Nadechl jsem se vzduchu prosyceného slanou vůní moře. Lehký vánek mi čechral havraní vlasy a ty mě šimraly na tváři. Po dlouhé přednášce jsem se potřeboval projít a upustit trochu magie. Už během noci, kdy jsem se snad stokrát převalil na nepohodlné posteli na ubikacích, jsem cítil, jak se moje moc nepříjemně svíjí hned pod kůží a chce se dostat ven.

Proto jsem vypadl po odpolední přednášce z budovy mezi prvními a s brašnou zamířil rovnou k moři. Projít město mi netrvalo moc dlouho a pak jsem se ocitl na rozlehlé pláži na západním útesu. Zul jsem si kožené boty. Když jsem zabořil prsty do vyhřátého písku, tak jsem úlevou zasténal.

Moje magie se okamžitě probudila. Proudila mi žilami a rozlévala se do každičkého svalu. Byla tak odlišná od magie obyčejných draků. Na rozdíl od jejich magie vázané na jednotlivé elementy a síly přírody nebyla moje vázaná žádnými pravidly. Neměla konec jako magie všech ostatních bytostí. Výjimkou byly snad jenom bohové, kteří vládli podobné moci jako já.

Mocnosti ale pořád byly samostatný druh, který měl obrovskou magickou moc bez hranic a bez omezení. Mohli tvořit, napravovat, ale i ničit. Byli jenom Osud, Zlo a já. Jediná mocnost, která nevládla žádnému vlastnímu světu a narodila se namísto toho, aby vznikla kdesi v minulosti ještě před počítáním času a před vznikem života.

Nastavil jsem tvář paprskům odpoledního slunce. Měl jsem za sebou dlouhý den, během něhož jsem si několikrát vzpomněl na toho žoldáka. Na letmý dotyk jeho stehna na mé noze a na ten pohled, který jsme si vyměňovali snad celou věčnost.

Cítil jsem, že ho chci políbit. Že ho chci líbat. Nezáleželo mi na tom, že ho neznám ani týden. Že o něm nevím, víc, než mi prozradil...

Nadechl jsem se ostré vůně moře, která mi dostatečně pročistila hlavu na to, abych byl schopný uvažovat o něčem jiném, než o jeho vousaté tváři s jizvami. Vyhlédl jsem si kámen u čáry přílivu ohlazený vodou a vysušený sluncem. Sedl jsem si na jeho příjemně teplý povrch, nohy nechal volně spuštěné do vody, která mi s každým zhoupnutím šplíchala na lýtka.

Jenom zvuk pohybu moře mi poskytoval útěchu. Soustředil jsem se na ten zvuk, když jsem do kamene a země pod ním vypustil přebytečnou magii. Potřeboval jsem odčerpat část své moci, aby mě přestala bolet hlava a dokázal jsem se soustředit.

Kámen vstřebal skoro všechnu magii a na místě, kde jsem se ho dotýkal dlaněmi, se objevily přesné kopie otisků mých rukou. Jediný rozdíl byl ten, že měly duhovou barvu měnící se s každým dopadajícím paprskem.

Zvláštní...

Než jsem nad tím ale mohl víc přemýšlet, tak se do mě opřel dotěrný vítr. Využil jsem toho, že foukal a zašeptal po něm pár slov, které mě tížily od okamžiku, kdy se na univerzitním náměstí objevil Hawki.

Když vítr odnesl moje prosby a naděje, tak jsem úlevně vydechl. Moje prsty nepřítomně přejely po krku – po tetování oka. Po tetování, kterým mě dokázal sledovat Osud. Kterým mě dokázala sledovat jiná mocnost obávající se mé moci.

„Ahoj maličký," ozval se z levé strany hluboký melodický hlas.

Když jsem se podíval tím směrem, tak jsem spatřil, jak se ke mně po pláži blíží král Grian. Král Slunečního království a přítel mých rodičů, který na mě dával pozor a občas za mnou zašel na univerzitu, aby zjistil, jak se mi daří.

„Ahoj," vyhrkl jsem. Možná to nebylo adekvátní oslovení krále, ale Grian se jenom usmál a prohrábl si mokré vlasy.

Černé vlasy po ramena se zlatými pramínky se zaleskly, stejně jako rohy, jejichž vrcholky byly zdobené zlatem, v odpoledních paprscích slunce, když hodil na zem kabát a přisedl si ke mně.

Král si mě prohlížel, ale já místo jeho pohledné tváře sledoval jeho opálené nohy obalené od písku. Každý kousek jeho snědé pokožky prozrazoval, že tráví spoustu času na sluníčku ať už na svém zámku, nebo na pláži, kam si nejspíš přišel zaplavat.

