To jak Joddren rozpačitě těkal očima, bylo roztomilé.

Zastrčil jsem dýmku do váčku na opasku, abych se mohl plně soustředit na něj. Na jeho obličej zbarvený do růžova od štiplavého větru, který nahradil příjemný vánek prohánějící se po celé dopoledne ulicemi Villa Sole. Jenže mě nezajímala nějaká přicházející podzimní bouřka, nýbrž Joddren Grimaud, který stáhl ocásek s chocholkou černých chloupků mezi hubená stehna.

„Kde jsi byl?" zeptal jsem se.

Joddrenův obličej se rozzářil úsměvem. Nastavil tvář novému vánku, který přinesl od západu vůni moře a ostrou pachuť soli, než odpověděl: „U moře. Musel jsem si s někým promluvit."

Následoval jsem očima jeho pohled, který mi klouzal po obličeji. Nejdřív jsem se mu podíval do očí, potom na rty a nakonec na roztomilý nosík. Cítil jsem se zvláštně, protože v jeho pohledu bylo něco, co jsem tam během včerejší prohlídky nespatřil.

Co je to? Co je to za pohled?

Otevřel pusu, jako by mi chtěl něco říct, ale pak se jeho výraz změnil. Rozmyslel si to. Zavřel ústa a zrudl v tváři. Joddren si skousl spodní ret, jeho uši se zbarvily víc do ruda.

Co pak si mi chtěl říct, maličký? S čím ses chtěl svěřit a nakonec si na to nenašel odvahu? Najdeš jí někdy?

Chtěl jsem se ho zeptat na to, co mi chtěl říct, když se vedle mě objevil vytáhlý kluk s vílími rysy. Než promluvil, tak jsem zaregistroval změnu v Joddrenově tváři. Najednou byl zranitelný a děsně nervózní.

„Ustup, chlape. Jdu pro Joddrena Grimauda, který se má okamžitě dostavit do kanceláře děkana," řekl důležitě. Cítil jsem z něj zlomyslnost. Užíval si každé slovo té věty.

Vycenil jsem na něj zuby, ale Joddren mě pohledem zarazil. Měl jsem sto chutí popadnout toho kluka za jeho dlouhé blonďaté vlasy, ze kterých mu vykukovaly špičaté uši, a odtáhnout ho k nejbližší louži, abych ho v ní vymáchal. Protože to přesně potřeboval, aby si uvědomil, že by měl s každým mluvit s nějakou úctou. Ne, že já bych to v jeho věku dělal, ale mě za to potrestali několikrát.

„Proč mám jít za děkanem?" zeptal se Joddren. Pohledem těkal mezi chlapcem a mnou.

Vílák se usmál. „Protože máš problém, princátko. Chce tě co nejdříve vidět. Měl bys jít."

A Joddren šel. Sklopil hlavu a rozešel se směrem k budově a otevřenému oknu do pracovny děkana. Jeho úsměv a zářící oči byly pryč. Jako by zhasnul. Jako by i jeho magie potemněla a nechala ho samotného.

Bylo mi ho líto. Chtěl jsem se vydat za ním, jenže vílí kluk mě zastavil napřaženou paží.

„Nikdo s ním nesmí jít. A jestli nechceš mít taky problémy, tak by ses měl vrátit do věže." Řekl to tak chladně, že mi okamžitě připomněl mého velitele.

Tiše jsem zavrčel. Byla to výstraha.

„Nikdo mi nebude říkat, co musím. Speciálně ne někdo, komu teče ještě mlíko po bradě. Jdu za ním a ty mě jenom těžko zastavíš," zavrčel jsem mu do tváře. Sáhl jsem na opasek, ale místo nože jsem nahmatal jenom vzduch. Frustrovaně jsem vycenil zuby a namířil si to rovnou do budovy.

Vílí kluk běžel za mnou, ale když si stoupl před dvoukřídlé dveře fakulty, aby je chránil vlastním tělem, tak jsem ho bez větší námahy odstrčil. Upadl na zem, odřel si koleno a vyplivl na moji adresu pár nadávek.

Nevšímal jsem si ho a mířil ke schodišti, abych dohnal Joddrena a - Co jsem chtěl vlastně udělat? Jít s ním za děkanem? Vysvětlit mu, že to rozhodně nebyl Joddren, kdo by měl mít problém? Že se pohádal s Delainem kvůli mně? Že mě začal léčit?

„Okamžitě se zastav!" zakřičel za mnou ten kluk. Hlas mu zlostí přeskočil o oktávu výš a všichni studenti se za námi otočili.

Zastavil jsem se s nohou na prvním schodu a otočil se. „Co chceš?"

