Po odchodu Joddrena jsem skončil v rukách profesora ve sklepení věže. Dalších šest dní jsem strávil v zatuchlém sklepě, kde to smrdělo všemožnými výluhy a experimenty, a kde jsem nechával ještě staršího profesora Delaina provádět na mě výzkumy, které nebraly konce.

Delain mi bral krev, zkoumal jí pomocí magie na tenkých sklíčkách pod složitým přístrojem složeným z přibližovacích skel. Bodal mi do prstů tenké jehličky a bral vzorky zčernalé kůže. To všechno schovával v nádobkách různých velikostí a zakapával to kapalinami, které do poslední smrděly.

Skoro nikdy u toho nemluvil, a když vydal nějaký zvuk, tak to bylo souhlasné nebo nesouhlasné bručení. Občas zalétl pohledem k závěsu v rohu prostorného sklepení, za kterým se nacházelo jedno z oken a moje postel se stolkem. Tam jsem trávil čas, když mě přestal trápit svými ostrými nástroji a bylo dost pozdě na to, abych šel na univerzitní náměstí cvičit nebo navštívit svého hřebce ve stájích u strážnice.

Několikrát jsem během toho necelého týdne přemýšlel nad odchodem. Testy nikam nevedly a jenom mě kvůli nim začínaly pořád víc bolet prsty pod vrstvou obvazů.

Nic z toho nebylo tak hrozné, jako fakt, že Joddren Grimaud se mi začal vyhýbat. Nebyl jsem hlupák, abych si nevšiml hned první den, že jsem ho znervózňoval. Možná jsem ho i vzrušoval, ale nic z toho nebylo důvodem k tomu, aby se mi začal vyhýbat.

Během dní strávených ve sklepě jsem zahlédl Joddrena jenom na univerzitním náměstí, kam jsem se chodil protahovat a trénovat beze zbraní nebo si jenom provětrat hlavu v teplém vzduchu končícího léta. Několikrát jsem ho zahlédl v davu studentů, kteří kvapně opouštěli budovy kolem náměstí po poslední přednášce.

Jeho černé vlasy a podivně úzké rohy jsem si nemohl splést s nikým jiným. I v davu vyčníval a to nebyl tak průbojný jako jiní. Občas jsem ho zahlédl ve společnosti chlapce se stříbrnými vlasy, ale většinou kráčel sám.

Pohled na jeho chlapeckou tvář mi vždycky zlepšil náladu a dodal sílu k tomu, abych vydržel další den. Když jsem ho spatřil, tak jsem přemýšlel, jak ho mám oslovit. Vždycky se mi zdál zadumaný a zahleděný někam za obraz reality. Toužil jsem po tom oslovit ho, prohodit s ním pár slov, jenže on se mi vždycky vyhnul, a když zrychlil krok, tak si přitiskl sešit v černých deskách na hrudník.

Po takovém setkání jsem se vždy vydal skleslý do sklepa a nechal se dál trápit Delainem.

*

Po šesti dnech už mi situace, ve které jsem se ocitl, začala lézt na nervy. Neviděl jsem v ničem žádný pokrok. Profesor Delain mi nic neřekl a jeho poznámkám jsem nerozuměl. Moje prsty na tom byly mnohem hůře, než když jsem přišel na univerzitu.

Možná proto jsem stál v paprscích stále hřejícího slunce během měsíce Vembrisu a protahoval si svaly. Náměstí kolem bylo liduprázdné až na pár studentů, kteří měli volnou hodinu a učili se, povídali si nebo se bavili hraním všemožných her. Bylo ještě brzo na to, abych se mohl jít protáhnout na cvičiště a poměřit si síly s instruktorem, který učil chlapce i děvčata zacházet s všemožnými zbraněmi.

Někdy jsem se tam chodil dívat a nemohl věřit svým očím. Jejich učitelé na ně byli hodní. Vysvětlili jim něco vícekrát. Můj trenér dal všem novým rekrutům v Kompanii sežrat jakoukoliv chybu. Z jednoho tréninku s ním jsem si odnesl jizvu vpravo na čele. Tenkrát se po mně ohnal štítem, a protože jsem se špatně kryl, tak jsem dostal okovanou hranou pecku do hlavy.

Dva dny mi bylo zle a nemohl jsem ani vstát, bez toho aniž bych se pozvracel.

Trochu jsem se při té vzpomínce usmál. Bylo to skoro před čtyřiceti lety. Tenkrát jsem byl čerstvý rekrut a neměl ani groš. Uměl jsem se prát pěstmi, a když jsem ukradl chleba pro svou matku, tak mě postavili před rozhodnutí – useknou mi ruku za krádež, nebo se přidám ke Kompanii a zřeknu se své rodiny.

Vybral jsem si menší zlo. S matkou jsem se vídal až do její smrti, když jsem mohl na pár dní opustit Kompanii.

Sundal jsem si košili, kterou jsem si koupil ve městě za poslední peníze, a začal se v teplých ranních paprscích protahovat. Nastavil jsem jim tvář s vousy, které jsem si včera před zrcadlem zastřihával. Pohyboval jsem rameny, abych se zbavil ztuhlosti.

Líbilo se mi to nezvyklé teplo, které panovalo v přímořském městě, jako bylo Villa Sole. Podzim zde nastupoval pomalu a stromy se každým dnem odívaly do barevnějších odstínů. Pohled mi okamžitě padl na lípu uprostřed náměstí plného záhonů snad se všemi barvami květin. Znal jsem jenom pár z nich a to díky tomu, že byly léčivé a já se z nich naučil připravovat masti na oděrky a menší zranění.

