Máš, co jsi chtěl!

No dobrá, mohlo by to být ještě lepší. Severus se pořád nezbavil bolestí hlavy, pořád většinu dne, pokud je vzhůru, stráví vysedáváním pod dubem, ovšem někdy zajde až dozadu k pramínku a často si s sebou bere knížku a vypadá to, že ji i čte. Je to ta, co ti ji loni dal k Vánocům.

Vážil sis toho už tehdy a poctivě jsi ji přelouskal. Je o obyčejné vesnické holce, kterou stíhá jedno neštěstí za druhým a každá její snaha nakonec přijde vniveč. Líbilo se ti, jak je to napsané, a pak sis v létě od toho Hardyho, které jsi neznal, koupil další knížku a taky nebyla špatná.

Teď ti navíc Severus prozradil, že to byla oblíbená knížka jeho matky. Samozřejmě ses nevyptával, jestli byla mudlovského původu, nebo jak jinak se k ní dostala, i když by ses toho o jeho rodině rád dozvěděl víc; umíš být diskrétní. I tak tě to náramně zahřálo, že ti daroval tak osobní věc, vlastně tím nenápadně naznačil, že tě za součást své rodiny považuje.

A to o dost dřív, než ti svoje city dal pořádně najevo. Musel je k tobě chovat dávno, jen se střežil to prozradit. Potvrzuje to tvoji starou teorii, že mu kdysi někdo ublížil a od té doby je pro něj těžké najít k někomu jinému důvěru.

Změnilo se to až tady, když ses o něj začal starat. V Bradavicích si mohl myslet, že to pro tebe je jen ukájení, stejně jako se on tvářil, že o nic víc nejde. Cítil k tobě ale něco víc, to je teď nepochybné. A když konečně jasně vidí, že ti na něm záleží, začíná se osmělovat, otevírat.

Jistěže to nebude hned, ale postupně ti bude věřit čím dál víc, svěří se ti se vším, co ho trápí. Vyslechneš ho, budeš s ním soucítit – a nebudeš ho soudit. Víš, že byl Smrtijed, a že se říkalo, že zabil Brumbála – ovšem to se ti moc nezdá, vždycky ti přišlo, že k Brumbálovi vzhlížel –, ale nikdy jsi neviděl, že by někomu doopravdy ublížil.

Uměl se rozzlobit, to ano, ale kdo by se mu divil, ve škole plné harantů bez vychování. Někteří z nich si rozhodně zasloužili dostat pár na holou... na druhou stranu to, co dělali letos ti Carrowovi, to už bylo trochu moc. A Severus s tím nesouhlasil, to ti neušlo, i když s tebou od září prakticky neprohodil slovo.

No, na to je lepší zapomenout, však si to teď vynahradíš. Tři dny už spolu spíte v jedné posteli, zdá se, že to je nejlepší protilék na Severusovy noční můry, a tak ses rozhodl tomu postel přizpůsobit. Severus ti u snídaně (své, ty už jsi se nasnídal dávno) odsouhlasil její rozšíření („Pokud soudíš, že je to nutné"), takže teď jsi na cestě do vsi i s vozíkem.

Koupíš na pile u nádraží pořádné dubové fošny a zastavíš se u truhláře podívat se, jestli nemá čalounickou jehlu. Škoda, že jsi všechno svoje za roky nastřádané nářadí musel nechat v Bradavicích. Zamračíš se. Takové stesky jsou k ničemu. Z Bradavic sis odnesl to nejdůležitější, Severuse, a beze všeho ostatního si už nějak poradíš.

Truhlář nejenže má čalounickou jehlu, má taky těžkou hlavu ze tří křesel, která mu na opravu přivezl nějaký zbohatlík, co tu koupil usedlost. Znalecky je okoukneš a nabídneš se, že je přes víkend bez problémů přečalouníš. Samozřejmě za drobnou úplatu, přivydělat si k důchodu se ti šikne.

Sbaští ti to, včetně ujištění, že jsi už opravoval onačejší nábytek, dokud jsi ještě pracoval v muzeu. Ani si moc nevymýšlíš – mudlovské peníze se ti hodí a Bradavice jsou všelijakého antikvárního nábytku plné. Takováhle křesílka jsi naposled opravoval v dubnu, když Protiva nastražil ve sborovně děsivé dělobuchy.

Protiva, ten ti tedy chybět nebude. Ani Severus s ním jako ředitel nic nesvedl, přímo to odmítl. Prý je součástí školy a „Filchi, laskavě mě neobtěžujte podružnými nesmysly."

Vysvětlíš truhláři, jaký druh látky a jaké nitě má objednat, potřesete si rukou, a protože se blíží poledne, necháš si u něj odstavený vozík s fošnami a skočíš si do hospody u nádraží na oběd.

Dáš si sheppard's pie a při jídle přemýšlíš, že tohle bys taky uměl upéct, jsou to vlastně jen brambory zapečené s mletým masem. To sice tady v krámě nemají, ale tak by sis udělal výlet do města. Stejně potřebuješ nový list do pilky.

Zaplatíš a už ani nezdržuješ přepočítáváním peněz, docela sis na mudlovské oběživo za měsíc nakupování zvykl. Zato zdržuje zbytečně zvědavá hospodská. Nezašel jsi sem poprvé, a tak tě začíná považovat za místního a náramně ji zajímá, kde bydlíš. Na jednu stranu se s ní vybavovat nechceš, protože co je jí do toho, na druhou stranu bys nerad, aby si tě zapamatovala jako toho nerudného dědka.

Tak se na ni teda usmíváš, vykládáš jí, že ses sem konečně natrvalo nastěhoval do domku po babičce, když už jsi v důchodu a nemusíš žít ve městě. Postěžuješ si, že by tu byl svatý klid nebýt turistů, a hned se jí začneš vyptávat, jestli ona to tu zná a je místní.

Vlastně si docela příjemně popovídáte; akorát ustává polední frmol, a tak ji v náhlé inspiraci pozveš na kafe (sebe teda na čaj) a mimo jiné se dozvíš, že je vdova a bez muže jí to tu trochu padá na hlavu. Domluvíš se s ní, že se příští pondělí zastavíš podívat na zatékající střechu, a k truhláři pro vozík s fošnami se vracíš málem poklusem, jak jsi dobře naladěn.

Ještě jsou tu dvě jakési kavárny, jestli je taky vedou vdovy bez manželů, máš o výdělek postaráno, pomyslíš si spokojeně. A to je dobře, protože čím míň se budeš muset ukazovat v Londýně, tím líp.