Vrátil jsem se k ránu. Ještě než jsem odložil pytel, ze kterého prosakovala krev, tak jsem zahlédl Rena na jeho maličkém lůžku. Tiskl si k hrudi mojí košili. S nosem zabořeným do látky spokojeně spal. Musel jsem se při pohledu na jeho drobné tělíčko zahalené jenom do košile a holými nohami usmát.

Vypadal tak roztomile a zároveň zranitelně.

Stáhl jsem si zuby rukavice nacucané krví a hodil je rovnou na hromádku špinavého oblečení. Vzal jsem deku a zachumlal do ní Joddrena, který se zrovna převalil na záda. Košile se mu vytáhla a odhalila celý bok.

Je tak křehký... Neublížil bych mu, kdybych ho za ty boky chytil a přirazil do něj?

Rychle jsem ho zakryl, protože moje tělo mě přestávalo poslouchat. Měl jsem před sebou ještě dlouhou koupel v lázních v budově přes univerzitní náměstí. A ještě ke všemu jsem musel poslat pytel společně s papírem se jménem veliteli Kompanie.

Povzdechl jsem si a začal se sebe potichu sundávat zbroj a výzbroj. Oboje jsem vyčistil už před tím, než jsem kolem stráží přišel do areálu univerzity. Pořád ale z kůže a oceli byl cítit kovový pach krve. V duchu jsem zanadával.

Musím se toho pachu zbavit, než se vzbudí Joddren.

Popadl jsem hromádku čistého oblečení, zbroj a pytel, který pod sebou vytvořil kaluž sražené krve. Kouzlem jsem uklidil alespoň nepořádek a doufal, že moje vůně přebije pach smrti, jež jsem s sebou přinesl.

Pak jsem potichu odešel zase pryč. Zamířil jsem přes náměstí zahalené do roušky tmy k budově, jejíž sklepení zabíraly lázně pro všechny studenty, profesory a další bytosti, které udržovaly chod školy. Minul jsem lípu, u níž jsem poprvé spatřil Rena, a to mi převrátilo celý můj dosavadní život naruby. Šel jsem přímo k vždy otevřeným dveřím.

Když jsem si o čtvrť hodiny později sedal do lázně naplněné až po okraj skoro vařící vodou, tak jsem neměl v hlavě nic jiného, než smýt ze sebe pach krve, smrti a znechucení nad sebou samým. Zakrvácený pytel už jsem dávno poslal veliteli a dostal za něj zbytek zlata, které zbilo po odečtení mého měsíčního příspěvku Kompanii.

Bylo to sotva na oves pro mého koně...

Ponořil jsem se do vody. Nevšímal jsem si, jak mi vařící voda pálí kůži. Jediné, co jsem momentálně potřeboval, byla očista. Chtěl jsem se po tom všem podívat Renovi ještě někdy do očí, aniž bych v jejich odraze viděl chladnokrevného vraha, který si počíhal na zběha a zavraždil ho v odlehlé uličce.

Bylo to buď já nebo on. Kdybych nezískal zlato za jeho zabití, tak bych se objevil na stejném seznamu. A nikdy bych už nemohl spatřit Rena.

Promnul jsem si pod vodou levačku. Ta podivná černá nemoc postupovala pořád dál. Blížila se k druhému článku prstů a pořád častěji se ozývaly jehličky bolesti.

Jako kdyby mi pod kůží hořely střípky skla. Jako kdyby se tavily a roztékaly a přitom i nedaly ani vteřinu bez jejich mučení.

Zatnul jsem zuby a vynořil se nad hladinu. Prohrábl jsem si mokré vlasy. Hlavou se mi honila jedna myšlenka za druhou.

Měl bych Renovi říct, co už několik trýznivých dní cítím? Měl bych mu povědět, že jestli spolu chceme zůstat, tak to bude jenom bolest? Měl by vědět, že žoldák není svobodný, dokud nezaplatí dluh Kompanii?

Opřel jsem se o hranu kamenného bazénku zapuštěného do podlahy. V téhle době byly lázně liduprázdné. V jejich rozlehlých chodbách, kde byly veliké lázně, ale i osamocené pro někoho, kdo potřeboval přemýšlet nebo se moc styděl před ostatními, se neozval ani jeden zvuk.

Zaklonil jsem hlavu a zadíval se do žebroví stropu. Z každého žebra složité klenby visel dolů magický provázek se svítící koulí na konci. Natáhl jsem ruku k té nejblíže a cvrnkl do ní prstem. Rozhoupala se a vrhala roztodivné stíny po přírodních kamenných stěnách. Zvětšovala černočerné pukliny a osvětlovala vrcholky nebezpečně trčících výstupků.

