Stiskl jsem váček s kamínky a překročil práh dveří do svého království. Cítil jsem, jak mě hřejí do ruky a tepají v rytmu mého srdce. Zrychlily stejně jako můj tep, když se mi do nosu dostala jeho vůně. Vznášela se ve vzduchu jako lehký závoj, který pokrýval každičký kousek místnosti a všechny jeho věci.

Jeho košili, která byla přehozená přes sloupek postele, pochvu meče, jež stál opřený o stěnu vedle nočního stolku, a dokonce i zbroj, jež byla na stojanu u okna. Přitiskl jsem si Hawkiho šátek k nosu, abych se mohl z plných plic nadechnout jeho vůně sněhu, smrčí a oceli.

Jeho vůně se smísila s mojí a dráždila můj každičký nerv. Zatnul jsem prsty u nohou a položil váček s kamínky na stůl. Ohlédl jsem se na postel, kde by každý jiný večer seděl a četl si v nějaké staré zaprášené knížce o bylinách. Ty teď opuštěně stály v hromádce vedle truhly, kam přesunul svůj skromný majetek ze sedlových brašen.

Zatnul jsem si prsty do boku. Chtěl jsem, aby mě tak držel on. Aby mě ty jeho veliké ruce držely za boky. Abych mohl zavřít oči a užívat si jeho dotek a vůni. Představoval jsem si, jak mě chytá za boky a vysazuje na stůl. Jak mu zatínám prsty do předloktí, když mi stahuje kalhoty a vysoké boty.

V ten moment jsem viděl sám sebe, jak mu omotávám nohy kolem nahého pasu a užívám si pohled na penis, který byl ztopořený jenom kousek od mého vstupu... A pak do mě pronikl.

Trhl jsem sebou a nachytal se, jak zrychleně dýchám, zatímco si zběsile třu rozkrok přes upnuté kalhoty. Kousl jsem se do ruky, ale byl jsem tak vzrušený, že jsem tu bolest stěží vnímal.

Doklopýtal jsem ke svému lůžku a sotva se moje nohy dotkly přikrývky, tak už jsem měl bosé nohy a zápasil s páskem.

Rychle jsem si stáhl kalhoty a spodky. Obojí jsem odhodil daleko od sebe a vrhl se na košili. Nestihl jsem si jí ani stáhnout z ramen, když už jsem se začal sebe dotýkat a dráždit se. Zatnul jsem zuby, abych nebyl tolik hlasitý.

Jen ať se Hawki teď neobjeví ve dveřích. Jen ať je ještě chvíli pryč...

Zakňoural jsem, když jsem poprvé přejel rukou sem a zase zpátky. „Kruci..."

Musel jsem zrychlit. Prohnul jsem se v zádech, zatímco se ve mně zvedala jedna vlna rozkoše za druhou. Stiskl jsem ho a vyjekl.

Ochable jsem padl do přikrývek vonících po něm. Přitiskl jsem si ruku na hrudník, který se mi zvedal neskutečně rychle. Na břiše jsem cítil příjemné teplo a vlhko.

*

Hawki přišel opravdu pozdě. Za okny už byla černočerná noc, když se najednou zjevil ve dveřích. Kdyby mi průvan nerozfoukal papíry a kresby na stole, tak bych o něm ani nevěděl. Připlácl jsem rukou náčrty choroby zvětšené pomocí kouzla a zvedl pohled od vzorku, nad kterým jsem držel mezi prsty kamínek se zelenými žilkami. Pouštěl jsem do kousku Hawkiho kůže svojí magii a pozoroval, co se stane.

„Už jsi zpátky," prohodil jsem s úsměvem k Hawkimu.

Přikývl a sesunul se na židli vedle mě. „Co to děláš?" Nakoukl mi pod ruce.

Nemohl jsem si nevšimnout jeho ztrápeného pohledu a hlavně neodolatelné vůně skořice. Co to schovával pod kabátem? Přinesl mi nějakou dobrotu? Myslel na mě?

Zvedl jsem kouzlem další kamínky z váčku. „Tohle je koncentrovaná magie. Pomohl mi s tím táta a taky mi vnukl myšlenku, že bych je mohl použít při léčbě. Mým nadáním je napravovat poškozené. Každá nemoc je poškození, ať už tkáně tak orgánu. Chci vyzkoušet magii na vzorek tvé kůže. Jestliže jsme pořád nenašli bylinu nebo směs, která by zastavila chorobu nebo jí úplně vyléčila, tak nám zbývá magie."

Chytil jeden z kamínků – ten s modrými žilkami – mezi prsty. V jeho velké ruce vypadal ještě menší než v mojí. Pořád z něj ale vycházela neskutečná magická moc.

Přiblížil si kamínek k obličeji a svraštil obočí, když zjistil, že žilky se pohybují. „Většina léčitelů používá svojí magii přímo. Jenom ti méně nadaní potřebují umocnění skrze nějaký kámen."