„Copak tě trápí?" zeptal se po dlouhé době, kdy jenom sledoval můj obličej bystrýma očima s kočičími zorničkami.

Povzdechl jsem si. „Vlastně nic." Sklonil jsem hlavu, protože jsem cítil, jak se mi hrne krev do uší. Jenže pod jeho zlatým pohledem jsem ze sebe nakonec dostal: „Jde o jednoho muže."

„O toho žoldáka," odtušil a pousmál se. Bílé zuby s prodlouženými tesáky se mu zaleskly.

Kamínek, který jsem před chvílí vzal mezi prsty, mi vypadal z ruky. Najednou nebyl vůbec důležitý. Důležitější byla Grianova tvář s úsměvem, na kterou jsem nevěřícně zíral.

Král se široce usmál. Vzal ze země můj kamínek a začal ho převalovat po snědé dlani o pár odstínů světlejší, než byla jeho pokožka. „Jsem přeci král, Joddrene. Vím o všem, co se v mé zemi šustne. A určitě si všimnu, když do mého království přijde žoldák z jiného kontinentu. Přesto, že to je jenom pár dní zpátky."

„Začal jsem ho léčit," zašeptal jsem.

A skoro mu skočil do náruče, kdy jsem ho viděl bez košile jenom ve spodkách. Jak asi vypadal i bez nich? Jaké by bylo dotknout se jeho břicha, které bylo samý sval? Co by dělal za zvuky, kdybych mu dal pusu?

Grianův hlas narušil moje úvahy, které se až moc rychle zatoulaly do míst, kde jsem stál na velice tenkém ledu.

„To vím také. A jak ti to jde?" zeptal se, jakoby vytušil, co znamená můj zasněný výraz.

Pokrčil jsem rameny, abych zakryl svoje rozpaky. „Začal jsem včera. Udělal jsem mu kompletní prohlídku. Prohlížel jsem mu obličej a..." A chtěl ho líbat. „Rozhodil mě. Dotkl se kolenem mého a já skoro vyletěl z kůže."

Chtěl jsem se propadnout do země, když se Grian rozesmál a odhrnul si vlasy z obličeje. „Nesměj se!" Zrudl jsem jako pivoňka. „Je vážně hezký... Teda není! Není!"

Znovu si prohrábl vlasy, tentokrát na temeni, aby je rozčesal, než se zašmodrchají. Po celou dobu se usmíval. „Promiň, prcku, jen mi přijde legrační, jak sám sebe přesvědčuješ, že tě nepřitahuje."

S rudýma ušima jsem se podíval na duhové otisky svých dlaní. Hrozně moc jsem chtěl vyvést Griana z omylu, jenže jsem věděl, že má pravdu. Bylo zbytečné nalhávat si, že mě Hawki nepřitahuje a nelíbí se mi.

Grian byl jako můj strýček. Mohl jsem mu říct cokoliv a on by to pochopil. Nesoudil by mě, protože sám měl milenky i milence a věděl, že lásce se nedá poručit. Všechno by chápal.

Nakonec jsem mu prozradil svoje obavy. Všechny ty pochybnosti, co jsem zavřel hluboko do sebe, abych dokázal a Hawkiho myslet a nemít strach, že se rozplyne jako mlha, když na ní posvítí slunce.

„Znám ho teprve pár dní. Neměl bych tak ztrácet hlavu. Jenže on..." Odmlčel jsem se. „Nevím. Bylo to jako kouzlo. Koukali jsme na sebe a já měl ruku na jeho zápěstí, abych mu změřil tep. Nemohli jsme od sebe odtrhnout oči. Chtěl jsem udělat blbost. Jenže pak... Někdo pod oknem vykřikl."

„Tomu se říká zamilovat se, Rene." Řekl to smířlivě, mile.

Rene... Tak mi říkali tátové a dědeček.

Jako bych nevěděl, co mi Hawki provádí, když ho zahlédnu na univerzitním náměstí nebo u sebe ve věži. Jak mě okouzlil a zamotal mi hlavu během pár dní, z nichž jsem se mu dost dlouho vyhýbal a jenom pozoroval jeho mohutné tělo z povzdálí.

„Je na to moc brzo..." Nechci to pokazit a přijít o něj.

Podíval se na mě a podal mi kamínek zahřátý od jeho dlaně. „Neměl bys s tím moc čekat, prcku. Někdy je lepší do toho jít po hlavě." Zadíval se na vlny omývající písčitou pláž. „Nad láskou nemůžeš přemýšlet, nad tou se přemýšlet nedá."

Stiskl jsem v dlani kamínek. Prostoupila mnou špetka Grianovi magie. Byla plná slunce, ale stejně jako nemohl Grian ovládnout tmu a stíny, tak ani v jeho magii po ní nebylo památky.

