O TŘI MĚSÍCE DŘÍVE

Otočil jsem stránku v knize. Slova z anatomické příručky se mi slila v nečitelný text, když jsem ucítil nový, neznámý pach. Zvedl jsem pohled od kostry dračího samce a podíval se přes univerzitní náměstí. Mezi záhony s odkvétajícími květinami všech barev procházel po úzké cestičce dračí muž.

Díval jsem se mu přímo do hnědých očí. Hrklo ve mně.

Co je zač? Nevypadá jako student.

Zaklapl jsem knížku a dal si při slézání z lípy dobrý pozor, abych si neodřel ocásek s chocholkou černých chlupů na konci. Už se mi to párkrát stalo a ta bolest byla k vydržení. Ocásek byl snad stejně citlivý jako křídla draků, kteří tvořili většinu studentů Univerzity ve Slunečním království.

Tomuto království vládl král Grian, který byl dobrý přítel mých rodičů i prarodičů. Na jeho území se nacházely vesnice, malá městečka, větší a dokonce několik velikých měst, ale Villa Sole bylo městem vzdělání. Rozkládalo se na břehu azurového moře, které omývalo písčité pláže, k nimž se svažovaly všechny ulice. Dokonce i ta vedoucí od univerzitního náměstí pod mýma nohama přes náměstí s chrámem zasvěcenému Bohu světla, končila až u dřevěného mola v přístavu.

Celé město stálo na mysu vybíhajícím z pevniny rovnou do moře, na jehož vodě se pohupovaly zakotvené lodě s velikým množstvím plachet v barvách království. Byly zlaté, bílé, stříbrné ale vždy se na nich opakoval motiv slunce a jeho paprsků. Na jižní skalnaté straně mysu se nacházel přístav a na molech přímo nad vodou stály další a další domy, vily, hospody a dokonce jedno z velikého množství divadel, které se jako jediné pyšnilo výhledem na moře při západu slunce.

Nespouštěl jsem oči z vysokého dračího samce, i když jsem byl myšlenkami úplně někde jinde. S knihou pod paží jsem se vyhnul hloučku studentů filozofie, kteří spolu rozmlouvali natažení na trávníku. Zkoumal jsem každý kousek jeho mohutného těla.

Když se ke mně přiblížil, tak jsem pochopil, že je vážně vysoký. Tělo mu kryla zbroj z kožených plátů poskládaných umě přes sebe. Nad pravým ramenem vykukoval jílec meče, jejž zdobila řada znaků, které jsem nedokázal rozluštit. Šikmo před mohutný hrudník měl zapnutý řemen, který mu meč držel podél páteře.

Jeho tvář zahaloval stín. Postavil se totiž proti silnému odpolednímu slunci, které kolem jeho hlavy tvořilo zlatou korunu. Když se nezvykle silné podzimní slunce schovalo za mrak, tak jsem zalapal po dechu.

Byl to jeden z nejhezčích mužů, které jsem kdy viděl!

Musel svým dračím sluchem slyšet moje zalapání, protože pozvedl koutek úst a v jeho jantarových očích zajiskřilo pobavením. Naklonil hlavu s rohy na stranu. Po čele se mu svezly tmavě hnědé vlasy. Nad špičatýma ušima je měl kratší než na zbytku hlavy, ze které vyrůstaly rohy. Byly rovné, jenom mírně prohnuté dozadu, a sakra dlouhé i tlusté.

Jestli je pravda co se říká o délce a velikosti rohů...

Zaclonil si oči s kočičími zorničkami velikou dlaní. Konečně jsem si mohl pořádně prohlédnout jeho krásnou tvář. Jeho obličej měl drsné rysy, jako by byly vytesané z kamene nebo ledu, přesto ale všechno nějak správně zapadalo do sebe. Byl hezký svým drsným způsobem. Od konečků rohů, přes tmavé vlasy, jizvu přes levé oko, rovný nos a pečlivě zastřižené vousy.

Zaklonil jsem hlavu, abych se mu mohl dívat do očí. Do nosu se mi tak dostala jeho vůně – sníh, smrčí a kov. Chladná ocel, ale přece v ní bylo něco, co zahřívalo. Stejně jako v jeho pohledu, když poprvé promluvil.

„Nevíš, kde bych našel děkana medicíny?" zeptal se hlubokým hlasem.

Rozvibroval každou jednotlivou strunu v mém těle. Připadal jsem si jako harfa a jeho hlas byl jediným hráčem, který na ní uměl zahrát.

„No – Já..."

Koktal jsem. Dech se mi zadrhl v hrdle a nechtěla ze mě vyjít další slova. Jeho úsměv mi byl dostatečnou odpovědí. Zrudly mi tváře a nejspíš i špičaté uši, když jsem stáhl ocásek mezi nohy.

Bylo mi neskutečně trapně...

Něco v jeho širokém úsměvu mi ale připomnělo mojí kamarádku. Viki před pár dny odjela z univerzity kvůli svojí mamince, která potřebovala pomoct s rodinným statkem. Zůstal jsem proto sám. Až na své dva bratrance, se kterými jsem se vídal jenom občas, protože studovali jiné obory.

