„Byli jsme jako světlo a stín. Ani jeden z nás však nevěděl, co představuje."

- Zahra & Rio

Epilog

Naštvaně jsem pochodovala skrz dům. Končím, mám toho dost. Chtěla jsem pryč, ale bylo mi jasné, že nemám kam jít. Domů se vrátit nemůžu, i když bych dala všechno za to, aby se nic z toho nestalo. Sotva zadržuji slzy.

Uvidím Luca, jak se baví s jednou z žen. Flirtoval s ní. V naštvanosti ho chytnu za loket a odtáhnu stranou. Chytím první kliku, která mi přijde pod ruku, a vtáhnu ho do místnosti. Byla v ní žena, která převlékala očividně zakrvácenou postel. Zamračím se a ukážu rukou na dveře: „Ven!"

Zahodí vše, co měla v rukách a urychleně zamíří pryč. Dveře se za ní zabouchnou. Otočím se, ruce založené na hrudi, obočí povytažené.

„Kde jsou ty další domy?" vyštěknu na něj. Chvíli mlčí a neodpovídá. Rozpaluje mě to do běla, pokud je to tedy možné. „Tak kde?"

„To ti nemůžu říct. Nerozhoduju o tom, kdo bude kam přesunut. Dokavaď byl Rio..." větu však nestihne dokončit. Skočím mu do řeči.

„Nevyslovuj jeho jméno," zavrčím. Zvedne ruce podél hlavy, jako kdyby se chtěl bránit.

„Tak jako tak, jen on má pravomoc o něčem takovém rozhodnout. Dokud byl mimo, řešil by to táta. Já bych se o to mohl postarat až v tom případě, kdyby ani jeden z nich nebyl při smyslech nebo byl mrtvý," posadí se na napůl převlečenou postel, „a vzhledem k tomu, že oba žijí a jsou při smyslech, nikdy by mi přesunutí neprošlo. Natož pak tvoje."

„Takže jste mě chtěli přesunout, dokud se nevědělo, jestli přežije? Zbavit se mě?" pochoduji z jedné strany místnosti na druhou, „To je od vás hezké."

„Teď už víš, že to udělal, protože musel. Odpusť mu. Neměl jinou možnost," zvedl se a přišel ke mně, „nikdo z nás neměl. Ani já ti nechtěl ublížit. Nikdy bych se tě nezmocnil bez tvého souhlasu. To bych neudělal. Bylo to jen divadlo. Samozřejmě, že pokud by sis mě sama zvolila, byl bych štěstím bez sebe," než jsem se stihla rozkoukat, přitáhl si mě k sobě do náručí. Uvěznil mě svými pažemi a nepustil.

„Tak na to zapomeň a pusť mě! Nepatřím nikomu!" po chvíli dohadování mě nakonec pustí. Zůstane však stát vedle mně. Propaluji ho pohledem. Zasmál se a znovu zvedl ruce do obraného gesta.

V ten moment se otevřou dveře. Stál tam. Určitě se musel vydat hned za mnou, ale vzhledem k tomu, v jakém stavu byl, dorazil až teď. Nebyla jsem schopná se mu podívat do očí. Ignorovala jsem jeho přítomnost a chtěla se protáhnout vedle něj.

Nadskočím, když se prsty dotkne těch mých a zastavím se. Sama sobě si říkám, že je to naposledy, co ho vidím. Odejdu. Ať už mě tam venku čeká cokoliv. Nemůžu tu zůstat. Využil mě. Malá část mě však odejít nechce. Potlačuji jí.

„Pojď za mnou, něco ti potřebuju ukázat," mluvil tiše. Když postřehl můj výraz, dodal ještě: „Prosím."

Rozhodla jsem se ho následovat. Už je to jedno, jestli odejdu teď, nebo až za několik minut. Pochybovala jsem, že mi ukáže něco, co by můj názor dokázalo změnit.

Nechala jsem ho, aby nás vedl. Ošklivě kulhal a rukou si držel pravý bok. Zahlédnu kus zakrváceného obvazu. Trvalo to, než jsme vyšli z domu. Vedl mě někam po úzké cestičce. Brzy se zadýchal, což pro někoho jako je on nebo já není normální. Ale když tančíte se smrtí, očividně se začínáte přibližovat lidem víc, než kdy jindy.