Povzdechl jsem si. Ten jediný zvuk se nesel síní a zase se vracel zpátky k mým uším zdeformovaný, jak se odrazil od všech stěn a zákoutí. Promnul jsem si obličej a zavřel konečně oči.

Měl jsem před nimi obličej muže, kterého jsem nalezl v hospodě nedaleko divadla. I když se snažil zakrýt delšími vlasy tetování za špičatým uchem, tak jsem poznal, že patřil ke Kompanii a zběhl. Netrvalo dlouho, než se zvedl a vyrazil do černočerné tmy na ulici. Nejspíš se chtěl jenom vrátit domů, ale tam už neměl nikdy dojít.

Chytil jsem ho na konci ulice, kde stála hospoda. Popadl jsem ho surově za vlasy a přiložil mu na hrdlo nůž.

Otřásl jsem se, přestože byla voda vařící.

Jeho oči... Ty jeho vyděšené oči, které mě prosily, abych to nedělal. Abych nebyl zrůda, za kterou mě chtěl velitel mít.

„Musel jsem," vydechl jsem do tíživého ticha lázní. „Byl jsi to buď ty, nebo já."

*

Vítr mi hnal do tváře další a další sněhové vločky. Oči jsem měl přivřené do škvírek, abych mohl mžourat před sebe na sotva znatelnou stezku. Vítr přes ni foukal sníh, jehož krystalky mě bodaly do tváří. Trpělivě jsem kladl jednu nohu před druhou.

Nemohl jsem zastavit. To by byla moje smrt.

„Nesmíš zastavit. Nesmíš to vzdát," opakoval jsem si pořád dokola a nutil se přidat. Prsty zmrzlými tolik, že jsem s nimi nemohl pohnout, jsem držel křečovitě plášť.

Nesmím se ohlédnout. Nesmím se dívat zpátky. Tam je totiž on. Číhá tam na mě.

Noha mi sjela po zavátém kameni a já upadl do prašanu. Pohltil mě jako náruč matky. Snažil jsem se rukama nahmatat cokoliv, co by mi pomohlo vstát. Bořil jsem holé ruce s rozlámanými nehty do sněhu a štkal v nepředstavitelném zoufalství.

Musím se postavit! Nesmím zůstat ležet! Nesmím to vzdát! Nesmím to vzdát jako – jako Shape...

Tvrdá realita mě praštila do břicha. Nemohl jsem dýchat. Nemohl jsem myslet! Klesl jsem do ledové přikrývky.

„Skončím jako Shape. Vykrvácím a umrznu..."

Začal jsem plakat, ale slzy mi ihned zamrzaly na tváři a do prašanu padal jenom led.

Skončím jako Shape. Umřu tady. Sám. Zapomenutý a bezbranný.

„Probuď se. Čeká nás další boj," ozvalo se ze shora.

Shapee? Zvedl jsem hlavu a uviděl ho. Vypadal jako živý. Jako kdybych ráno nedržel jeho zmrzlé tělo v náruči a nevyplakal všechny slzy, které mi ještě zbývaly. Jako kdyby vůbec nezůstal za mnou v ledové pustině a jeho tělo nepřikryl další sníh.

„Shapee?" Natáhl jsem k němu ruku. Prsty mi projely vzduchem a spadl jsem obličejem zpátky do sněhu.

„Zvedej se, Hawki. Nečekej na svůj vlastní pohřeb. Tohle není tvůj konec." Natáhl ke mně ruku. Ale jeho prsty byly stejně bílé jako dnešní ráno, když jsem si jeho ruku tiskl na tvář a křičel na něj jeho jméno.

„Nemůžu," vzlykl jsem. „Nemám na to sílu."

„Zvedej se. Naučil ses dívat do tváře temnotě a smrti, tak se mi podívej do obličeje."

Pomalu jsem zvedl hlavu a podíval se do jeho modrých očí. Do jeho chlapecké tváře, která měla do konce Věků zůstat taková. Do tváře poznamenané modřinami a omrzlinami ve které svítily jeho oči jako střípky modrého nebe, jež se občas ukázaly nad táborem.

Pořád mezi námi visela jeho ruka se špičkami prstů se zaschnutou krví. S jeho vlastní krví z hluboké rány na rameni. Zadíval jsem se na chaotickou změť obvazů, kterými jsem mu ránu ovázal a doufal, že dostatečně utáhl.