Zajímal se o léčitelskou magii? Proč?

„Nechci nic pokazit," zamumlal jsem a zvětšil kouzlem vzorek, abych se mu nemusel podívat do obličeje. Zadíval jsem se na první reakci malého množství magie na vzorku.

„Pokazil bys něco svojí magií?"

Povzdechl jsem si a zapsal pár slovy první reakci do deníku. „Nerad kouzlím. Nevím, kde mám hranice, ale jistě vím, že kdybych zašel moc daleko, tak by mě pohltila jako bažina. Na tomhle kontinentu není nikdo, kdo by mě mohl zastavit, kdybych zašel moc daleko."

Položil svojí velikou dlaň na mojí ruku s perem. „Nemusíš se bát. Každý jde zastavit."

„Někdo nejde, Hawki." Tam, kde se mě dotýkal, mi běhalo pokožce mravenčení. Zatnul jsem prsty druhé ruky do desky stolu.

Už zase se mi dostala jeho vůně až do hlavy. Mámila mě a sváděla. Zavrtěl jsem hlavou, abych se zbavil neodolatelného pocitu chytit Hawkiho za jeho rozepnutou košili a přitisknout rty na jeho. Přesednout mu na klín a nechat ho, aby se mnou dělal, co jenom chce. Aby mě líbal, aby mě hladil. Aby udělal cokoliv, co by uvolnilo ten tlak v mém podbřišku.

Přejel hrubými prsty po kloubech mé ruky. Zvedl ke mně jantarový pohled a pak začal svým hlubokým hlasem tiše mluvit. „Maminka mi vždycky říkala, že magie ukazuje, jací skutečně jsme." Dotkl se prstem levé strany mého hrudníku, který se mi rychle zvedal a klesal. „Nejsi špatná bytosti, Joddrene. Tvoje magie není zlá. Umí pomáhat. Ty sám chceš každému pomoct. Jinak bys nebyl tady a netrápil se po nocích se vzorky mojí kůže."

Uvědomil jsem si, že zadržuju dech a zírám mu na rty. Přihlouple jsem se pousmál, přičemž jsem se modlil, abych nebyl v obličeji rudý jako rajče. „Chtěl jsem vyzkoušet, co se stane."

Pustil mojí ruku a pocuchal mi vlasy. „Mohlo to počkat do rána. Měl by sis jít lehnout. Jinak zítra usneš na nějaké přednášce."

„Kde jsi byl? Voníš jako pekárna." Přičichl jsem k němu a chytil ho za límec košile, abych mu ho upravil a smetl z něj moučkový cukr.

„Chtěl jsem tě chytnout před divadlem, abys nešel zpátky sám. Jenže jsem našel úžasnou pekárnu, kde zrovna dopekli skořicové rolky."

Podíval jsem se mu do očí a setřel mu cukr i z vousů. „Chtěl si mi donést sladkost? Nebo si je všechny snědl?"

Uličnicky se usmál, ale jeho oči v sobě měly něco, co rozhodně radost nebyla. Stalo se snad něco? Vytáhl z kapsy v plášti papírový sáček, ze kterého voněla skořice tak lákavě, že jsem mu ho vytrhl z ruky a hodil za hlavu jeho pohled.

Zakousl jsem se ještě do teplé rolky a zaúpěl. „Jsou vynikající! Musíš mě tam někdy vzít."

Usmál se na mě a vytrhl mi pečivo z ruky a taky si kousl. „Kdo říkal, že jsem je přinesl pro tebe, maličký? Poslední dobou jsi nějaký drzý. Nejdřív mě trápíš tím svým práškem na obličeji a pak si sebereš mojí noční svačinu?"

Takže ho dráždí moje líčení? Co přesně s ním dělá?

„Neměl jsi mi jí ukazovat." Ukousl jsem si sousto z pečiva, které pořád držel mezi prsty. „Mám po představení hlad." Otřel jsem si rty od cukru.

Přejel mi palcem po spodním rtu. Na kůži mu zůstal cukr spolu se stříbrným práškem. „Nechal bys mě hladovět?"

Zavrtěl jsem hlavou a chytil pevně opěrky židle. Chtěl jsem přitisknout nohy k sobě, ale jeho koleno mi v tom překáželo. Opřel ho o mé stehno a naklonil se blíž.

„Jsi vážně zlobivý chlapec," zavrněl mi do ucha.

Už jsem k němu chtěl natočit hlavu a dotknout se rty jeho spánku. Ochutnat jeho kůži, líbat ho. Jenže Hawki se jedním elegantním pohybem zvedl a odešel k posteli.

„Musím ještě něco vyřešit."

Sebral papír ze stolku, meč a hodil na sebe zbroj. Než jsem ho mohl zastavit, tak už vyklouzl ze dveří ven. A mě zbylo jenom vzrušení a samota...

Vážně láska vyroste tak rychle?