Na nejnižší větvi lípy seděl Joddren. Zády se opíral o kmen stromu a byl zaujatý mým cvičením. Když ale zachytil můj pohled, tak se podíval zpátky do knihy na svém klíně.

A jeho ocásek tak roztomile visel podél jeho nohy... Zvedl jsem koutek úst a předklonil se. Vyhýbá se mi, ale nemůže si nechat ujít příležitost sledovat mojí rozcvičku? Nastal čas ho potrápit.

Protáhl jsem si paže a předklonil se, co mi to svaly dovolily. Když jsem se zvedal, tak jsem se díval směrem k lípě, zda nezahlédnu dvojici modrých očí. Zahlédl jsem je jenom na pár vteřin, než se zase podívaly do knihy a přelétly přes řádky. I na tu vzdálenost jsem poznal, že Joddrenovi zrudly špičaté uši a jeho pach, který ke mně foukl jemný vánek, se změnil. Byl sladší.

Byl vzrušený. Chudák malá. A já ho chtěl ještě trápit.

Hodil jsem si košili přes rameno a zamířil ke stromu, pod nímž bylo pár listů, ale hlavně na něm seděl Joddren, který zatajoval dech. Přitiskl si knihu na hubený hrudník, který se mu rychle zvedal a klesal.

Nasál jsem vůni moře a citrusů, kterou kolem sebe rozvířil, a usmál se. Počkal jsem, až ke mně zvedne pohled. Když byl na stromě, tak jsme měli obličeje zhruba ve stejné výšce.

Odkašlal si. Snad hledal odvahu ke slovům, kterým se tolik dní vyhýbal. Oplácel jsem mu pohled a trpělivě čekal, než se vydýchá a řekne, co má na srdci.

„Promiň," šeptl tichým hláskem. „Měl bych zachraňovat všechny. Pomáhat někomu konkrétnímu je lepší, než dělat výzkum, který může a nemusí někomu v budoucnu pomoct. Požádal si mě o pomoc a já... Odmítl." Sklonil zahanbeně hlavu.

Zvedl jsem obočí. Prohlížel jsem si toho kluka, který najednou působil úplně jinak. I když byl smutný ze svého rozhodnutí a byl nervózní, tak v něm bylo něco nového. Nějaké nové odhodlání, které jsem u něj první den neviděl.

Najednou jsem k němu cítil jiný druh náklonnosti. Ucítil jsem, jak jeho magie vzrostla a opřela se zlehka o tu mojí spící pod kůží. Ošil jsem se. Zvedly se mi snad všechny chloupky po těle. Napjal jsem se, ale nebál se, protože jeho magie se utišila a začala ke mně doléhat jenom jako vlnky přílivu a odlivu.

„Chci ti pomoct," pokračoval dál. „Jestli je tvoje nemoc způsobená magií, tak ti nikdo jiný nemůže pomoct." Natočil knihu směrem ke mně.

Byla o různých kožních chorobách. Stejnou jsem viděl u profesora ve sklepě. Natáhl jsem po ní ruku. Joddren se zachvěl, ale nakonec mi knihu podal, aniž by se dotkl mé kůže. Vzal jsem těžký svazek a přejel prsty po kožených deskách.

„Přišel si na něco?" zeptal jsem se po prolistování prvních stránek s detailními obrázky různých nemocí.

Zavrtěl hlavou, až mu černé vlasy zavířily kolem obličeje. Rychle se nadechl, snad aby uklidnil zrychlený tep. „Vypadá to trochu, jako kdybys měl vysušenou kůži sluncem. Má stejný povrch jako těla mrtvých draků z jihu v písčitých oblastech."

„To ale není nemoc."

Přikývl a pokračoval: „Jestli je to vážně magie, jak jsi říkal, tak tě někdo očaroval, aby se dělo něco podobného jako těm mumiím."

Nic jsem neřekl a svraštil obočí. Neměl jsem ani tušení, proč by mě někdo proklel. Nebyl jsem jako jiní žoldáci. Neplenil jsem, nezabíjel za peníze inteligentní bytosti a ani jsem nikoho neznásilnil. Jediná žena, co mě kdy zajímala, byla moje matka, které jsem posílal peníze, aby nežila v chudobě a měla co do úst.

„Nevíš, kdo by tě mohl chtít očarovat, abys umřel takovou smrtí?" zeptal se Joddren.

Zavrtěl jsem hlavou. „To nemám tucha. Žoldáci leží dost bytostem v žaludku, ale já mám čisté svědomí." Podrbal jsem si obvazy, protože vrstva látky a bylin začala svědit. „Ani pomstychtivá milenka za mnou nezůstala."

Postřehl jsem, jak se mu zvětšily oči do velikosti menších vajíček, když uviděl obvazy a ucítil masti smísené s krví. „Co ti udělal?"

Profesor Delain?

„Zkoumal kůži a řezal do ní. Už to tolik nebolí. Ale nepřijde mi, že mi nějak extra pomohl. Spíš mi rozřezal ruku."

Ohrnul spodní ret, ale nevyšlo z něj zavrčení. Ani slova. Obešel mě a vešel do věže.

V ruce mi ztěžkla kniha o chorobách. Ta byla jediným důkazem, že se mnou kdy začal mluvit.

Co to šel udělat?