V ložnici je skoro úplná tma, okenice jsou zavřené, venku panuje noc, jen z hlavní místnosti, kde v krbu hoří oheň, sem přivřenými dveřmi dopadá proužek narudlého světla. I ten ale pomalu uhasíná. Přiložit už nepůjdeš. Zůstaneš sedět v křesle vedle Severusovy postele, dokud ti to záda dovolí. Teprve pak se přesuneš na kanape v hlavní místnosti, které posledních pár nocí osiřelo, po tmě se převlékneš do pyžama a přikryješ se dekou, ale už teď víš, že stejně neusneš.

Budeš čekat, kdy Severuse probudí noční můra, a hlavou ti potáhnou výčitky. Měl jsi k němu zavolat lékouzelníka, neměl ses spoléhat, že se z toho vylíže sám, měl jsi zaplatit nějakého mocného čaroděje, aby domek líp ukryl, vůbec, měl jsi Severuse hned na začátku vzít pryč z Anglie. Měls to nějak vymyslet, ne sáhnout po prvním rychlém řešení, které tě napadlo. Měls odebírat nějaké pitomé kouzelnické noviny, ze kterých by ses dozvěděl, že Severus není hledaný Smrtijed, ale hrdina oceněný Merlinovým řádem první třídy.

Slyšíš, jak paní Norrisová Severusovi hlasitě zapřede u nohou, a vzdychneš.

Ten řád leží v sametem vyložené krabičce na stole v hlavní místnosti a vedle něj stojí lahvička plná mihotavého světla, o které ten spratek Potter tvrdil, že obsahuje Severusovy vzpomínky. Severus mu je prý svěřil, aby se z nich dozvěděl, jak porazit Toho-jehož-jméno-se-nevyslovuje. Což se mu podařilo, a odtud ten Merlinův řád pro Severuse.

Jenže bez nich se Severusovy ostatní vzpomínky nejspíš nějak pomíchaly, to ti ostatně bylo jasné od začátku, jen jsi to připisoval tomu tajemnému zranění, které mu způsobilo velkou ztrátu krve a jinak po sobě nezanechalo stopy. Myslel sis, že to byla nějaká kletba, a zdálo se ti, že se Severus pomalu vzpamatovává, dnešek ale všechny tvoje domněnky postavil na hlavu.

Pokud teda ta mládež ráno nelhala, jenže musíš připustit, že to je nepravděpodobné.

Dokonce ti ještě dopoledne poslali pár starších vydání Denního věštce, která jejich slova potvrzují. A taky ti tu nechali kamennou nádobu, o které tvrdili, že si v ní kdokoliv může cizí vzpomínky prohlédnout. Odmítls to a ona „myslánka" leží taky na stole v hlavní místnosti, prázdná. Prý kdyby se chtěl na vzpomínky podívat Severus, než si je vrátí do hlavy, ujistit se, že to není nějaká léčka, že jsou opravdu jeho.

Na jednu stranu chceš, aby byl zase zdravý, aby se dokázal rozhodovat, aby ho netrápily bolesti hlavy, které ho na celý den uvrhnou do zatemněné ložnice a nedovolí mu pozřít jediné sousto. Na druhou stranu se toho bojíš.

Bojíš se čím dál tím víc, že až Severus bude zase při smyslech, až tě přestane potřebovat, velice rychle ti dá sbohem. A nejen to, bojíš se, že si uvědomí, jak jsi ho zneužil.

I ty sám sis to uvědomil až dneska, když jsi ta děcka, po té, co jsi Severuse uložil v ložnici, pozval dál. Začaly se vyptávat a ty jsi neochotně odpovídal, a teprve tváří v tvář jejich pozdviženým obočím a pochybovačným poznámkám ti začalo docházet, čeho ses na něm dopustil.

Udělal jsi z něj hlavního herce v obludné hře na jeho záchranu. Kdyby tě ty děti nepřišly vyrušit, pečoval bys tu o něj dál, on by si to dál nechával líbit – a ještě hůř, dál by ti dovoloval lézt mu do postele, nechal se líbat, hladit, vzrušit... oplácel ti to.

Měl sis uvědomit, že to není v pořádku, že se chová jinak než dřív, jelikož není úplně při smyslech, ne protože se do tebe najednou zamiloval. Je to hořké sousto a zhořkně ještě víc, až se Severus probudí a chybějící vzpomínky vezme si zpátky. Všechno si vyloží po svém, jak to umí jen on, nebude mít trpělivost poslouchat nějaké tvoje omluvy nebo vysvětlování.

A vlastně ani nevíš, jak by ses mohl obhájit. Jsi vinen. Byl jsi bezohledný, nechal ses svést svojí lačností, a jestli ti to Severus zítra spočítá, dobře ti tak.

Nejspíš odejde. Kromě lahvičky se vzpomínkami a krabičky s Merlinovým řádem na něj na stole vedle čeká jeho hůlka. Potter ji našel v Chroptící chýši a nechal ji tu pro něj. Vlastně je to ten nejpřesvědčivější důkaz, že ho nikdo nechce zavírat do vězení – to by mu přece nenechali hůlku. A jakmile ji Severus vezme do ruky, už na tebe nebude odkázaný, s hůlkou dokáže, cokoliv si zamane. Ty jsi jen ubožák, který zneužil jeho bezmoci. Tak.

Přistihneš se, že při myšlence na to, jak tě opustí, jsi ho málem pohladil po vlasech. Ucukneš, jako by ses spálil. S tímhle je konec. Už se ho nebudeš dotýkat pro vlastní uspokojení, dokud nebude zase plně při smyslech – a pak možná už nikdy.

Mohl bys tu u něj takhle po tmě sedět a užírat se až do rána, kdyby ti tvoje tělo nehlásilo, že už toho má dost. Ztěžka vstaneš a chvíli jen stojíš a masíruješ si kříž. Jako by ti i tvoje tělesná schránka chtěla naznačit, že sis ukousl příliš velké sousto.