„Jo, vzpomínám si, že nás včera Potter oblažil svou přítomností," utrhl se Severus. Jak by na slavného Pottera mohl zapomenout. Ovšem připomínat si ho hned po ránu netoužil a Argus by to sakra mohl vědět. Už teď ho mrzelo, že vůbec vstával. Venku protivně foukalo, hlava mu třeštila, aspoň že kuchyňská kamna byla ještě teplá. Posadil se s horkým čajem, který mu Argus podal, na stoličku, zády se opřel o komín a zavřel na chvíli oči.

Cítil, že Argus se nevrátil ke své práci a pozoruje ho. Jestli si s ním chce povídat o Potterovi...

„Nechal tu pro tebe nějaké věci," slyšel Arguse zamumlat.

Otevřel oči a zpražil ho pohledem. Argus si to ale zjevně nevyložil jako výtku, nýbrž jako pobídku, aby pokračoval: „Lahvičku se vzpomínkama, Merlinův řád první třídy, hůlku."

Severus radši oči zase zavřel. Odmítal se zabývat Potterem a čímkoliv, co přinesl. Hůlku? Moji hůlku? Kde k ní přišel? Ale od Pottera si nic brát nebudu, to by se mu líbilo, abych mu ještě musel být vděčný. Hůlku nepotřebuju, Argus se o všechno postará...

„Řekl mi, že jsi teďko hrdina." Argus zněl trochu jako by mu to vyčítal. „Nemusíš – nemusíš se tu schovávat." To dodal dost váhavě. Proč sakra neřekne jasně, o co mu jde? Ještě včera se ho maximálně zeptal, co by si dal k obědu, a teď ho obviňuje, že se tu schovává? Za to může Potter. Čert ví, co mu navykládal.

„Jestli chceš, abych vypadnul, tak to řekni rovnou." S bouchnutím postavil nevypitý čaj na podlahu a prudce vstal. Měl čekat, že se mu zatočí hlava. Argus ho ale zachytil a on se o něj bezmocně opřel. Podobně slabo se mu udělalo i včera, Potterovi přímo před očima. K čertu s tím!

„Možná tě tolik bolí hlava, protože ti chybí ty vzpomínky, co jsi dal Potterovi," řekl mu Argus tiše u ucha.

„Jaké vzpomínky?" vysoukal ze sebe zmateně, zatímco se nechal vést do hlavní místnosti.

Argus ho nejdřív usadil na lavici za stolem a přisedl si k němu, s rukou stále kolem jeho pasu, než mu odpověděl.

„Tyhle," ukázal volnou rukou na lahvičku plnou přelévajícího se blyštivého světla. „A tohle je tvoje hůlka." Zvedl ji ze stolu a držel ji před ním, dokud po ní Severus váhavě nenatáhl ruku. Sevřel prsty kolem tmavého leštěného dřeva a v tu chvíli ho zahřálo u srdce, jako by se po dlouhém odloučení setkal s dávným přítelem. Pokud bych tedy měl nějakého takového přítele, pomyslel si posměšně.

Uvědomil si, že si ruku s hůlkou tiskne na prsa, a odtáhl ji. Rozhlédl se po místnosti novýma očima. Hlava ho sice pořád úporně bolela, ale už se necítil bezmocný. Narovnal se a mávl hůlkou směrem k otevřeným kuchyňským dveřím. Hrnek s čajem byl v mžiku na stole před ním. Severus se s velkým uspokojením napil.

„A tady jsou ty vzpomínky," ozval se Argus. Severus na jeho přítomnost málem zapomněl. Byl si ale jistý, že před ním se za svou dětinskou radost z hůlky stydět nemusí. Argus ho dál objímal kolem pasu a Severus měl dojem, že mu tím chce vyjádřit podporu.

Vzal si od něj lahvičku a podržel si ji před očima. Takže Potter mu vzal hůlku a vzpomínky, aby mohl porazit Pána zla. Nedávalo to smysl, ale možná že vysvětlení se skrývá právě v nich. Nebo Potter lhal a připravil ho o hůlku a vzpomínky, aby... aby co? A proč by mu je pak teda zase vracel? V hlavě mu ostře zatepala bolest, a tak radši přestal přemýšlet, klepnutím hůlky, kterou dosud nedal z ruky, lahvičku otevřel, a přelil její měňavý obsah do myslánky.

Pak do víru vzpomínek šťouchl hůlkou, sklonil se nad myslánku a zůstal uhranutě zírat. Na hladině se houpala Lily na houpačce, rudé vlasy jí zářily na slunci a ona se houpala čím dál výš a výš, až se pustila a ladným obloukem se snesla zpátky na hřiště. Severus se sklonil ještě níž, lačný vidět Lily z větší blízkosti, až se nosem dotkl hladiny a ocitl se přímo ve vzpomínce.

Málem se k Lily rozběhl, než si všiml, že už u ní stojí jeho ubohoučké dětské já. Jeho by stejně neviděla. Následovala další dětská vzpomínka, a to už Severus neodolal a klekl si do listí vedle Lily a nemohl se na ni vynadívat. Takhle na ni vzpomínal nejradši, jako na usměvavou holčičku, která mu visela rtech. Ohlédl se na sebe a ušklíbl se. Co na něm viděla ona, byla záhada.

Pak samozřejmě musela přijít Petúnie a zkazit jim to, jako vždycky.

A v další vzpomínce se objevil i Potter a Severuse konečně napadlo přemýšlet, k čemu ty vzpomínky měly jeho synovi sloužit. Proč by mu ukazoval, jak se seznámil s jeho matkou a otcem? Jak mu to mělo pomoct porazit Pána zla?

Na chvíli ho vzpomínky zase pohltily. Po tisící si vyčetl, co na Lily ve vzteku křikl. Znova prožil naprostou bezmoc, když odmítla jeho doprošování. Vůbec nepomáhalo říkat si, že ho k tomu dohnal Potter. Věděl, že si za to může sám.

Na to, jak se plazí před Brumbálem, se málem nedokázal dívat.

Před zoufalstvím, které prožíval při zprávě o Lilyině smrti oči opravdu zavřel. Proč něco takového ukazoval Potterovi? To mu jako chtěl vyložit svůj životní příběh? Vždyť se mu Potter musel leda tak vysmát.

Pak se konečně dozvěděl, že Brumbál mu svou vraždu nařídil. Nesmírně se mu ulevilo, zato pocítil nenávist k Brumbálovi, který s takovou samozřejmostí očekával, že udělá, cokoliv mu řekne. Začínalo mu svítat, co všechny ty vzpomínky znamenají – chtěl se před Potterem obhájit, vysvětlit, co stálo za jeho činy, a v následující vzpomínce se vysvětlilo, i proč. Potter mu musel uvěřit, že Pán zla bude poražen, jedině pokud sám zemře.

Jenže Potter nezemřel. Takže se to nepovedlo. Potter svůj úkol nedokončil, což ani nebylo překvapivé. Severus od začátku věděl, že na to nebude stačit, to akorát ostatní, Brumbál zvlášť, byli přesvědčení, že má jakési nadpřirozené schopnosti. Pche.

Severus už ani nevěnoval pozornost vzpomínkám, které se kolem něj dál odvíjely. Usilovně dumal, co teď. Samozřejmě nezbývá než pokračovat v boji, jenomže k tomu bude potřebovat mnohem víc informací. Nejdřív si vezme zpátky svoje vzpomínky, a pak se vyptá Arguse, jak to bylo doopravdy.