Žádný drak na tomhle kontinentu nemohli ovládnout magii, která byla jejich protipólem. Tomu se nevyhnuli ani draci z královských rodů, jejichž magie byla mnohonásobně větší, než moc jejich poddaných.

Užíval jsem si světlo a slunce Grianovi magie v kamínku, když jsem se králi podíval do očí. „Nevím, jestli mě miluje. Třeba si se mnou jenom hraje."

Škádlí mě a trápí, protože ví, co to se mnou dělá. Jakoby tušil, že už při pohledu na něj jsem si musel včera ráno hrát sám se sebou, abych vůbec mohl vyjít ven ze svého pokoje na ubytovně.

Zastrčil jsem si pramen havraních vlasů za ucho. „Mluvili jsme spolu jenom párkrát. Přijde mi to brzy. Hodně brzy. Za takovou dobu nepoznám, jestli mě někdo miluje."

„Slyšel jsi už o lásce na první pohled?"

Vrhl jsem na Griana překvapený pohled. Hledal jsem v jeho obličeji něco, cokoliv, co by mi prozradilo, že si ze mě dělá legraci. Jenže král se tvářil vážně. Jenom jeho zlaté kočičí oči se zvláštně leskly.

„Ano," řekl jsem pomalu. „Ale přijde mi to jako blbost. Nemůžeš se do někoho zamilovat přes noc."

Velikou dlaní mi pocuchal vlasy. „Chceš vědět, jak poznáš, zda tě někdo miluje?" Když jsem nadšeně přikývl, tak pokračoval. „Víš, existuje na to takové malé kouzlo. Zavři oči." Poslechl jsem ho a Grian mi položil ruce na hrudník – nad srdce. „A teď na něj mysli."

Myslel jsem na Hawkiho. Viděl jsem jeho úsměv, který mi včera věnoval, když jsme spolu byli ve věži. Viděl jsem jeho obličej, který se tím širokým úsměvem rozzářil. Myslel jsem na jeho jantarové oči a svalnaté paže plné síly, ale i něhy.

Na to, jak by mě těmi pažemi mohl objímat a já bych se v jeho veliké náruči ztratil. Jak bych získal jeho vůni sněhu, smrčí a oceli a jak by on voněl po moři a citrusech...

„Miluješ ho," zašeptal Grian. „A jsem si jistý, že přesně takhle mu tluče srdce, když myslí na tebe."

Polilo mě horko. „Měl zrychlený tep," zašeptal jsem. „Vážně to není brzy?" Cítil jsem jak sladké a opojné mámení pomalu zmizelo. Usadilo se ale hluboko v podbřišku. „Nic o něm pořádně nevím. Třeba je jiný, než tvrdí."

Grian mě pohladil po tváři.

„Tak ho poznej. Všichni jsme si kdysi byli cizí. I tvoji rodiče se museli poznat. I tvá babička s dědou. Vždy to tak je, Rene."

Moje babička a dva dědové vždycky vypadali, jako by je Osud a Zlo předurčili pro sebe navzájem. Babička Jane oba své muže milovala, jak prince Karaye, tak Aryse, který byl bohem stejně jako babička. A já po nich zdědil jejich magii. Samozřejmě jí nejdřív zdědil můj táta, ale ten jí předal mě.

Vždy to tak je. Vždycky se musí nejdřív poznat. I když je to láska na první pohled.

Žár v mém nitru se probral. V mysli se mi vynořily další a další obrazy Hawkiho – jeho tvář, tělo, vůně a ten dokonalý úsměv, který mi věnoval, když byl spokojený se svým novým místem ve věži.

„Chtěl jsem ho políbit, když jsem mu zvedl rty a kontroloval zuby," zašeptal jsem.

Grian se zase rozesmál. Když si všiml mého studu smíchaného s hněvem, tak řekl: „Omlouvám se. Líbí se mi ta první dětská láska."

„Není můj první."

„Říkám láska, ne partner."

Můj minulý přítel...

Dokázal jsem ho mít rád. Líbal jsem ho, tulil se k němu, ale nedokázal jsem se připravit na dovršení našeho vztahu. Dvakrát jsem utekl před sexem a on to vzal jako důkaz toho, že ho nemiluju. Snažil jsem se mu to říct, ale nevěděl jsem, jak se přiznat k tomu, že i když jsem mu dovolil sahat na mě a dělat mě rukou i pusou, tak nejsem připravený na jeho penis v sobě.

Měl jsem strach. Měl pravdu, když mi to vytkl a odkopl mě. Takový strach jsem teď ale neměl.

