Strávit půl dne vyměřováním, řezáním, přitesáváním a sestavováním fošen stálo za to, říkáš si, když na jeho konci sedíš v plechové vaně plné horké vody a mydlinek. Zítra ohobluješ původní část postele a celé to nalakuješ, takže ani nebude poznat, že bývala užší.

Škoda, že to je k ničemu, protože Severus práskl do bot.

Zavřeš oči a opřeš se hlavou o teplý komín. K ničemu je se tím užírat. Byl to krásný měsíc, nejkrásnější v tvém životě. Tu postel doděláš a bude aspoň pořádně pohodlná. Budeš se v ní moct rozvalovat a vzpomínat na to, jaké to bylo, když v ní byl s tebou Severus. Vzpomínat na jeho hebké, horké rty, na pevné sevření jeho štíhlých prstů, na to, jak –

Zavržou dveře a ty sebou leknutím trhneš, až ti voda z vany pocáká obličej. Severus z masa a kostí stojí před tebou a mračí se. Překvapeně zamrkáš a nevíš, co s rukama, nakonec si jimi zakryješ pod vodou klín, i když je to směšné. Jako by tě Severus nikdy neviděl nahého a vzrušeného.

„Co jsi to provedl s postelí?" zavrčí Severus. Všimneš si, že v ruce svírá hůlku, drží ji ostatně ve výši tvých očí. Snad ji, ať byl kde byl, celý den nepustil z ruky. Zjihneš, když si představíš, jak mu asi chyběla a teď se od ní nedokáže odloučit. Úplně se zapomeneš stydět, při čem tě to přistihl. Ale na něco se tě ptal, měl bys mu odpovědět.

„Ehm, no, rozšiřuju ji. Abysme se tam oba vešli," řekneš a uvědomíš si, že už je to zase pravda. Neděláš si nic z toho, že Severus zapomněl, jak jste se o rozšíření té postele spolu před pár dny bavili. Očividně se vrátil a hodlá tu spát, přinejmenším dneska večer a třeba i zítra a třeba napořád, a to je hlavní. Usměješ se na něj.

Severus se zatváří překvapeně, ale rychle se ovládne. „Ach tak," pronese, a může to znamenat cokoliv. Pořádně se na tebe podívá, jako by si až teď všiml, že se koupeš. „No, nenech se rušit," řekne, otočí se na podpatku a zmizí ve dveřích. Slyšíš ho jít do ložnice, po chvíli vrznou vchodové dveře.

Opřeš se zase hlavou o komín a zavřeš oči. Voda je ještě pořád příjemně teplá, ale nebudeš už onanovat. Když je Severus zpátky, máš lepší věci na práci.

Pořádně se vydrbeš, umyješ si vlasy, a oholíš se, když už jsi v tom, i když to večer obvykle neděláš. Zabalíš se do županu, který sis nechal nahřát nad kamny, a přemýšlíš, jestli by ses neměl ještě obléknout. Původně ses po koupeli plánoval s knížkou a paní Norrisovou na klíně uvelebit na kanapi a číst si, dokud neusneš, ale teď je tu Severus... no, jak ho znáš, tak jemu bude úplně jedno, co máš na sobě. S úsměvem, který se ti od rána vyhýbal, si utáhneš pásek a vydáš se ho hledat.

Ukáže se, že to není nic těžkého. Sedí na svém obvyklém místě pod dubem. Konečně ale vypadá... zdravě, při smyslech. Místo květované košile tvojí babičky má na sobě hábit, nohy mu poprvé po měsíci vězí v botách a nezírá nepřítomně před sebe, nýbrž zamyšleně hledí na dům. Ruce má v klíně, ale v jedné pořád svírá hůlku. Ani se na tebe nepodívá, ale dobře o tobě ví, což je další novinka.

„Využíváš to podkroví k něčemu?" zeptá se, sotva uděláš pár kroků ze dveří.

Zavrtíš hlavou. „Babička tam sušívala bylinky." Dojdeš k němu a posadíš se vedle něj, i když je to na tebe zpropadeně nízko. Jenže si nemůžeš pomoct, něco tě pudí být mu nablízku. „Vyráběla mastičky a lektvary pro mudly z usedlostí v okolí." Pár let jsi tu s ní žil, když se potvrdilo, co všichni očekávali, že v Bradavicích pro tebe místo není, a tvoji rodiče nevěděli, co s tebou. „Pak z toho tady udělali národní park, začali tu courat turisti a babička se s mudly přestala stýkat."

„Kde to je, ‚tady'?" zeptá se Severus po chvíli mlčení.

„Severní Yorkshire. Nejbližší město je Whitby, tam dole za náma, na pobřeží. Vlakem je to do Londýna tak čtyři, pět hodin."

Severus hodnou chvíli mlčí, než zamyšleným tónem pronese: „A ten dům teď patří tobě."

Nevíš, jestli se ujišťuje, že vás odtud nikdo nevyžene, nebo tě chce ponouknout, abys prozradil něco víc ze své minulosti. Rozhodneš se pro tu druhou možnost, protože máš chuť Severusovi o sobě něco prozradit.

„Jo, taky kus toho vřesoviště kolem. Babička mi to tu odkázala. Byla z mudlovské rodiny a vyrostla tu. Po dědově smrti se sem vrátila a já tu s ní pár let žil, než taky umřela." Odmlčíš se a úkosem se na něj podíváš, jestli ho to ještě zajímá. Severus mlčí, ale co by na to měl říkat? Svěřit ti něco na oplátku?

„Myslím, že měla pocit viny, že, no, že nemůžu kouzlit, že se ve mně projevil její původ," pokračuješ ve vzpomínání a chceš mu vyprávět, jak jsi dole ve vesnici, když ti bylo patnáct, potkal Apolyona Pringlea, a díky tomu se přece jen dostal do Bradavic, jak jsi od mala toužil, ale Severus tě nenechá.

„Nesmysl," prohlásí jednoznačně odmítavým tónem. „Kouzelníci mudlovského původu nemají na svědomí motáky."

Podíváš se na něj. „Sám jsi něco takového řekl." A nebylo to tak dávno, na začátku tohohle školního roku. Slyšíš to jako teď: „Profesorko Carrowová, dovolím si vám připomenout, že motáci jsou především ukázkovým příkladem bezohlednosti uzurpátorů z řad mudlů, kteří je připravili o magii. Naším cílem je vrátit jim ji, ne je dál ponižovat."

Severus ti pohled oplatí a je v něm něco tvrdého, co jsi tam už měsíc neviděl. „Aby ti Carrowovi dali pokoj. Byla to lež, stejně jako většina toho, co jsem letošní rok veřejně pronesl." Prudce vstane. Vypadá to, že se zlobí, jenže ne na tebe, ale na sebe. Povzdechneš si.

„Půjdu se porozhlédnout po tom podkroví," oznámí překvapivě smířlivým tónem, který u něj téměř neznáš. S úžasem ti dojde, že se Severus právě ovládl a nevylil si svou zlost na tobě, a to je ještě vzácnější úkaz. Vyložíš si to tak, že to je jeho způsob, jak dát najevo, že tu s tebou chce žít.

Zůstaneš pod stromem a troufale spřádáš plány, jak by ten váš společný život mohl vypadat, teď když je Severus uzdravený. Pak se začne stmívat a nad hlavou se ti zatřepotají probouzející se netopýři. S námahou se zvedneš a zajdeš do domu. Přece jen si ještě chvíli lehneš s knížkou; jestli se k tobě Severus připojí, nebo zůstane do noci nahoře, to je jeho věc.