Je první ráno po bitvě o Bradavice a cesta z Prasinek ke hradu vypadá jako jindy, až se ti málem zdá, že k žádné bitvě ani nedošlo. Pořád ale potkáváš kouzelníky a kouzelnice vracející se v protisměru pro svoje děti, které jsi do Prasinek před bitvou odvedl, a pak z nezbytí i hlídal, než tě první navrátilci vystřídali. Každý se usmívá a jeden kouzelník tě, vida tvůj podmračený výraz a loudavý krok, dobromyslně ujistí, že se nemáš čeho obávat, s Vy-víte-kým je konec a Smrtijedi jsou mrtví nebo pochytaní...

Jenže právě proto se tak chmuříš. Obáváš se, co se dozvíš, až do hradu dojdeš. Nehoříš nedočkavostí zjistit, jaký osud stihl Severuse. Buď je v Azkabanu, a pak bys měl být nejspíš rád, že tě tenhle školní rok téměř přehlížel, protože smířit se s tím, že je navždycky mimo tvůj dosah, pokusit se na něj zapomenout, bude snazší. Anebo je mrtvý, a pak budeš hořce litovat, že jsi za celou tu dobu nesebral ani jednou odvahu oslovit ho, pokusit se oživit, co mezi vámi bývalo.

V mizerné náladě dojdeš až ke vstupní bráně na bradavické pozemky. Mřížovaná vrata jsou zohýbaná a otevřená dokořán, okřídlení kanci leží na zemi a na jednom z nich vysedávají dva bystrozoři v očouzených hábitech, snad jako nějaká hlídka, či co. Až na to, že nehlídají. Oba jsou zády k tobě a nejspíš prostě jen pozorují hrad.

Zastavíš se a přemýšlíš, jestli kolem nich projít bez pozdravení, nebo ne. Nechce se ti přivolávat na sebe jejich pozornost, nemáš bystrozory v lásce, na tvůj vkus až moc rychle sahají po hůlce, ale zase se kolem nich nemíníš proplížit – patříš sem do hradu víc než oni a máš plné právo touhle bránou projít.

Jak se rozmýšlíš, slyšíš, jak jeden z nich říká: „Asi bychom měli zajít do Chroptící chýše a přinést i Snapeovo tělo."

Ztuhneš a přitiskneš si dlaň na ústa. Tak ses dozvěděl, co bys radši nevěděl. Zasáhne tě to s takovou silou, že se divíš, že ještě stojíš na nohou. Co budeš dělat? Co teď budeš dělat?

„Za mě ať si tam klidně shnije," pronikne k tobě odpověď druhého bystrozora. „Mrzí mě jedině, že ho nemůžeme pohnat před soud. Měl si to pěkně vyžrat v Azkabanu, a ne si umřít. Vrah Albuse Brumbála..."

Dál neposloucháš. Couváš od bystrozorů, od zkroucených mříží, a pak se otáčíš a mnohem rychleji, než jsi sem přišel, míříš zpátky do Prasinek. Cosi tě žene naposledy se na Severuse podívat, než si pro něj, pro jeho tělo, opravíš se s přídechem hysterie, dojdou tihle dva.

Tak poprvé v životě vkročíš do Chroptící chýše. Vždycky se říkalo, že tam straší, ale puzení vidět naposled Severuse, je silnější.

Dovnitř se nemusíš dobývat, stačí otevřít dveře, z nichž někdo strhl prkno, kterým byly zatlučené, a Severuse uvidíš hned, nemusíš ho hledat. Leží skoro u stěny, obejdeš stůl – a instinktivně couvneš. Všude se rojí hejna much, lezou po jeho těle i po podlaze, teprve teď si uvědomíš, jak odporně bzučí. Ty tmavé skvrny musí být krev, sice vsáknutá, ale pro mouchy pořád lákavá. Zvedl by se ti žaludek, kdyby se do tebe už cestou sem nedala otupělost.

Nemůžeš od něj odtrhnout oči, a když už na něj nehnutě zíráš tak dlouho, že se ti ozve koleno, uvědomíš si, že tu něco nehraje. Popojdeš blíž, abys trochu rozhýbal ztuhlé nohy, a mouchy se nenechávají rušit, lezou si kam chtějí, kromě jeho tváře a krku. Ty vypadají nedotčeně, málem jako by z nich krev, která je jinak všude kolem, někdo otřel. Až na ty mouchy se zdá, jako by Severus klidně spal.

