Sehnu se pro ni, a co nejtišeji ji sevřu, jako kdyby na tom kusu kovu závisel celý můj život. Nejen to, i její.

Nohy se mi třesou tak moc, až mám pocit, že další pohyb vpřed bude pád. Všechno se to děje tak rychle. Rozdíl mezi dvěma místy je vzdáleností malý, ale vražedností nepopsatelně velký. Bezpečí, které poskytovala stará budova za mými zády. Oproti tomu bojiště a možná smrt, jakmile se mé oči setkaly s těmi jeho. Moment. Je to muž? Možná, ale s jistotou jsem si na to odpovědět nedokázala. Jestli ano, tak člověka rozhodně nepřipomínal. Spíš jako kdyby se zasekl někde v polovině mezi lidským a zvířecím tělem.

Z jeho hrdla vyšel děsivý, nelidský zvuk. Zavrčení. Tak silné, až se okolní země rozvibrovala. Cítím mravenčení v těle. Pak udělal něco, co bych ani v nejmenším nečekala. Otočil hlavu zpátky a vydal se za holčičkou, která klopýtala pryč. Myslela jsem, že se na mě vrhne. Kapička potu mi steče do oka. Pálí to. Sevřu svou zbraň pevněji v ruce a roztřesenými kroky se vydám jejich směrem. Ani zmenšující se vzdálenost ho nezaujala. Úpěnlivě se věnoval lovu.

Přechytím si tyč tak, abych ji měla pořádně sevřenou v rukách, a napřáhnu se. Cíl byl jasný. Hlava. Nepodařilo se. Tělo jsem však zasáhla. Sice podstatně níž, než byl původní plán, ale z ramene se ozvalo nepříjemné lupnutí.

„Uteč!" hlas mě zradil a místo výkřiku se ozvalo výraznější zachraptění. Přesto to byl dostatečný impuls, aby se drobné tělíčko dalo do pohybu. Modlila jsem se, ať stihne utéct. Pozornost věnuji monstru přede mnou. Levá paže mu visela podél těla. Byla to pro mě známka toho, že se dají zabít. Dobré znamení. Moje radost však netrvá dlouho, protože si druhou paží sevře tu zraněnou a cukne. Ozve se něco jako zakňučení, ale během několika sekund už s ní může hýbat. Tohle není možné!

Začnu couvat. Tyč mám pořád v rukách, odmítám jí pustit. Svaly od úderu protestují a křeče se mi rozlévají až k ramenům. Neustále si opakuji, že musím ještě chvíli vydržet, aby se dostala do bezpečí a pak zmizet. Na nějaké plánování dalších kroků není čas. Vrhá se vpřed. Nejsem dostatečně rychlá, abych uhnula, i když se o to snažím.

V další sekundě se setkám s tvrdou zemí. Bolest. Nadzvednu hlavu. Krev. Má vlastní. Těžká váha mě tlačí k zemi. Nemohu se nadechnout. A další zranění. Protestující žebra. Budou zlomená? Lapání po dechu. To, že stále svírám ten kus kovu mi doje až když ho svou napůl rukou, napůl tlapou přitiskne k mému hrdlu. Tady můj boj končí.

Hlavou mi problikne ještě jedna věc. Pokud je to muž...? Není čas přemýšlet, jednám. Naštěstí mám dost prostoru, abych vykopla nohou. Pustí mě a o několik metrů couvne. Tyč mi vypadne z rukou a s rachotem se odkutálí směrem ode mě. Automaticky se překulím na bok a střídavě sípavě dýchám a kašlu. Před očima mám černé mžitky.

Před dalším útokem, který by byl zcela jistě poslední, mě zachrání hlasitý výkřik. Trvá mi to, než si uvědomím, že je můj vlastní. Modlím se, aby mě někdo slyšel. Ještě není tak pozdě, i když už se stmívá, a budova školy je jen pár desítek metrů od nás. Tohle už je školní pozemek a denně tudy projdou stovky lidí. Slabá světla z desítek oken jakoby lusknutím prstů zmizí. Polije mě chlad. Pomoc nepřijde.

„Hlou...pá..." vydá ze sebe trhaně monstrum. Oči mu začnou nabírat ještě víc modrý odstín. Skoro jako kdyby svítily. Odporné zkřivené rty se roztáhnou do širokého úsměvu. Odhalí tím ostré zuby, které byly stále ještě pokryté krví.

Pootočil hlavou a zahleděl se někam k budově. Byl to můj signál pro to, abych se doplazila k tyči. Nestihnu to. Zbývalo tak málo. Pár centimetrů. Na lebce ucítím ostré drápy. Obličejem mě přirazí k tvrdé zemi. Hned na to mě chytí za vlasy a vytáhne do stoje. Bráním se, ale každý pohyb znamená další bolest. Nehty se mu snažím rozdrásat paži. Marně.

„Pusť ji," nestihnu se ani podívat, komu ten hlas patří, protože se znovu ocitám v bahně. Vyplivávám drobné kamínky a bláto, které se mi dostalo do úst. Nejprve se natáhnu pro tyč a odsunu co nejvíc od něj, než pohledem vyhledám nově příchozího.

Muž. Vysoký. Černé vlasy po ramena. Vypadal jako člověk, až na ten detail, že jím rozhodně nebyl. Oči mu zářily stejně jako monstru, které jsem koutkem oka neustále sledovala. Kompletně mě znehybní až to, když si všimnu něčeho, co drží v jedné ruce. Látka. Smáčená krví. Jenže to nebylo všechno. V té látce bylo zabalené malé dětské tělíčko. Neutekla. Nikdy už se domů nedostane. Znovu se mi chce zvracet. Tentokráte je to mnohem silnější, než předtím.

„Není čas na lov," černovlasý povytáhl obočí. Monstrum o krok poodstoupilo.

„Já... dá...rek... pane...," snažím se toho využít a postavit se na nohy. S pomocí tyče se mi to podaří. Slzy, které se mi samovolně spustily, mi zhoršují vidění. Začnu klopýtat pryč. Udělám možná tak pět kroků, než se mi za zády ozve zavrčení. Ignoruji ho.

„Dárek? Pro mě? Ona?" pohledem přejede po mém domláceném těle, cítím to, „hmmm, dobře. Podívám se na ni. Trest tě však nemine."

„A...ano... pane!" Jako další se ozve tupá rána. Vím, co to bylo, aniž bych se na to dívala. Roztřesou se mi nohy a tělo vypoví službu. Vzdává to. Za zády se mi ozvou kroky a černovlasý ještě naposledy promluví na monstrum: „Zbav se toho."