Seřval jsem profesora Delaina. Křičel jsem na draka, který byl o sto let starší než můj dědeček. Jenže když jsem z Hawkiho ucítil krev, tak ve mně začal vřít vztek a magie. Každá buňka v těle na mě křičela, abych ho zachránil. Abych mu pomohl. Abych ho nenechal svému osudu.

Jenže proč? Proč mi něco říká, že mám zachránit draka, který se přišel na univerzitu léčit? Proč bych měl být zrovna já jeho poslední nadějí? Proč?

Delain mu ublížil. Ubližoval mu a nikdo si toho nevšiml nebo si toho nechtěl všímat. Chtěli ho nechat zapomenutého ve sklepení, protože – protože proč? Věřili, že profesor jednou najde lék na jeho záhadnou nemoc? Nebo se ho prostě chtěli zbavit, ale bylo jim blbé říct ne?

Viki by věděla co dělat. Vždycky věděla co dělat a vždycky mi uměla poradit, když jsem si nevěděl rady...

Taky jsem mu nechtěl pomoct. Poprosil mě o to první den a já řekl ne...

Zavrčel jsem do ticha nejvýše umístěné místnosti ve věži, která náležela budově mojí fakulty. Místnost opisovala osmiboký půdorys věže a byla naplněná nábytkem a knihami. Pod jedním z oken napravo stála mezi dvěma trámy postel, naproti ní se nacházely stoly se spoustou papírů a skla, které jsem používal na pokusy. Dále byla v místnosti skříň, před kterou zrovna stál Hawki a rovnal svůj skromný majetek do truhly.

Ještě jsem se pořád třásl vztekem, když jsem se podíval na Hawkiho. Viděl jsem jeho svalnatá záda, jejichž svaly se pohybovaly pod tenkou košilí, kterou vyměnil za tu, co měl před rozcvičkou na sobě. Přinesl jsem mu ze sklepa všechny jeho věci, z nichž pár kousků vonělo jiným mýdlem, než tím, kterým se pralo všechno prádlo na univerzitě. Usoudil jsem, že si ve městě koupil nové tenčí oblečení, aby se nemusel pařit v tlustých bavlněných košilích a kůžích, ve kterých sem přišel.

Snažil jsem se zahlédnout jeho ruce. Hlavně tu levou, kterou měl v obvazech a jediný malíček prozrazoval, že nemoc se šíří dál. Zachvátila celý první článek prstů a postupovala dál. Zbytek prstů na tom musel být podobně, protože Hawki si neustále škrábal obvaz vonící po měsíčku a polohlasně nadával, když měl pocit, že ho neslyším.

Nikdo mu nepomohl!

Měl jsem chuť zvednout se ze židle a vrátit se tam dolů. Do sklepa k profesorovi Delainovi, abych na něj začal znovu křičet. Jenže do nosu se mi dostala vůně – jeho vůně. Sníh z vysokých hor, stejně nebezpečných jako jeho tělo. Smrk, jeden ze stromů, které vládnou úbočím těchto hor. A nakonec ocel, která byla i v jeho pohledu a kterou nosil na zádech.

Zvedl jsem pohled k jeho jantarovým očím. Vypadaly starostlivě, něžně. Jenže potom mrkl a pohled mu ztvrdl. Jako kdyby se do něj dostala ocel meče, který zrovna opřel o truhlu vedle postele. Tam měl taky zůstat dokud Hawki neopustí univerzitu.

„Jsi v pohodě?" zeptal se hlubokým hlasem.

Přikývl jsem, ale uhnul jsem pohledem. Necítil jsem se ani trochu dobře. Nejdřív mi svíral útroby vztek a teď jsem se chvěl vzrušením, protože jeho hluboký hlas uměl mistrně zahrát na každou napjatou strunu v mém těle. A zrovna všechny ty struny vedly k mému rozkroku a ke tvářím, které mi polil nach.

Nadechl jsem se nosem a strčil prsty do skleněné baňky, ve které jsem ráno míchal esence dvou bylin. Třas povolil, ale vzápětí začal nanovo, protože došel až ke mně. Cítil jsem, jak z jeho těla sálá teplo a jeho vůně se mi dostala hluboko do nosu.

„Ty si nechceš udělat pár testů?" usmál se od ucha k uchu.

Podíval jsem se na něj a donutil se k trochu křivějšímu úsměvu. „Budu potřebovat kompletní prohlídku."

Rozpřáhl paže a pak zavrněl: „Cokoliv chceš. Mám se svléknout do naha?"

Jako by mě kopl do břicha. Rychle jsem zavrtěl hlavou. „Stačí jenom do spodního prádla. A sedni si pak támhle." Ukázal jsem na druhou židli naproti té, na které jsem seděl před svým stolem.