Spal? Dochází ti, že opravdu nevypadá jako mrtvola. Je sice strašlivě bledý, ale jeho rty si pořád ještě uchovávají jistou barvu. Probudí se v tobě jiskřička naděje. Klekneš si k němu, i když kolena i záda protestují, a nejbližší mouchy poodlétnou. Zvedneš ruku pokrytou zaschlou krví a snažíš se nahmatat puls. V duchu kleješ, jak se ti třesou ruce. Nic necítíš. Nic necítíš! Zkusíš si nahmatat puls na vlastním zápěstí a taky nic necítíš a trochu se uklidníš. Jak jinak ještě zjistit, jestli žije?

Okamžik si zoufáš, že tě nic nenapadá, a pak si vzpomeneš, co jsi jednou někde četl. Zrcátko! Šmátráš v kapsách kabátu, až ho z jedné vydoluješ. Přidržíš mu ho před ústy – a zamlží se. Chvíli tomu nemůžeš uveřit, pak mu zrcátko málem radostí upustíš na nos.

„Žiješ," zašeptáš, a slyšíš to jenom ty a mouchy, protože Severus sice dýchá, ale rozhodně není při vědomí. Tvoje nadšení pomalu střídá bezradnost. Jsi si jistý, že dokud je Severus v Chroptící chýši, je relativně v bezpečí. Jakmile by se ale někdo tam zvenku dozvěděl, že není mrtvý, v tu ránu by si pro něj došli bystrozoři. Což neznamená, že už nejsou na cestě i tak, pro jeho tělo.

Nemůžeš připustit, aby ti ho teď zase vzali. Nutíš se uvažovat. Musíš odtud Severuse dostat co nejdál a co nejrychleji, pokud možno beze stop. Co by udělal Severus? Přemístil by se, pomyslíš si kysele. A kdyby nemohl, použil by letax, krb tu je, anebo přenášedlo. Aha! Jedno přenášedlo bys u sebe měl, na otočení klíčkem tě odnese až na jisté místo v severoyorkšírských vřesovištích. Víc pobízení nepotřebuješ, plán se ti rodí v hlavě skoro sám.

Nejdřív přestěhuješ Severuse: pevně ho obejmeš kolem pasu, krev nekrev. Z kapsy kalhot vytáhneš visací zámek, položíš na něj Severusovu bezvládnou ruku, tu, na níž se ti nepodařilo nahmatat puls, a otočíš klíčkem.

Chroptýcí chýše zmizí, všechno se kolem vás zatočí, nemůžeš popadnout dech, něco tě pevně tiskne, a najednou jste na podlaze v hlavní místnosti tvého domku. Chvíli se nedokážeš pohnout, kolena tě od tvrdého přistání tupě bolí – a příliš pozdě tě napadne, jak asi na cestování přenášedlem zareaguje Severus.

Bohudíky, nebo bohužel, se zdá, že nijak. Pořád ještě dýchá, a pořád je v bezvědomí. Ale to hlavní, uklidit ho z dosahu bystrozorů, se ti podařilo. Schováš zámek s klíčkem do kapsy a s námahou se zvedneš. Na odpočívání není čas, musíš se postarat o Severusovo pohodlí.

Rozděláš oheň v kuchyňských kamnech a dáš na ně hřát vodu v hrnci. Než bude horká, opatrně Severuse zbavíš krvavých svršků. Ani když ho umýváš teplou žínkou, nenarazíš na žádné viditelné zranění, kromě starých jizev. Potom ho uložíš do postele v ložnici, pečlivě ho přikryješ, a teprve když se s lupnutím v kříži narovnáš, uvědomíš si, že právě prožíváš jednu ze svých nejmilovanějších fantazií: pečuješ o raněného Severuse.

Ukazuje se, že realita s fantazií nemá moc společného. Snad jen to, že Severus byl chvíli nahý. Vzrušený nejsi ani náznakem. Aspoň ho pohladíš po tváři – jediný projev intimity, který se do téhle nepovedené fantazie hodí.

