Severus míří z kopce dolů, po cestě, kterou mu ukázal Argus. Na sobě má vyčarované mudlovské šaty a hůlku si zastrčil do rukávu košile. Rozhlíží se po okolním lese, do kterého se cesta stočila z vřesoviště. Ví, že někde v jeho hloubi jsou prastaré buky a tisy, a na mysl se mu nežádány vkrádají seznamy vzácných přísad, které by tu mohl nasbírat a pochytat. A proč ne? Podkroví po Argusově babičce je na sušení bylinek jako dělané a on si teď smí dělat, co se mu zlíbí.

Jako například dojít si do města pro kafe, které Argus z nějakého nepochopitelného důvodu nepije, a tudíž ani nemá v domě, starožitnému mlýnku nahoře na kredenci navzdory. Severus už se těší, jak do něj nasype zrnka a umele si voňavou kávu, pěkně po mudlovsku, jako to dělávala jeho babička. Úplně slyší, jak mlýnek hrká, a cítí tu vůni, která znamená, že je neděle, táta nejde do práce a celá rodina se sejde u snídaně, a pak ho babička vezme k řece, nebo všichni společně půjdou nahoru do města, do parku a na zmrzlinu. Jak dlouho už si na babičku nevzpomněl!

Cesta se napojuje na silnici a je vidět první domy. Severus sebere několik kamínků z krajnice a nenápadně nad nimi mávne hůlkou. Hrst mincí si strčí do zadní kapsy kalhot a svižným krokem zamíří k nádraží. Okukovat kýčovitě malebné mudlovské domky ho neláká. Když si ovšem přečte, že vlak do Whitby jede až za hodinu, přece jen se po vesnici porozhlédne.

Nakonec se, k vlastnímu překvapení, posadí v hospodě s půlpintou ležáku, oknem pozoruje líný provoz na silnici a dva štamgasty, kteří vysedávají s pivem a cigaretami u stolku před hospodou. Ochutná pivo, které nepil tak dvacet let, a myslí na otce, na kterého se asi tak stejnou dobu snažil zapomenout. Nejdřív babička, teď táta, co mi Potter s těma vzpomínkama provedl?

Ale možná je to jen tím, že už nemusí myslet na spoustu jiných věcí – Brumbálovy plány, Voldemortovy plány, svoji vinu. Jako by mu to, že Potter přežil, poskytlo rozhřešení. Když si vzpomene na Potterův včerejší přihlouplý úsměv, cítí se málem vítězoslavně. Podařilo se mi ho ochránit, splnil jsem, co jsem slíbil, Brumbálovi navzdory. Připadá si poprvé po létech svobodný a vůbec ho netrápí, že byl až do poslední chvíle přesvědčen, že ho posílá na smrt.

Nechá pivo napůl nedopité na stole, má ho dost tak na dalších dvacet let, a vrátí se zpátky na nádraží. Ve vlaku kouká z okna na ubíhající krajinu a myšlenky mu od minulosti přeskočí k budoucnosti. Takže dalších dvacet let? V chaloupce s Argusem? Stranou kouzelnického světa?

Stěží to může být horší, než jeho dosavadní způsob existence. Udělat si jméno mezi kouzelníky už zkusil, a byl to ten nejhorší přešlap jeho života. Dvacet let tu chybu napravoval a neočekával, že to přežije. Byl přesvědčen, že si to ani nezaslouží. Důvěrně známé výčitky se ale nedostavují. Znovu si pomyslí, že za to zřejmě vděčí Potterovi a jeho schopnosti přežít cokoliv. Ze zvyku se ušklíbne, ale někdejší zášť necítí. Zmněnil jsem se. Ta skoro smrt, kterou si ani nepamatuju, mě změnila.

Vlak má naštěstí ve Whitby konečnou, jinak by Severus ve svém zadumání přejel. Vystoupí a první, co ho zarazí, je množství lidí všude kolem. Úplně tomu shonu a halasu odvykl a skoro má chuť se přemístit zpátky na vřesoviště a vrátit se sem jindy. Teď už ví kam a nebude kvůli tomu muset trávit dvě hodiny na cestě mudlovskými dopravními prostředky. Pak ale ucítí vůni moře, a ta ho přiměje zdržet se.

Instinktivně se pustí správným směrem a zastaví se, až když se mu otevře pohled na blyštící se šedomodrou vodní plochu. Táhne se až k obzoru, nad útesem, na kterém se ocitl, létají s křikem rackové a je slyšet hukot vln, které se o něj kdesi dole tříští. Posadí se do řídké tuhé trávy na okraji útesu a napadne ho, kdy naposled měl čas jen takhle sedět a koukat do nikam. No, vlastně poslední dobou nic jiného nedělal, polehával a posedával, sužovaný bolestmi hlavy a zmatenými vzpomínkami.

Zvláštní, že si ani teď nevybavuje, jak je Potterovi dal. Ale musel to udělat, jinak by mu je Potter nemohl vrátit, ani by ho kvůli tomu nevynášel do nebes. Merlinův řád první třídy, pche! Ještě před pár lety by ho to plnilo pýchou, a teď je mu to upřímně ukradené.

Daleko větší uspokojení pocítil dnes ráno, když se ho Argus s úsměvem zeptal, jestli se mu dobře spalo, a vzápětí bez okolků sevřel v dlani jeho ranní erekci. Takové probouzení si nechá líbit po zbytek života. Pousměje se a podivná melancholie, která ho při pohledu na moře přepadla, je ta tam.

Rázně se zvedne a vyrazí zpět do ruchu města. Koupí si dobrou kávu, aby ta rána s Argusem byla ještě lepší, a jemu koupí knížku, protože má najednou chuť udělat mu radost. Udělat někomu radost, to nechtěl už hodně, hodně dlouho...

– konec –

Jelikož mi Wattpad z nějakého důvodu soustavně maže nadpis a obsah téhle povídky, připojím odkaz na celou sérii aspoň sem. Ochránce jsem totiž napsala v březnu 2003 jako pokračování mých starších ficletů s tímhle párem, protože mi už dlouho chyběla nějaká veskrze pozitivně laděná poválečná povídka:  https://archiveofourown.org/series/1868197