Když Severus zvedne hlavu z myslánky, je ti hned jasné, že teď se všechno změní. Už s hůlkou v ruce byl jinačí, sebevědomější, a teď z něj poprvé za celý měsíc přímo čiší odhodlání.

Rozhodnými pohyby si pomocí hůlky přenese každou vzpomínku do hlavy – vypadá to jako dlouhé stříbřité vlasy, které se po chvilce rozplynou. Pak se na tebe pronikavě zadívá. S pocitem provinilosti stáhneš ruku, kterou jsi ho celou dobu objímal, a on si odfrkne.

„Takže hra skončila?" řekne s pozvednutým obočím.

„Ehm – jaká hra?" Tváříš se určitě stejně zmateně, jako se cítíš, protože Severus potřese hlavou – ještě před chvílí by hned zkřivil obličej bolestí, teď jako by ten prudký pohyb ani nevnímal. Vstane z lavice a obejde stůl, načež se na tebe kriticky zadívá.

„No, tobě nejspíš nic ani neřekli, jen mi tě sem šoupli, než se postavím na nohy," pronese a mávne hůlkou. Květovaná noční košile, ve které prakticky strávil celý měsíc, když nepočítáš pár převléknutí do čisté, se změní v černý hábit. Severus hned vypadá úplně jinak, ta tam je jeho zranitelnost, skoro se nechce věřit, že se o tebe někdy opíral.

Přes všechnu okatou sebejistotu je ale očividné, že má v hlavě pořád zmatek. Kdo ví, co se z těch vzpomínek dozvěděl. Třeba tam na něj Potter něco nastražil, nějakou lež, která... která ho ukazuje v lepším světle, nebo tak něco. I když na to včera zrovna nevypadal.

„Nikdo tě sem nešoupl," řekneš hlasitě a taky vstaneš. „Přinesl jsem tě sem já. Oni by tě nechali umřít," pokračuješ tvrdě. A kupodivu by je to mrzelo. Proto se včera Potter i ti ostatní tři tvářili celou dobu jaksi omluvně, dokonce provinile.

Severus se naopak tváří pochybovačně. Podívá se na hůlku ve své ruce, a pak zpátky na tebe. „Aha," řekne tiše, „a co tu tedy pan Potter, pan Weasley a slečna Grangerová včera dělali?" Říká to takovým tím svým usvědčujícím tónem, jako bys byl třeťák, kterého se vzápětí chystá zpražit za nějakou nepřístojnost.

Pokrčíš rameny.„Přinesli tu lahvičku se vzpomínkama a tvoji hůlku. Mysleli si, že jsi mrtvý, ale pak nějak přišli na to, že nejsi..." začínáš se do toho zamotávat, tohle ti Potter moc nevysvětlil, „... a tak se přišli přesvědčit a, ehm, poděkovat ti."

„Poděkovat mi," zopakuje Severus nevěřícně.

„No, za to, žes pomohl porazit Ty-víš-koho." Ukážeš na štůsek Denních věštců na stole a krabičku s Merlinovým řádem vedle nich. Severus tě konečně přestane propalovat podezíravým pohledem a zaměří pozornost na noviny. Navrchu leží přeložené napůl včerejší vydání. Největší titulek hlásá: Měsíc po bitvě: Potter vyzdvihuje Snapea.

Severus přistoupí blíž a mávne nad novinami hůlkou. Pod titulkem se ukáže Potterova fotka, v rukou má kytici lilií a na pozadí je Brumbálova hrobka. Severus udělá poslední krok ke stolu, přelétne začátek článku, který jsi četl už včera (několikrát), a rukou obrátí noviny na stranu tři, kde článek pokračuje.