K posteli mu ještě postavíš hrnek s čajem, a pak už pospícháš dolů do vesnice na autobus do Whitby a odtamtud vlakem do Londýna. Po cestě máš spoustu času přemýšlet a strachovat se.

V Londýně jsi krátce po poledni a rozhodneš se těch několik hodin do odpoledního odjezdu spěšného vlaku do Bradavic využít k návštěvě Příčné.

U Děravého kotlíku je hlava na hlavě, ale tebe si nikdo nevšímá. Pro jistotu se mračíš a díváš do země, dokud nedojdeš ke Gringottovým. Část peněz si necháš vyměnit na mudlovské, abys měl z čeho nakupovat jídlo dole ve vesnici, a pak se ještě zastavíš v Apatyce pana Mulpeppera. Poručíš si tři lahvičky dokrvovacího lektvaru a necháš si k nim vnutit posilňovací elixír za poloviční cenu. Hodit se může, to má ten vymydlený holobrádek, co ti je prodává, pravdu.

Na nádraží si koupíš hotdog a hodně hnusné mudlovské pivo, ale je to lepší než nic. Vlastně jsi nesnídal a oboje spořádáš tak rychle, že si koupíš ještě sendvič do vlaku. A taky paperback u stánku s novinami, abys ve vlaku mohl předstírat, že si čteš.

K nástupišti devět a třičtvrtě se doloudáš na poslední chvíli. Nechceš tam zbytečně postávat a riskovat, že se s tebou někdo dá do řeči. Ve vlaku, který je neobvykle plný lidí, si přisedneš do kupé k tlusté čarodějce zabalené do spousty šálů. Ani se na tebe nepodívá, když pozdravíš, a to ti vyhovuje. Nikdo další k vám nepřistoupí, čarodějka podivně páchne, a ty nakonec usneš, ani sis tu knížku nemusel kupovat.

Když vás vlak vysadí v Prasinkách, začíná se šeřit, a než dojdeš do školy, je úplná tma. To ti taky vyhovuje. Mineš jenom bystrozorku, která hlídá stále ještě vyvrácenou bránu na pozemky, jinak nikoho. V oknech hradu se svítí, dveře do vstupní síně už jsou opravené, ale jinak nikde ani živáčka. Paní Norrisová na tebe čeká v ložnici, sedí na posteli a mrská ocasem.

Vysvětluješ jí, žes musel něco důležitého zařídit, ale do podrobností nezabíháš, protože tady i stěny mají uši. Pak si sedneš za stůl a sesmolíš rezignační dopis, jehož text sis promýšlel už cestou do Londýna. Adresuješ ho školní radě, i když by nejspíš bylo správnější poslat ho McGonagallové jako zástupkyni ředitele. Jenže s ní sis nikdy dvakrát nerozuměl a nechceš poslouchat, co by ti řekla na to, že ze školy odcházíš právě ve chvíli, kdy je tu potřeba každá ruka.

Pak už ti zbývá jen sbalit si svých pár svršků, knížky z poličky nad postelí (je mezi nimi i jedna, kterou ti loni daroval Severus) a chvíli uvažuješ i nad nářadím, ale nakonec k tomu nesebereš odvahu – pořizoval jsi ho za školní peníze a nerad bys, aby ho někdo postrádal a sháněl se kvůli tomu po tobě.

Nakonec zavřeš dveře, klíč od bytu necháš zvenčí v zámku a vydáš se s kufrem v ruce a paní Norrisovou v patách do sovince. Cestou si úpěnlivě přeješ, abys nenarazil na toho zmetka Protivu, a kde to jde, tam použiješ zkratku. Možná je dobře, že jsi tak strašně unavený, že si ani moc neuvědomuješ, že bradavickými chodbami nejspíš kráčíš naposledy v životě.

Třicet let je dlouhá doba... jenže Severus na tebe čeká a ty jsi za sebou právě spálil poslední most, pomyslíš si, přece jen ne bez špetky nostalgie, když pozoruješ, jak školní puštík odlétá s tvým dopisem přivázaným k pařátku.

A teď už jen vzít do náruče paní Norrisovou, pevně chytit kufr a znovu otočit klíčkem v zámku.