„Zavolám stráže a na nějaký léčení můžeš zapomenout!"

Vycenil jsem na něj zuby v krutém úsměvu. „A jim řekneš co? Že tě nechtěl jeden žoldák poslechnout? Nebo že jsi zakopl o vlastní nohu a odřel si koleno?"

Kluk, musel jsem uznat, že měl odvahu, přišel až ke mně a podíval se mi do očí. „Řeknu jim, že jsi Renovi ublížil. Nebo že jsi ho nutil k sexu. To jim totiž jenom těžko vyvrátíš." Krutě se usmál. „Smrdíš po jeho pachu. Jsi jím přímo načichlý."

Najednou jsem viděl rudě. Kdyby to nebyl šestnáctiletý kluk oblečený v dlouhém bílém plášti mediků, tak bych mu už dávno vrazil pěstí do zubů. Jenže tady bylo moc svědků, moc očí a moc úst, co by mluvily. Nadechl jsem se jednou, podruhé a napočítal do desíti.

Jedna, uklidni svůj dech.

Dva, pomalu povol ruce zatnuté v pěst.

Tři, přestaň vrčet.

Čtyři, donuť se nemyslet na to, jak lehké by bylo ho tady a teď zabít...

Až když jsem napočítal postupně do desíti a zchladil svůj vztek pomocí jednoduchého seznamu a špetky své ledové magie, tak jsem se odvážil zeptat.

„Co po mě chceš?"

„Jdi do věže a budu mlčet. Odejdi tam ale hned," pošeptal. „Jestli to neuděláš, tak pro stráže dojdu."

Nasál jsem jeho vůni – ibišek, fíky a písek. Přesně takovou kombinaci už jsem cítil... Jenže kde? Do nosu se mi dostal i pach jeho krve, která mu stékala po koleni.

Sáhl jsem do váčku u opasku. Zpozorněl, kruhové zorničky v jasně zelené duhovce se rozšířily a ruce připravil do polohy, kdy by po mě mohl poslat kouzlo. Vytáhl jsem malou skleněnou nádobku a podal mu jí.

„Na koleno," zabručel jsem. Upravil jsem si kazajku, uhladil rukávy bílé košile a vyrazil kolem něj ven ze dveří. Doprovázely mě pohledy zvědavých studentů i jeden pár očí, který patřil tomu vílímu chlapci. Byl zelený jako rašící pupeny listů a plný něčeho, co jsem až o dost později rozluštil jako závist.

*

Nemám ani tušení, jak dlouho jsem čekal sám ve věži. Ale když se Joddren konečně vrátil, tak za okny zapadalo slunce a jeho poslední zlaté paprsky vrhaly dlouhé stíny po posteli pod oknem.

Okamžitě jsem se zvedl, abych mu udělal místo na okraji matrace. Joddren se na uvolněné místo svalil a tiše zanaříkal. Měl jsem tisíce otázek, ale když jsem viděl jeho úzká ramena, jak se otřásají pláčem, tak jsem je všechny spolkl.

„Co se stalo?" zeptal jsem se potichu. Ruku jsem natáhl nad jeho hlavu. Přemýšlel jsem, zda ho pohladil po hedvábných pramenech.

Neodpověděl. Jenom dál brečel a tiskl si k tváři deku, která voněla mým pachem. Ocáskem škubal sem a tam. Donutilo mě to překonat ostych a zabořit prsty do jeho vlasů a začít ho něžně hladit.

Co bych mu měl říct? Jak bych ho měl utěšit, abych nemusel koukat na to, jak se trápí? Co se vlastně u děkana stalo?

Ani na jedno jsem neměl odpověď a tak jsem ho hladil po zádech a vlasech. Chtěl jsem, aby alespoň věděl, že jsem tady pro něj, že jsem neodešel a že na to není sám.

Trvalo to dlouho, než přestal plakat a jeho záda se přestala otřásat vzlyky. Ani potom, co se uklidnil, tak jsem ho nepřestával hladit po zádech a přisedl si blíž. Joddren mi najednou připadal tak zranitelný. Během těch pár dní, co jsem ho pozoroval, tak vyzařoval vlastním světlem a neskutečnou silou. Jenže nyní bylo všechno pryč a přede mnou byl teprve šestnáctiletý kluk, který potřeboval svoje rodiče, aby ho uklidnili.

Kdyby tady tak pro něj mohli být. Joddren mi ráno prozradil, že žijí v jiném království a jezdí za nimi jenom občas. Teď by je ale sakra potřeboval.

„Děkuji," zašeptal hlasem ochraptělým od pláče. Zvedl ke mně zarudlé oči a otřel si hřbetem ruky tváře. „Děkuji, že tady jsi."