„Promiň. Neřekl jsem ti, kdo jsem." Natáhl ke mně pravou ruku. Tu druhou pořád schovával v tmavě modrém šátku u opasku. „Jsem Hawki. Potřebuju najít děkana. Ukážeš mi, kde je fakulta medicíny? Stráže u brány mi to říkali, ale všechny baráky kolem tohohle náměstí vypadaj stejně."

Promnul jsem si rudý krk. Cítil jsem jeho pohled, který upřel na moji kůži, jež zdobilo tetování oka. „Akorát tam mám cestu. Začíná mi přednáška. Zavedu tě po cestě za děkanem."

„To bych byl rád." Usmál se. V jeho obličeji to působilo přímo kouzelně.

Donutil jsem se od něj odtrhnout pohled. Škubl jsem ocáskem a potřásl hlavou, až mi havraní vlasy napadaly do obličeje. „Tak pojďme," řekl jsem tiše. „Je to ta budova vlevo. Jsou na ní sochy hadů."

„Hadů? Jak ti souvisejí s léčením?" Svraštil tmavé obočí a konečně vytáhl levou ruku, aby si s ní zaclonil oči před nezvykle silným sluncem pozdního léta.

Vydechl jsem překvapením i hrůzou. Konečky prstů jeho levačky byly černé a svraštělé jako kdyby si je popálil až do masa. Jenže to by neměl nehty. Ty jeho byly stejně černé jako zvrásněná kůže.

Co se mu stalo? Vypadá to vážně zle...

Hnusilo se mi to, ale nemohl jsem od jeho prstů odtrhnout oči.

Co to je? Je to nemoc? Magie? Šíří se to dotykem? Jak dlouho by trvalo, než by se to rozšířilo po celém jeho těle? Byl dost vysoký, ale co by se stalo? Vypadal by celý jako vyschlá mrtvola? Umřel by, kdyby se to dostalo na hrudník a srdce? Napadalo to i vnitřní tkáň, svaly a šlachy?

Co to sakra bylo?

Hlavou mi vířila jedna myšlenka za druhou. Každá byla horší, než ta předchozí.

Dalo mi velkou práci přestat zírat na jeho prsty a podívat se mu znovu do obličeje. Zakotvil jsem pohledem na jizvě na jeho čele. Děkoval jsem všem bohům za to, že tohle je mnohem lepší, než neznámá černota na jeho ruce.

„Vezmu tě za děkanem," zopakoval jsem. Můj vlastní hlas mi zněl cize.

Buď mu to nevadilo, nebo si toho nevšiml, protože zvedl koutky úst. Všiml jsem si, jak se pohnula piha vpravo od jeho rovného nosu. „To budu rád. Hele, tohle je ocas?" Ukázal na můj ocásek, který jsem svěsil podél stehna.

Přikývl jsem, ale i přes to jsem cítil, jak se mi do tváří zase žene krev. Vykročil jsem rovnou přes trávník k budově na užší straně obdélníkového náměstí. To tvořil z veliké části trávník a stromy vysázené do kruhu, v jehož středu byla lípa, na jejíchž větvích jsem rád posedával a učil se. Vyhnul jsem se mladším dětem hrajícím nějakou hru a vstoupil na dlážděnou cestičku mezi záhony.

Když mě Hawki dohnal, tak řekl: „Je roztomilý."

Zaskočeně jsem se na něj ohlédl. Nedokázal jsem najít vhodná slova, která bych mu řekl. Proto jsem se raději podíval na fakultu medicíny, jejíž budova se tyčila před námi. Byla to čtyřpatrová budova se sněhově bílým štítem a velikým množstvím oken. Nad každým z nich byl malý tympanon, který ho halil do přívětivého stínu. My jsme ale mířili pod řadu sloupů, kolem kterých se obtáčely sochy hadů, za nimiž se nacházel ústupkový portál a dveře.

„V jakém patře je děkan?" zeptal se Hawki. Měl zakloněnou hlavu a prohlížel si budovu, hlavně věž na levé straně. „Je v té věži?" Ukázal bradou na starou osmibokou věž s měděnou střechou cibulovitého tvaru.

„Ne. V budově. Jeho okno je hned vedle věže." Ukázal jsem na okno, které bylo vždycky zavřené. Natáhl jsem krok, abych byl co nejdříve v šeru budovy. Dlážděná cesta byla rozehřátá od sluníčka a pálila mě přes tenké podrážky bot. Navíc jsem nechtěl, aby si Hawki všiml, jak jsem zrudl a snažím se uklidnit svůj dech.

Za zády se mi ozvalo zabručení, které mi rozechvělo kosti.

Ovládej se! Sakra! Je to jenom pitomej chlap! Těch je tady stovky!

Jenže tenhle je... jiný.