Jak jsem se mýlil...

„Vstávej, Hawki. Tohle není tvůj poslední boj," šeptal jeho hlas poznamenaný smrtí. „Nauč se dívat temnotě do tváře, protože pak tě nebude moct nikdy překvapit. Ochutnej smrt, ať si zvykneš na její chuť, protože jí kolem sebe bude rozsévat."

Dal jsem ruce pod sebe a konečně nahmatal kámen, který mě poslal do sněhových přikrývek, ze kterých nebyla jiná cesta ven. Zatnul jsem zuby, až jsem ucítil kovovou pachuť krve. A pak se konečně zvedl na kolena.

„Pojď si zatancovat s démony, pojď s námi ochutnat smrt. Poběž nebo se ztratíš ve válce uvnitř vlastní hlavy." Shapovi oči zářily jako padlé hvězdy a jeho zmlácená tvář byla najednou stará, prastará.

Vyděšeně jsem ucukl hlavou z dosahu jeho ruky a vyhrabal se na nohy ztuhlé dlouhým ležením ve sněhu. „Jdi ode mě pryč! Jsi démon! Jsi smrt!" S každým slovem jsem udělal krok vzad, abych se dostal z jeho dosahu. „Moje srdce stále bije! Moje krev je pořád rudá! Nejsem mrtvý! Nemáš nade mnou moc!"

„Čekal jsem víc, Hawki. Proč si mě tam nechal umřít?" Jeho tvář byla zase tváří sotva patnáctiletého kluka. A já byl ještě o měsíc mladší než on! „Proč si mě tam nechal, Hawki? Proč si mi nepomohl, když jsem umíral? Nedal si mi hrob. Nedal si mi rakev, kde bych mohl spát. Jak mám dojít odpočinku? Tvoje bolest bude mým darem a tvým prokletím!"

„Ne, ne, ne!" Zavřel jsem oči a proběhl kolem něj po sotva viditelné cestičce vyšlapané dalšími kluky, kterým se podařilo splnit zkoušku přijetí do Kompanie.

Běžel jsem pořád dál a dál. Od svých obav, od Shapea, od kluka, kterým jsem byl před zkouškou. Nechal jsem toho kluka umrznout spolu se Shapem. Nechal jsem ho zemřít v ledové pustině vedle svého nejlepšího kamaráda, který za mnou hlasem smrti křičel:

„Zrodil ses s jednou novou v hrobě, Hawki, synu nikoho! Nauč se žít ve stínech bez jediného paprsku světla! Protože tam na tebe budu čekat. Nauč se milovat boje! Protože tam mezi slabými budu čekat!"

„Nemáš nade mnou moc!" Opakoval jsem si modlitbu, kterou mě před takovou dobou naučila maminka. „Nechtěl jsem tě tam nechat. Nechtěl jsem, aby ti ublížili. Moje svědomí je toho živým důkazem. Nech mě odejít! Odejdi!"

Objevil se přede mnou. Strašlivý. Mrtvý a se zářícíma očima. „Jenom utíkej. Každý další krok je jako výšlap na nedosažitelnou horu," syčel mi do ucha.

Zem se pode mnou zhoupla. Najednou jsem neběžel po rovné zledovatělé stezce, ale do strmého kopce. Nohy mi podklouzly a já se jenom zázrakem chytil kamene vystupujícího ze sněhové závěje.

„Hýčkej si svoje jizvy. Svoje šrámy na duši. Chladnokrevný vrahu! Oběti bez špetky slušnosti!"

Jeho obličej se objevil místo kamene. Moje prsty ho křečovitě držely za krk. Zavřel jsem oči a začal si opakovat modlitbu.

Jenže jeho hlas se mi zabodával do hlavy jako skutečné ostří. „Pochovej mě! Mrtví se musí pochovat nebo nedojdou odpočinku! Vrať se pro mě!"

Donutil jsem se otevřít oči. Hrdlo jsem měl stažené hrůzou, ale i přesto jsem ze sebe dokázal dostat: „Čekal jsi víc. Já taky, ale tohle je ledové peklo, o kterém se ti ani nezdálo, Shapee! Mrtví staví na piedestal ti, kteří je milovali!" Podíval jsem se mu do chladných očí. „I když budu nosit barvy Kompanie, tak se budu navždycky cítit zneužitý a pošpiněný."

A pak jsem se pustil...

„Moje srdce stále bije! Moje krev je pořád rudá! Děkuji, Matko nás všech! Nejsem mrtvý!"