V pokoji byla tma a ticho. Neprobudil ho ani ptačí zpěv, ani vrzání pumpy, ale plný močový měchýř, ke kterému se rychle přidala bolest hlavy, jak se snažil vzpomenout si, kde to je.

Nejdřív jen nehnutě ležel a soustředil se na to, že není ve vězení, nýbrž v domě svého ochránce – a zachránce. Naposledy, když ho muž nakrmil, sebral odvahu a zeptal se, kde to jsou, načež si vyslechl ne příliš srozumitelné vysvětlení, že byl zraněn v bitvě s Ty-víš-kým, všichni si mysleli, že je mrtvý, a jen jeho zachránce o tom pochyboval, vrátil se pro něj a přestěhoval ho sem, aby se uzdravil. Omlouval se, že o té bitvě toho moc neví, hlídal děti. Taky se ho zeptal, jestli mu nevadí, že ho oslovuje jménem, a on vyrozuměl, že je to jeho podřízený a že spolu měli jakýsi vztah.

„Proč by mi mělo vadit, že mi říkáš jménem?"

Muž sklopil hlavu (zahanbeně?) a zamumlal, s pohledem upřeným na svoje kolena: „No, celý letošek jste se mi vyhýbal, myslel jsem si, že se mnou už nic nechcete mít. Ale přišlo mi divné říkat vám pane řediteli, když – když – myslel jsem si, že třeba –" bezmocně ukázal rukou na postel a stále se na něj nepodíval. Bylo to poprvé, co mu vykal.

Ředitel, ale čeho? Napadala ho jen továrna, textilka, v jaké dělal otec. A ten muž je v tom případě jeho co? Nevypadal jako někdo z kanceláře. Předák směny? Údržbář? Před vnitřním zrakem mu vytanul obraz, jak ten muž stojí s koštětem v kamenné síni, vypadá vystrašeně a jakési dvě postavy v černých hábitech s ošklivými úsměvy ve tvářích na něj míří hůlkami. Pocítil silnou zlost na ty dva, a pak mu ta vzpomínka proklouzla mezi prsty.

Úporně ho rozbolela hlava, jako vždy, když se ze svých sporadických a zpřeházených vzpomínek snažil něco vydolovat. Zavřel oči a instinktivně si přitiskl prsty na spánky. Uslyšel, že muž vstává z křesla a zatahuje závěsy.

„Lepší, pane?" zašeptal a on cítil, že nejistě stojí vedle postele, neodvažuje se znovu posadit, zatímco ještě pár minut zpátky by si v takové chvíli nejen přisedl, ale položil by mu ruku na čelo, což sice na bolest nemělo vliv, ale bylo to samo o sobě příjemné. Zhluboka se nadechl a vydechl, a pak ještě jednou.

„Jo. A ty formality si odpusť. Smíš mi říkat jménem."

Slyšel, že muž si sedl, a i se zavřenýma očima si byl jistý, že se usmívá, bylo to znát v jeho hlase, když znovu promluvil. Na slova už se soustředit nedokázal, jen se jimi nechal ukolébat k spánku.

Co to spolu měli za vztah? Zkusil si vybavit tu poslední vzpomínku. Zastal se ho před těmi dvěma, a proto se o něj ten člověk teď obětavě stará? A co to mohlo být za bitvu? Jestli byl ředitel v textilce, možná to byla odborářská stávka, která se zvrtla. Docela dobře si vzpomínal, že jeho otec stávkoval, než textilku definitivně zavřeli, a on začal místo do práce chodit do hospody. V jeho podání stávka zněla skoro jako bitva. Hm.

Zkusí na to jít z jiného konce. Je u toho muže doma, třeba by tu mohl najít nějaké papíry, ze kterých vysvitne, kde pracuje, nebo spíš pracoval. Nebo aspoň jeho jméno. Po té, co si dojde na záchod.

Pomalu se v posteli posadil, odhrnul peřinu a spustil nohy na zem. Poměrně ho to vyčerpalo a do vstávání se mu nechtělo, ale potřeba vymočit se byla neodbytná.

Vstal a pokusil se o první krok, jenže místo aby ho nohy poslechly, podlomila se mu kolena a on tvrdě dopadl na zem. Sotva stihl natáhnout ruce před sebe, aby se nepraštil do hlavy. I tak ho z toho prudkého pohybu rozbolela tak silně, že měl pocit, že bude zvracet. Když ho konečně ovládl, zjistil, že se mezitím pomočil.

To už ale vrzly dveře a se svíčkou v ruce vstoupil jeho ochránce. Místo aby mu přinejmenším vynadal, vzal všechno na sebe. Zněl na výsost rozumně, když vykládal, že se nemá zač stydět, že si nemohl pomoct, zatímco ho otíral žínkou namočenou ve vlažné vodě a převlékal do čisté noční košile, a jedním dechem se omlouval, že ho nechal samotného.

On popravdě neměl energii, aby mu oponoval. V hlavě se mu motaly docela živé vzpomínky na to, jak po podobném incidentu dostal nařezáno, a pak ještě jednou za to, že brečí, s mnohem méně jasným přesvědčením, že nejjednodušší by bylo na umytí i převlečení použít hůlku.

Ty vzpomínky na výprask už si dokázal rychle zařadit do dětství, ale čím víc se snažil vybavit, jak přesně se dá nějakou hůlkou umýt a jak ho to vůbec napadlo, tím víc ho bolela hlava.

Nakonec veškeré otázky po hůlce, i po tom, kdo je zač a jaký míval vztah se svým trpělivým opatrovníkem, které to vlastně všechno způsobily, ustoupily do pozadí. Zůstala jen bolest a milosrdná tma.

Měl mlhavý dojem, že ho ten muž hladí po tváři a drží za ruku, a pak už ho přemohl spánek.