Naklonil se ke mně blíž, před tím na mě ještě mrkl. „Chceš zjistit, zda jsem v dobré kondici?"

Zatnul jsem prsty na nohou do podrážky bot a kousl se zevnitř do tváře. Cítil jsem jeho dech na své tváři. Jeho obličej byl až moc blízko toho mého. On byl celkově moc blízko.

Začal se mi chvět spodní ret.

Hawkiho úsměv se rozšířil, když se naklonil tak blízko ke mně, až se dotkl vlasy mého ucha. Přitom se otřel mohutným hrudníkem o moje chvějící se rameno. Jeho pohled byl dost výmluvný. Pochopil jsem, na co myslí. Donutil mě myslet na to samé.

Polila mě vlna studeného potu. Odtáhl jsem se od něj. „Měl by ses svléknout a sednout si. Chci co nejdřív začít."

Schválně pomalu se odtáhl. „Jak si přeješ."

V hlavě se mi vynořily slova mého učitele magie. Prastaré mocnosti, která vládla svému světu – našemu světu. Měla vyšší moc, než jakýkoliv bůh, které stvořila. Druhý kontinent patřil Osudu a jeho bohům, ve které jeho obyvatelé věřili. Tento kontinent patřil Zlu, druhé mocnosti, která řídila naše životy a mě dávno před tím, než jsem se dostal na univerzitu, řekla:

„Je ti určeno potkat svého druha na univerzitě."

Mého druha. Dokonalého partnera, se kterým budeme jedno. Najdu ho jenom když zůstanu tady a budu čekat.

Jakmile jsem se vymotal z myšlenek, co staly už hodně dávno, tak jsem ucítil na sobě jeho pohled. Už seděl na stoličce jenom ve spodkách, které mu sahaly do poloviny stehen. Slunce, které pomalu stoupalo do vrcholu své každodenní cesty, mu svítilo na svalnatá stehna. Takhle bez oblečení vypadal ještě větší. Poškrábal se ve vousech a sjel mě pohledem.

„Začne prohlídka? Nechci, aby to někdo vzal blbě, když jsem před tebou skoro nahý." Usmál se svým širokým úsměvem, který se mu odrazil v jantarových očích.

„Dej mi chvilku." Připravil jsem si papír na poznámky na brk. Potom jsem si pečlivě umyl ruce pod horkou vodou, kterou jsem kouzlem napustil do lavoru před zrcadlem, a snažil se zapudit ten pocit rozkoše, který se mi usadil v podbřišku. „Už ti nějaký doktor dělal kompletní prohlídku?"

Hawki pokrčil širokými rameny, když jsem se na něj opět otočil. „Podle toho jak to myslíš. Budeš mě zkoumat ze všech stran a všude?"

„Zkontroluju ti zrak, sluch, reflexi a pak se podívám, zda se ta nemoc nerozšířila i někde jinde. Než na prstech."

A doufám, že se tě nebudu muset moct dotýkat.

Mrkl na mě a zvedl koutek úst. „Myslím, že svoje tělo znám dost dobře, maličký. Když už se bavíme o těle, tak co jsi zač? Draci nemají běžně ocasy."

Při slově maličký jsem sebou trhl. Bylo to tak mazlivé slovo. Vůbec jsem to od něj nečekal. Nehodilo se to k němu. Nehodilo se k jeho svalům. K jeho jizvám, k jeho zbroji a hrozivému meči, který ležel za jeho zády.

„Jsem mocnost," zašeptal jsem. Ocásek jsem stočil vedle svého stehna.

Jeho pohled se okamžitě stočil tím směrem. „Mocnost?"

Vážně nikdy neslyšel o Osudu a Zlu? O mocnostech, které jsou ještě výš než bohové a všechny ostatní silně magicky obdařené bytosti? Nikdo takový snad nemůže ani existovat.

„Jako je Zlo nebo Osud. I když před Osudem mě moji rodiče schovávají," odpověděl jsem. „A teď se narovnej. Musím tě zkontrolovat. Tohle povídání si můžeme nechat na potom."

Vytáhl jsem ze spodního šuplíku brašnu s obvazy a nejpoužívanějšími mastmi a léky. Položil jsem jí na stůl vedle Hawkiho lokte. Otevřel jsem jí a našel vhodně široký obvaz, abych mu mohl převázat prsty.

Hawki s pohledem upřeným na moje prsty, které začaly vykládat na ošoupanou desku stolu skleněné dózy a pruhy vyvařené látky, se zeptal: „Převážeš mi ruku?"

„Potřebuju se podívat, co se s tím dá dělat. A ano, převážu ti obklady. Mám silnější masti, než profesor. Míchal jsem si je sám na drobné oděrky pro prince. Pomůžou ti." Vzal jsem ho za ruku a začal odmotávat vrstvy obvazu slepené mastmi a jeho krví.

