Celý den máš nepřekonatelně dobrou náladu. Severus je vzhůru! Nemusíš hledat diskrétního lékouzelníka, aby ho vyšetřil. Vůbec bys nevěděl, jak na to, netrefil bys ani ke svatému Mungovi, po třiceti letech v Bradavicích znáš akorát madam Pomfreyovou. Nemusíš si vyčítat, žes Severuse unesl, jen aby ti tu teď tiše umřel. Ne. Severus se dnes probudil, úplně sám od sebe, a sice byl zesláblý, a nejdřív ses bál, že tě neslyší, nebo že nemůže mluvit, ale nakonec se málem rozpovídal.

Kdykoliv pomyslíš na to, že prvním slovem, které pronesl, se ti snažil zabránit, aby ses ho přestal dotýkat, jsi v sedmém nebi. Skoro jako by ses vrátil do své fantazie, jen se odehrává trochu pomaleji, komplikovaněji, však taky byl Severus hodně raněný.

Jsi si jistý, že Severus bude nějakou chvíli spát a vydáš se do vesnice na nákup. Jeho nebudeš odbývat chlebem s máslem a kompoty – po babičce, takže prakticky archivními – jako sebe. Je jasné, že jestli se má uzdravit, potřebuje pořádnou výživu.

Skvělou náladu si nenecháš zkazit netrpělivou ženskou v krámě, která tě popohání, ať nezdržuješ přepočítáváním vrácených peněz, ani ti ji nezkazí výr, který si tě najde, sotva mineš poslední domek ve vsi, aby ti předal vyčítavý dopis od školní rady. Tvou rezignaci na místo školníka berou na vědomí, a to je hlavní.

Znamená to, že jsi volný. Po třiceti letech povinností si se svým časem smíš dělat, co se ti zlíbí. Přinejmenším celé léto můžeš věnovat péči o Severuse, a pak se uvidí.

Cesta domů vede do kopce, zastavuješ se a spřádáš plány. Tušíš, že až se Severus uzdraví – že by se to nestalo, si nepřipouštíš –, bude mít úplně jiné úmysly, ale zatím si můžeš snít o společné budoucnosti, jak je libo.

Můžeš si představovat, jak spolu hospodaříte, pořídíš slepice a kozičku, jako to mají někteří lidé dole ve vsi, Severus by mohl začít prodávat lektvary mudlům, jako to dělávala tvoje babička. Ty bys mu pomáhal sbírat přísady, vlastně byste si je i mohli pěstovat. Víš, že v Bradavicích měla profesorka Prýtová pro Severuse vyhrazený oddíl ve školních sklenících a on si tam chodil, když vařil lektvary pro ošetřovnu.

Ještě jsi pořádně nevymyslel, čím se budeš živit ty. Hledat si práci mezi mudly se ti moc nechce, ale kouzelnický svět je odtud daleko a odejít zase někam na většinu roku a sem se vracet jen na pár měsíců, jako když jsi pracoval v Bradavicích, to se ti nechce už vůbec. Přece Severuse nenecháš celé dny samotného, sotva jste spolu začali bydlet.

Ne že by sis práci musel hledat brzo, kdepak. Úspor máš dost a nejdůležitější je, že máte střechu nad hlavou – jen jestli se tu Severusovi bude líbit. Tušíš, že nepochází z kdovíjakých poměrů, ale přece jen je zvyklý na život v hradě, kde se o všechno starají domácí skřítkové. Tady jsou jen tři místnosti ve starém, obyčejném, původně mudlovském domku, voda se musí napumpovat ze studny a krb není napojený na letax. Budete tu na samotě, což je na jednu stranu dobře, protože zrovna teď pozornost kouzelnického světa nepotřebujete, ale nechtěl bys, aby se tu Severus cítil uvězněný.

Mohl by si vytvořit novou identitu, změnit si podobu lektvary, nepochybuješ, že by to uměl. A pak už nebude mít důvod se tu schovávat, bude moct odejít, kam se mu zachce – tak dost, takovými chmurnými představami si nebudeš kazit den. Konečně jsi nahoře na kopci, už jen zavřeš oči a naslepo projdeš přes hranici svého pozemku, která se na tomhle konci zužující se stezky tváří jako příkré drolící se skalisko, na něž se náhodnému kolemjdoucímu v žádném případě nechce drápat.

Když oči otevřeš, máš domek jako na dlani: kamennou podezdívku, dva ploché schody ke dveřím, nabílené zdi, oprýskané zelené okenice (to bys měl napravit), okno do ložnice zastíněné pnoucím se břečťanem, nízkou kamennou zídku kolem dokola, ne moc udržovaný trávník, šípky a hlohy, starou hrušku před kuchyňským oknem. Nad doškovou střechou ční koruna starého rozložitého dubu, o kterém ti babička tvrdila, že ho zasadil její prapradědeček za časů královny Anny. Severus možná, na rozdíl od tebe, bude vědět, jak dávno to bylo. Těšíš se, až mu to všechno budeš vyprávět.

Zatím ale Severus spí, jak zjistíš, když potichoučku nakoukneš do ložnice. V nohách postele se mu stulila paní Norrisová, což ještě nikdy neudělala, a ty si nemůžeš pomoct nepopojít blíž. Zdá se, že teď Severus doopravdy spí, místo aby byl v bezvědomí jako ty první dva dny. Pořád je příliš bledý a vypadá křehce – anebo ti to tak jenom připadá, protože jsi o něj měl takový strach.

Vypadá vlastně skoro stejně, jako při těch nemnoha příležitostech, kdy usnul u tebe v posteli v Bradavicích; to jsi ho taky pozoroval, zatímco spal, dovolil sis třeba shrnout mu vlasy z čela, nebo ho pohladit po tváři, což by si asi nenechal líbit, kdyby byl vzhůru, a tehdy ti zranitelný nepřipadal. Naopak, cítil jsi z něj sílu a žasl jsi, že se někdo jako on rozhodl sdílet tvoje lože.

Neodoláš a pohladíš ho po tváři i teď. Líbí se ti, že je neoholený. Je to mužné. Přitažlivé. Přinutíš se o krok ustoupit. Teď není na takové myšlenky vhodná chvíle. Severus musí odpočívat, nabývat sil. Až bude zdravý, všechno si to vynahradíš. Nebudou vás rozptylovat žádní haranti ani školní povinnosti. Vynahradíš si celý ten hrozný uplynulý rok, kdy o tebe Severus okem nezavadil. Po té, co se dnes ráno tak jednoznačně dožadoval tvého doteku, jsi si jistý, že tady, v klidu a soukromí, to bude úplně jiné.

Usměješ se. Mít Severuse jen pro sebe, o tom se ti nesnilo ani v té nejbláznivější fantazii.

Na odchodu pohladíš taky spící paní Norrisovou, která tichounce zapřede. Ve dveřích se na oba ještě jednou zadíváš, jak klidně leží ve tvé posteli, a zahřeje tě u srdce. Tohle je ten nejkrásnější den.