Čte si, jak Potter k překvapení většiny shromážděných začal svou vzpomínkovou řeč oslavou jednoho z nejstatečnějších lidí, kterého kdy poznal, bez jehož sebeobětování by Toma Raddlea nikdy neporazil. Tebe to včera náramně dojalo, Severus se jen mračí. Otočí na stranu čtyři, kde pár účastníků památečního dne Holoubkové sděluje svoje názory na něj. Některé jsou rozpačité, ale líbilo se ti, že McGonagallová řekla, jak ho postrádá. Té to věříš a máš za to, že to Severuse potěší, protože dobře víš, že na ni dal.

„Ty další jsou starší, druhý den po bitvě a tak," řekneš, když to vypadá, že Severus už jen nepřítomně zírá na otevřenou stránku. Severus se vytrhne ze zamyšlení, odsune si židli od stolu, posadí se a přitáhne si zbytek novin.

Necháš ho číst a tiše se vzdálíš do kuchyně. Oškrábeš brambory k obědu a dáš vylouhovat další čaj. S čajníkem se vrátíš do hlavní místnosti. Severus už nečte, a když čajník postavíš na stůl a sundáš si z poličky nad oknem hrnek, aby sis nalil, Severus ti svůj mlčky přisune.

Sedneš si na lavici naproti němu a přemýšlíš, co se mu asi honí hlavou. Teď, když už ho zjevně nebolí, a má zpátky všechny vzpomínky.

Zvedne oči od hrnku a zadívá se na tebe. Ne nijak vyčítavě, nebo rozzlobeně, což by sis plně zasloužil za to, že jsi ho měsíc přede všemi schovával. Vůbec by tě nepřekvapilo, kdyby tě teď začal obviňovat, žes ho připravil o uznání a slávu celého kouzelnického světa. Ale on jen pokývá hlavou.

Paní Norrisová si tuhle chvíli vybere, aby vykráčela z kuchyně, kde se nahřívala pod stoličkou u komína, pod Severusovou stoličkou, jak jsi jí už v duchu začal říkat, a skočí ti na klín. Pohladíš ji po kožíšku a rozpačitě se na Severuse usměješ.

On znovu pokývá hlavou – a napije se čaje. Už z toho jeho upřeného pohledu a mlčení začínáš být nervózní. Sám ale ticho nepřerušíš. Nebudeš se ho ptát, jestli je mu líp, to je očividné. A nebudeš se ho ptát, jestli se na tebe zlobí, protože co když ne?

„Kromě Pottera a jeho doprovodu, ví o mně ještě někdo?" promluví nakonec Severus tiše.

„Ne. Aspoň ne ode mě. Za celou dobu jsem byl jen dole ve vesnici. Jsou tam akorát mudlové a nikomu jsem o tobě neříkal." Vlastně teď když je Severusovi líp, mohl by ses konečně vypravit do Londýna, mudlovské peníze se přece jen budou hodit – pokud tu tedy Severus zůstane.

Severus jako by ti četl myšlenky. „Čím se živíš, když už nepracuješ v Bradavicích?" zeptá se, a pak se podivně ušklíbne a dodá: „Čím živíš mě?"

Začervenáš se, protože když to takhle řekne, tak to zní, jako by sis ho tu vydržoval, ale tak to přece není. „Mám něco našetřeno," zamumláš. „A dole ve vsi užijou výpomoc." I když to máš teprve rozjednané.

Severus zase přikývne a dál na tebe pátravě hledí. Potom z ničeho nic vstane, levou rukou popadne jedny noviny (v pravé celou dobu nepřestává svírat hůlku) a s tichým lupnutím zmizí. Paní Norrisová se ti na klíně jen zavrtí, ani ji to neprobudí.

Tupě zíráš na místo, kde ještě před chvílí stál. Čekal jsi ledacos. Že tě zahrne výčitkami, že bude nadávat na Pottera, že ve vzteku práskne dveřmi a ty ho budeš moct jít odprosit. Vůbec tě nenapadlo, že by se mohl přemístit a nechat tě tu, beze slova vysvětlení. Kde ho teď budeš hledat?