Dával jsem si moc velký pozor, abych se nedotkl jeho kůže. Nechtěl jsem zrudnout víc, než už jsem byl. Jenže on takový postoj moc nesdílel a dotkl se stehnem mého kolena. Odtáhl jsem nohu a kousl se do rtu, když jsem strhl poslední vrstvu obvazu.

„Je tu hnus, co?" poznamenal při pohledu na prsty se strupy a hlubokými řezy.

Roztřesenými prsty jsem se dotkl jeho dlaně a pustil do jeho kůže trochu své magie. Proletěla mu tělem jako šíp. Trhl sebou až dávno potom, co byla magie zase bezpečně v mých žilách a předala mi všechny informace o vážnosti zranění.

„A to bylo co?" zeptal se hlubokým hlasem s výčitkou. „Nečekal jsem, že do mě pustíš svojí magii. Teď si mi řekl, že jsi mocnost a pak do mě napereš svojí magii?"

Trhl jsem sebou a ucukl rukou. „Promiň..."

Natáhl ke mně zdravou ruku. Ustoupil jsem o krok dozadu, ale jeho ruka byla delší. Chytil mě za bradu a donutil mě zvednout k němu oči. Jeho prsty byly drsné, ale to s jakou něhou mě chytil, mi podlomilo kolena

 A pak se tiše uchechtl.

„Příště mě varuj. Děsně jsem se lekl, maličký," zavrněl mi do ucha.

Rozklepaně jsem se zvedl a otřel si zpocené ruce do kalhot. „Řeknu ti to..."

Usmál se a natáhl ke mně zase ruku. „Než to zacelíš nebo namažeš, tak si klidně vezmi vzorky. Slyšel jsem, jak si profesorovi shodil na zem všechny jeho sklenice s experimenty. Bylo to jako kdyby proběhl sklárnou hipogryf."

Chytil jsem ho za prsty. „Tak zlé to nebylo."

„Máš v sobě oheň," řekl potichu Hawki. „A ten chlap v době rozpoutal požár. Nejsi vodní živel, jak jsem si myslel."

Nadzvedl jsem obočí. „ To je nějaké rčení z tvého kontinentu?"

„Takže jsi rozluštil můj přízvuk?"

Přikývl jsem. „Máš stejný jako král Azos. Je to blízký přítel mého táty. Navíc jsem si zjistil, že Kompanie operuje hlavně v jeho království. Jsi odtamtud?"

Položil jsem si jeho ruku na svoje stehno, když jsem si přitáhl kouzlem židli a nástroje potřebné k odebrání kousku kůže a krve. Jeho pohled mě znervózňoval, ale donutil jsem se soustředit na mytí prstů od krve.

„Jsem z jednoho většího města. Byl jsem ještě moc mladej a pitomej, abych se zajímal, jak se jmenuje. Udělal jsem chybu a dostal ke Kompanii. Za trest. Myslím, že větší trest byl dospívat mezi chlapy tam. Tvrdý trénink, chlad, málo jídla a ještě míň těch, kterým na tobě záleží."

Otřásl jsem se. Četl jsem o vojenských táborech v království krále Azose. Byly to krutá místa. Plná nebezpečných mužů  v ještě horších podmínkách. Chlad, hlad a tvrdý výcvik zabil velkou část rekrutů.

U žoldáků to nemohlo být o moc lepší. Když takhle trpěla králova armáda, tak jak na tom byli muži z táborů Kompanie? V pustině daleko na severu jim bylo vydělané zlato na nic.

„Nechci tě ale strašit," řekl Hawki. „Jak vidíš, tak to jde zvládnout. Nejhorší jsou první roky. Pak tě pustí do světa, ať se o sebe začneš starat sám. Jenom odevzdáváš nějaké procento z výdělku."

Odložil jsem krvavé kousky látky a natáhl se pro velice tenký nožík. Pevněji jsem stiskl jeho předloktí. „Teď do tebe pošlu trochu své magie, abych utlumil bolest."

„Jasně." Přelétl pohledem můj obličej a nožík. „Tohle by byla perfektní vražedná zbraň. Připomeň mi, že tě nemám naštvat." Nervózně se usmál.

„Kdybych chtěl někoho zabít, tak spíš použiju jed. Nejsem moc dobrý se zbraněmi. Radši pomáhám, než přemýšlím nad smrtí jiných."

Dal jsem vzorek kůže do nádobky a odložil skleněnou stříkačku s jeho krví. Potom jsem mu začal mazat kůži hojivou mastí. Jeho oči sledovaly každý můj pohyb a jeho koleno se otřelo o moje.

Kousl jsem se do spodního rtu a trochu se pousmál.

„Klidně pokračuj ve vyprávění. Bude to ještě chvíli trvat," pošeptal jsem.