Měl jsem nos plný jeho pachu. Nespoutané vůně sněhu, smrčí a ještě něčeho, co připomínalo ocel. To byl on, můj nejlepší přítel, můj druh, můj Hawki.

Zašmátral jsem rukou vedle sebe, abych našel jeho tělo. Potřeboval jsem si od něj ukrást trochu tepla. Zoufale jsem toužil po tom schoulit se mu do náruče a zůstat tam celý dlouhý den. Tulil bych se k němu, nechal bych jeho veliké mozolnaté ruce, aby mě láskyplně držely a nenechaly odejít.

Moje prsty nahmataly jenom studenou deku...

Kde je? Kde je můj druh?

Můj druh. Můj druh...

Polil mě ledový pot. Otevřel jsem oči.

Přede mnou byla prázdná polovina postele. Jeho vůně pomalu vyprchávala z povlečení a dokonce i z mojí kůže. Z každého póru, který v noci laskal svými rty.

Kam šel? Kam mi zmizel?

„Hawki?"

Můj vlastní hlas mi zněl cize. Prázdně. Jako kdyby se ze mě jeho zmizením ztratil i poslední kousek citu. Potřeboval jsem ho. Přímo zoufale.

Když zavřu oči, tak se vrátí. Bude na mě čekat? Najde mě pokaždé, když to budu potřebovat? Už nikdy nebudu sám?

Rychle jsem vyklouzl zpod deky a dotkl se bosýma nohama dřevěné ošoupané podlahy ohřáté od paprsků zimního slunce. Pátral jsem očima po každém zákoutí vrcholku věže. Hledal jsem ho. Za stolem naproti posteli být nemohl, tam byly police plné papírů a sklenic. Ve veliké a staré skříni vpravo taky nebyl. Pod postelí vklíněné mezi dvěma trámy a oknem se neschovával.

Jenže potom mě praštil do očí prázdný stojan a truhla před ním, která zůstala otevřená.

Jeho zbroj a meč byli pryč. Stejně jako jeho věci.

Byl pryč. Utekl. Zmizel. Opustil mě!

Ani zimní slunce v ten moment nemohlo rozpustit ledovou bolest, která mi sevřela hruď. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem myslet. Cítil jsem se bezmocný. Bezcenný. Opuštěný...

Odešel bez jediného slova. Jako kdybych pro něj nic neznamenal. Jako kdybych pro něj nebyl schopný obětovat všechno, co mám...

Ani neřekl sbohem. Mohl mi říct... Cokoliv. Že jsem zbytečný, že si nezasloužím jeho lásku, že musí kvůli tomu odejít.

Proč ale zůstal ticho? Proč prostě zmizel?

Neubránil jsem se slzám. Klesl jsem na kolena a nechal je téct.

Bušili zevnitř do mé lebky a řvali tak hlasitě, že ani vysoká zeď, co jsem před nimi postavil, nemohla zastavit jejich hrozné hlasy. Nejsem v pořádku! Tak proč mě nemůžou nechat na pokoji?! Vidí, že bych mu svěřil vlastní život. Že bych pro něj zemřel. Tak proč mě trápí? Proč mi nedají spát?! Proč mě sžírají jako plameny?!

„Pochyby," zašeptal jsem mezi vzlyky zlomeným hlasem. „Ty sekají hlouběji, než meče."

Skoro jsem se pozvracel. Ale ani kdybych to udělal, tak bych nezahnal svoje černé myšlenky.

Nevím, jak dlouho jsem v klubíčku a nahý zůstal na zemi ve svých slzách. Zlomený, bezmocný jako hadrová panenka. Hlavou se mi hnaly černé mraky očerňující každou vzpomínku na něj. Byl lhářem, podvodníkem, zmetkem a především žoldákem, který mě nakonec opustil...

Sebral jsem veškeré zbytky sil, abych se pomalu zvedl na kolena. Dýchal jsem moc rychle, jako kdybych tím mohl zachránit své křehké srdce, které se cítilo podvedeno a strachem se třáslo uvnitř hrudního koše. Zaryl jsem nehty do víka truhly a vytáhl se na nejisté nohy.

Na nohy, kterými jsem ještě večer objímal Hawkiho kolem pasu, když do mě přirážel. Proč mi to přijde, jako kdyby to bylo před stovkami let?

Otřel jsem si hřbetem ruky slzy. Až potom jsem dokázal zaostřit na přeložený list papíru, který ležel na víku. Když jsem ho zvedl roztřesenými prsty, tak se kolem rozvířil jeho pach. Chtělo se mi zvracet. Dusil jsem se.

Vážně mohla láska tak rychle přerůst v nenávist? Vážně se mi protivil jeho pach, který jsem ještě včera miloval a nemohl se ho nabažit?

Rozevřel jsem papír a přelétl ho pohledem. Slzy se mi nahrnuly do očí nanovo. Papír mi vypadl z prstů. Dopadl na zem k mým nohám, kde ho začaly máčet slzy.

Okamžitě jsem poznal jeho rukopis a ta slova...

Rozehřála ve mně něco nového.

*

Rene,
Musím odejít a je mi líto, že to musím udělat takhle. Budu se za to do konce svého života nenávidět, protože vím, že tím víc ublížím tobě než sobě.
Vím, že když zavřu oči, tak na mě budeš čekat třeba na konci světa. Najdeš si mě pokaždé, když se zatoulám a zajistíš, že už nebudu sám. Jenže mezi námi stojí monstrum, které jsem zavřel hluboko za svoje oči a nemůžu od něj utéct i kdybych běžel celou noc.
I když přijde ráno, tak cítím, že tam pořád je a teď mezi ním a mnou nebudeš stát ty. Stane se z toho nekonečná noční můra, se kterou ale musím bojovat sám.

Musím vyřešit a ukončit svou minulost.
Tvůj Hawki