Povzbudivě jsem se na něj usmál. „Nikam bych neodešel, maličký." Postřehl jsem, jak se napjal a rychle uhnul pohledem. Vytáhl jsem ze šuplíku vedle postele kapesník a dal mu ho. „Už hlavně nebul. Není nic horšího, než ubulený chlap."

Jeho štíhlé prsty si vzaly kapesník. „Děkan na mě křičel... Hawki," zašeptal a sotva se mu u toho pohnuly rty. „Chtěl mě vyhodit z univerzity..."

„Cože chtěl?!" Při mém zvýšeném hlase sebou Joddren trhl. „Proč tě chtěl vyhodit?"

„Seřval jsem profesora, jako kdyby to byl malý kluk, Hawki." Zahanbeně sklonil hlavu. „Neměl jsem právo na něj křičet. Profesor si byl na mě stěžovat. Zničil jsem celý jeho výzkum a... vyhrožoval mu..."

Nadzvedl jsem obočí. Tenhle kluk byl schopný vyhrožovat profesorovi? A kvůli čemu? Kvůli mně? Nebo za tím bylo něco víc?

Dal jsem mu prsty pod bradu a donutil ho zvednout ke mně pohled. Chvěl se pod mým dotekem. „Proč jsi mu vyhrožoval?"

„Chtěl na tobě dělat experimenty a nikdy by tě nezačal skutečně léčit. Určitě bys na tu svojí nemoc umřel..." Vyhnul se mému pohledu. Jeho modré oči byly plné něčeho, co jsem nedokázal rozeznat. „Lékař by měl zachraňovat životy... Zachránil jsem tě."

Možná to, co se skrývalo v jeho pohledu, byl cit. Možná o nic nešlo a možná šlo o všechno. Každopádně mě zachránil a ani sám nevěděl, jak moc mi pomohl.

„Za to jsem rád, Joddrene. Ale neměl jsi tak riskovat. Mohl jsi kvůli mně přijít o všechno." Řekl jsem mírným tónem. Palec jsem si opřel o jeho bradu. Jenže to, jak se na mě v ten moment podíval... Kruci. Co to se mnou pořád dělá?

„Ren," sklouzlo mu ze rtů. „Všichni mi říkají Ren."

„Nejsem jako všichni, Rene." Zdrobnělina jeho jména mě pohladila po jazyku. Bylo to najednou tak důvěrné. Obzvlášť když jsem se mu díval do očí a šeptal: „To jsi mohl za ten týden poznat."

Trochu se pousmál, ale potom si musel vzpomenout na to, co se stalo v pracovně děkana. Úsměv mu povadl a jeho modré oči se stočily jinam. Nahrnuly se mu do nich slzy. Vytrhl se mi ze sevření, ale než mohl začít znovu brečet, tak jsem ho pevně objal a přitáhl si ho na hrudník.

Zabořil mi obličej do místa mezi ramenem a krkem. Rozvířil všude tu svojí neodolatelnou vůni moře a citrusů. Přivřel jsem oči a vdechoval ji plnými doušky z jeho vlasů, které jsem hladil a dával dobrý pozor na jeho rohy.

Ucítil jsem, jak se napjal a pak zase uvolnil, když mi dal ruce kolem hrudníku a jeho prsty se dotkly bílé košile na mých zádech. Kůže se mi v místech, kde se mě dotýkal, chvěla. Na zádech, na hrudi a dokonce i na stehně, kde se mě dotýkal nohou. Musel klečet na kolenou, abychom se mohli objímat, ale to ani jednomu z nás nevadilo.

Jak mezi námi mohlo během pár dnů vzniknout takové pouto? Jak jsme dokázali jeden druhému natolik věřit, když jsme se ještě ani pořádně neznali?

„Už se cítíš lépe?" zeptal jsem se ho šeptem. Nechtěl jsem narušit tenhle okamžik hlasitými slovy.

Přikývl a trochu odtáhl obličej. „Mohl bych dneska zůstat tady? Přes noc?"

Usmál jsem se na něj. „Tohle je tvoje věž. Spíš bych se měl ptát já tebe, jestli můžu být tady s tebou." Když s kývnutím položil hlavu zpátky na moje rameno, které proti jeho obličeji vypadalo obrovské, tak jsem dodal: „Lehnu si na zem. Nechám ti postel."

Během toho, co jsem ho hladil po vlasech levou rukou zabalenou v obvazech, tak zavrtěl hlavou. Pod prsty druhé ruky jsem cítil, jak se mu pohnul hrudník. „Jsi můj pacient. Vyspím se támhle v křesle. Nemusíš si dělat starosti."