Brzy mě dohnal a podržel těžké dveře. Ucítil jsem jeho dech na svém zátylku, když jsme vešli do šera a příjemného chladu budovy. Rozhlédl jsem se po liduprázdné vstupní hale, které vévodilo schodiště se sloupy. Před nimi stála dvojice soch. Jedna dračí žena a jeden dračí muž vytesaní do pískovce na nás upíraly pohledy.

Snažil jsem se uklidit svůj dech, protože Hawki stál těsně za mnou. Cítil jsem teplo, které šlo z jeho těla. Skoro hmatatelně jsem cítil jeho širokou hruď na svých zádech a jeho rozkrok na svém zadku...

Potřebuju se něčeho chytit.

Ruka se mi automaticky obemknula kolem chladného kamene sochy. Úlevně jsem vydechl a donutil nohy přestat se klepat. Když se Hawki vynadíval po vstupní hale, po stropě obloženém deskami, oknech nad schodištěm s nástropní malbou nad nimi, tak se jeho jantarové oči podívaly na mě. Hned na to vyprskl smíchy.

Nejdřív jsem nechápal proč. Jenže potom mi to došlo až moc rychle. Držel jsem se sice sochy, ale neměl jsem prsty omotané kolem její ruky nebo nohy. Ne, já svíral v ruce kamenný penis...

Ucukl jsem rukou, jako kdyby mě pískovec kousl. Zrudl jsem jako pivoňka, kterou jsem včera míchal do masti.

„Nahoru po schodišti?" zeptal se Hawki. Na tváři mu pořád pohrával široký úsměv.

Raději jsem jenom přikývl a rychle vyrazil po schodech nahoru. Dnes jsem nedokázal vnímat nádheru nástropní malby, která znázorňovala noční oblohu se všemi znameními pro věštce. Nehodila se na fakultu medicíny, ale přece jen tady byla a dodávala vstupní hale zvláštní atmosféru.

Hawki se mnou srovnal krok. Šel pár kroků za mnou a vyhýbal se studentům, kteří za bujarého veselí sbíhali schody dolů, aby se po přednášce mohli nadechnout čerstvého vzduchu. Uskočil jsem drakovi z vyššího ročníku, který držel kolem pasu dívku, jíž něco šeptal do ucha.

Noha mi uklouzla po dalším schodu, ale než jsem mohl spadnout po zádech dolů, tak jsem narazil do něčeho tvrdého. Veliké a drsné ruce mě na poslední chvíli chytily kolem pasu.

„Tak jsem tě chytil." Uslyšel jsem Hawkiho hluboký hlas u svého ucha. „Dávej pozor. Nebo si ještě něco zlomíš." Postavil mě na schod. Při upravování kožené zbroje na mě mrkl.

„Děkuji," pípl jsem. Po další cestu na vrcholek schodiště jsem si dával dobrý pozor, abych se vyhnul každému studentovi a držel si dostatečný dostup od Hawkiho, jehož pohled mi propaloval zátylek.

Když jsme se dostali do horního patra před staré obyčejně vyhlížející dveře, na kterých byla jenom jednoduchá kovová destička, jež prozrazovala, že za nimi se nachází děkan fakulty, tak jsem sebral dost odvahy, abych promluvil.

„Jsme tady. Děkan tam určitě je. Je docela brzo a obvykle odchází až pozdě v noci."

Hawki souhlasně zabručel. Rozhlížel se po šeré chodbě. Podle jeho pohledu bych tipoval, že hledal případné únikové cesty. Ten meč na zádech nenosil jenom pro parádu. Když dokončil obhlídku, tak se podíval na mě.

„Můžu jít hned dovnitř?"

„Snad ano." Přešlápl jsem z nohy na nohu. „Musím už jít. Začíná mi přednáška."

Upřel na mě jantarový pohled a pousmál se. Kolem rozšířených panenek se mu objevily jiskřičky pobavení. „Děkuji za pomoc. Příště dávej větší pozor na schodišti."

Kývl jsem. Potom jsem až moc rychle zamířil do temnější chodby vlevo. Nechtěl jsem si jenom zkrátit cestu do malé posluchárny na půdě, ale také mít Hawkiho co nejdřív za sebou.

Když jsem zahnul za roh, tak jsem se opřel o chladnou stěnu. Cítil jsem horko v podbřišku. Ocásek mi rychle létal z jedné strany na druhou a dech se hnal jako o závod.

Co to se mnou provedl? Jak to, že mu stačilo se na mě podívat a já byl jeho? Co to bylo za kouzlo?

Skoro jsem zavrněl nahlas, když jsem si přehrál v hlavě okamžik, kdy mě na schodišti chytil a přitáhl si mě na svůj široký hrudník. Přísahal bych, že jsem ucítil jeho rozkrok, jak se mi natiskl na zadek.

Sakra...

Podíval jsem se dolů a zaklel ještě nahlas. Musím rychle na přednášku, ale takhle tam přijít nemůžu! Zakryl jsem si kalhoty pláštěm a začal myslet na věci, co se mi hnusily. Potom jsem rychle vyrazil do posluchárny a modlil se, ať nejsem jediný, kdo přišel pozdě.