Pod velkým dubem na malém kopci vyčnívalo několik kamenů. Byly to hroby. Neoznačené. Prošel mezi nimi a zastavil se až u toho posledního. Byl přímo mezi kořeny. Prsty po něm přejel. Nemusel nic říkat, věděla jsem to.

„Tohle byl ten dům, kde...?" začnu, ale nedokážu pokračovat. Ani nemusím.

„Okamžitě potom jsem odtud odešel. Zůstal prázdný. Hledal jsem Alistera všude, nikdy mě však nenapadlo, že si postaví sídlo v blízkosti tohohle domu," polkl, „chtěl jsem ti však poděkovat. Řekni si svou cenu. Co bys za to chtěla?"

Přišla jsem o slova. Co bych mohla chtít? Můj starý život mi nic nevrátí. Z mých myšlenek mě probere jeho hlas: „Můžu ti nechat postavit dům. Nebo tě přesunout do jednoho ze sídel. Nemusíš mě už nikdy vidět. Ale odejít samotnou tě nenechám," nad tím povytáhnu obočí a zavrčím. „Kam bys šla, kdybys teď odešla?"

„To nevím. Nemám kam jít. Možná by se mi podařilo přivolat vlčici a nějakou dobu být jako ona. A potom? Když mě do té doby nezabijí šílení vlci, tak..."

„Máme další vlčici!" ozve se za námi tak prudce, že sebou oba cukneme. „Drží jí jeden z Alisterových mužů. Má meziformu. Postarám se o to. Doufám, že u sebe neskrývá žádného z těch uprchlíků, protože nemám, koho jiného bych sebou vzal."

Lucovi je očividně úplně jedno, že nás od něčeho vyrušil. Na tváři měl nadšený výraz. Měl radost. Myslela jsem si, že jeho nadšení sdílet nebudu, ale malá část ve mně měla také radost. Nechápala jsem to.

„Půjdu s tebou," Rio byl sotva schopný stát na nohou, ale zněl odhodlaně. Protočím oči.

„Budeš mu akorát překážet. V tomhle stavu? Přeprala bych tě i já," zamumlám jeho směrem. Očividně jsem ho tím urazila, protože jeho pohled se změnil na nečitelný a z hrdla se mu vydralo zavrčení.

Začínám přemýšlet. Má touha utéct odtud se pomalu rozplývá. Podívám se na druhého muže: „Půjdu já."

„Ne!" vykřikli oba najednou. Tikám pohledem mezi nimi.

„Neptala jsem se na váš názor, oznamovala jsem to."

„Nikam nepůjdeš. Zůstaň tady, prosím. Nechci, aby ses zranila," tentokráte to byl Luca, kdo mluvil potichu.

„Já musím jít," trval na svém Rio, „slíbil jsem to. Že se jich pokusím zachránit co nejvíc. Když už jsem nedokázal ochránit jí."

„Možná jsi nedokázal ochránit Moru, ale místo toho jsi dal naději a lepší život desítkám jiných žen. Tolikrát jsem ti říkal, že to nebyla tvoje vina," Luca se oklepal, „má pravdu, zůstaň tady. Vezmu ji sebou. Můžeme?"

Pokývu hlavou: „Ano."

„Nechám ti připravit pokoj," ozve se ještě za námi, jakmile vykročíme, „Děkuji. Budu na vás čekat."

„Já ale neřekla, že zůstanu." Jdu pozpátku, abych na něj viděla. Možná byl pomlácený a sotva stál na nohách, ale rozhodně to nemělo vliv na jeho povahu.

Usmál se. Byl to pomalý, líný úsměv predátora. Věděla jsem, že jsem ztracená. Měl pravdu, neměla jsem, kam bych šla... Zničil mi život a přivedl mě do pekla. Využil mě. Teď však měl možnost to odčinit. Stejně bych se nakonec k němu vrátila. Aby mě ochránil. Jako všechny ty ostatní ženy.

KONEC