„Asi tě tam nepustím." Víc jsem ho objal.

„Slyšel jsem, že jsi chtěl jít za mnou za děkanem." Jenom jsem přikývl a Ren pokračoval dál. „Spousta studentů si šeptá, jak jsi na Lumia křičel. A někteří říkají, že jsi ho zmlátil."

„Lumia?" Toho vílího kluka? „Jenom jsem ho odstrčil ode dveří a on upadl. Odřel si koleno. Jinak jsem se ho ani nedotkl."

Svýma modrýma očima zkoumal každou píď mého obličeje. Jako by hledal lež nebo něco dalšího. Našel očividně jenom pravdu, kterou jsem mu řekl a přikývl na důkaz, že mi věří.

„Co byl ten kluk zač? Vypadal jsi nervózně, když jsi ho viděl."

Podíval se stranou a opřel si bradu o místo, kde mu krk přecházel v rameno. „Byl to můj... kamarád."

„Byl?"

„Byl," zopakoval po mně. „Něco jsem pokazil a on mě odkopl."

Musel to být jeho kluk. Třeba byl Joddren na muže stejně jako já.

Že by Lumius na Rena s něčím tlačil? Možná proto chtěl říct, že ho nutím k... Ten zmetek! Co Renovi udělal?! Co mu provedl, že je Joddren tak nervózní, když ho jenom vidí?

Nadechl jsem se jednou, podruhé a snažil se uklidnit vztek, co mi bobtnal v žilách. Kdybych jenom mohl, tak už bych vyskočil z postele a běžel za tím Lumiem a pěkně bych si to s ním všechno vyříkal. Naštěstí jsem se donutil počítat do desíti.

To už bylo dneska po druhé, co jsem kvůli Lumiovi musel provádět svůj uklidňující rituál!

„Byl to tvůj..." Nadechl jsem se a zaplašil vztek. „Kluk?"

Zvedl ke mně udivený pohled. Pak přikývl a víc se ke mně natiskl. „Byl to můj kluk, ale nevyšlo to. Nerozuměli jsme si. Když jsme se párkrát pohádali, tak jsme se rozešli."

Vážně chodil s klukem! Sakra! Tohle ani nemůže být lepší! To se mi Osud vysmívá, když mi během sraček, do kterých jsem spadl po bradu, pošle kluka, jenž se mi zamlouvá každým zatraceným detailem? To nemůže být možné!

Když jsem uklidnil příval myšlenek, tak jsem se zamyslel nad tím, co Ren řekl. Nějak jsem tušil, že za tím jejich rozchodem je něco víc, než jenom hádka. Ale nechtěl jsem na Joddrena tlačit, aby mi všechno říkal teď, když byl celý pryč z toho, co se stalo u děkana.

Dostal za to nějaký trest? Když ho děkan nevyhodil, tak mu jistě dal nějaký trest.

Chtěl jsem ho na to zrovna zeptat, ale on byl rychlejší. „Budu každé odpoledne pomáhat v knihovně rovnat staré zaprášené svitky." Řekl tiše. „A na oplátku se to moji tátové nedozvědí."

Tátové?! Vychovávali ho dva muži? Proč to neřekl rovnou? Styděl se za to?

Objal jsem ho a broukáním ho utišil. Vytěsnil jsem z hlavy úvahy o jeho otcích a o celém jeho rodu, který byl zatraceně veliký a mohl být synem prakticky kohokoli. Ren se po pár slokách uvolnil a lehl si se mnou. Pořád jsem ho držel v náruči, aby nebyl sám. Kouzlem jsem přes nás přehodil deku. Zachumlal jsem ho pod ní a lehce se usmál.

Byl tak roztomilý, když mi ležel s hlavou na hrudníku a snažil se usnout po náročném dni. Co bych dal za to, abychom takhle mohli usínat navždy?

V hlavě mě ale bodl osten strachu. Moc dobře jsem věděl, že jestli tohle má trvat nějakou dobu, tak maximálně do doby, než mě vyléčí. Pak se budu muset vrátit.

Bylo to jako kdyby mě někdo kopl do břicha. Pevněji jsem ho sevřel v náruči a vdechl do plic jeho sladkou vůni. Ta mě ukonejšila a nakonec jsem byl schopný usnout, i když za oknem se spustil prudký déšť dlouho očekávané bouřky.

Takže Joddren je přece jenom na muže? Mám u něj šanci?

To byly jedny z posledních otázek, které se mi honily hlavou, než jsem za bubnování deště na střešní okno usnul hlubokým spánkem. Prvním po tolika dnech.