„Měl jsem svého přítele rád," řekl jsem. Snad abych přesvědčil sám sebe.

„Ale nebyla to láska, že?"

„Ne," sklonil jsem zahanbeně hlavu. „Ale měl jsem ho rád. Jenže tam nebylo to, co s Hawkim." Jeho jméno mi sklouzlo ze rtů jako modlitba. „Měl bych mu to říct?" zeptal jsem se Griana.

Pohlédl mi do očí a zvedl koutek úst. „Počkej, až budeš připravený. Na tak silná slova je času dost. Nemusíš mu nic z toho říkat hned. Jestli mu na tobě taky záleží, tak to vycítí dřív, než se vůbec odvážíš říct mu ta slova nahlas."

„Děkuji," zašeptal jsem. Zahnal jsem myšlenky na to, co bude a zasněně se podíval na moře. Na to jak se jeho voda leskne v paprscích slunce, které pomalu putovalo k obzoru, na veliké plachetnice, jejichž bělostné plachty se míhaly v modři vlny.

Vnímal jsem po svém boku přítomnost krále Griana. Moje magie vnímala tu jeho.

„Nemáš za co." Elegantně se zvedl, sebral kabát a přehodil si ho přes rameno. „Doprovodím tě zpět na univerzitu. Pojďme."

Zvedl jsem se z kamene, na kterém zůstaly moje otisky rukou. Upravil jsem si lehkou černou košili a oprášil kalhoty od písku. Popadl jsem svoje vysoké boty, které po celou dobu ležely mimo příliv. „Hawki už na mě určitě čeká ve věži. Slíbil jsem mu, že dneska vyzkoušíme nějaké bylinné směsi."

Grian se usmál. Byl to úsměv ryze mužský. Přesně takový, kterým obdarovával ženy i muže a vysloužil si tím mnoho zamilovaných pohledů. Král byl elegantní a s každým jednal s úctou, přičemž neztrácel svůj dokonalý úsměv.

Společně jsme vyrazili po pláži k městu a na univerzitu. Vůni moře jsme nechali za sebou. Nahradila jí vůně města. Z blízkého obchůdku voněly pečené ryby, z dalšího mořské plody. Čím dál jsme zacházeli do změti uliček, tím víc jsem mimo ryby cítil i vůni jiných druh mas, zeleniny a pečiva. Když jsme procházeli přes náměstí s chrámem Slunečního boha, tak mě praštila do nosu vůně ovocných obětin a pergamenů.

Každá jednotlivá vůně patřila k Villa Sole a dělala město jedinečným. Z každého sebemenšího zápachu, který můj dračí čich zachytil, jsem poznal, že tohle město je mým druhým domovem. Že je mou součástí stejně jako dům v Měsíčním království, kde bydlí moji rodiče a já se za nimi vracím jednou za čas.

Až na univerzitním náměstí, které obklopovaly budovy jednotlivých nejvýznamnějších fakult, ostatní stály v uličkách za největšími budovami, jsem se odvážil Griana zeptat: „Vážně existuje láska na první pohled? Třeba k němu jenom cítím sympatie."

Grian se usmál, než odpověděl. „I to je svým způsobem láska na první pohled. Sice ne romantická, ale láska má mnoho podob."

Lehce jsem zvedl koutky úst. Ocáskem jsem máchl ze strany na stranu nadšením. „Cítím se špatně, protože mě dokáže rozhodit jediným pohledem." Upravil jsem si popruh brašny se svými deníky, kam jsem si zapisoval poznámky z přednášek a svoje osobní poznatky. A do jednoho dokonce básničky. „Může to vydržet dlouho?"

„Klidně i roky, staletí," řekl s širokým úsměvem.

Začal jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnil. Jenže potom jsem Hawkiho zahlédl před věží. Rozechvěl jsem se vzrušením. Jenom tam postával, opíral se svalnatými zády o kamennou stěnu. Vypouštěl do vzduchu obláčky kouře, který voněl až ke mně. Jeho tmavé vlasy byly protkané zlatem slunečných paprsků.

„Zhluboka dýchej. Bude to dobrý," řekl mi král sametovým hláskem do ucha. „Musíš se naučit hrát."

„Nechci se učit hrát." Podíval jsem se na krále, který kýváním zdravil studenty a profesory. „Před ním to nejde. Podívej se na něj. Ty bys to zvládl?"

Pokrčil rameny. „Zvládám to."

Kousl jsem se do rtu a upíral pohled na Hawkiho, který si nás zatím nevšiml a poškrábal se ve vousech. Ovázanou ruku potom opřel o opasek zapnutý vysoko v pase jeho ošoupané kožené kazajce. Přelétl pohledem univerzitní náměstí. Okamžitě jsem se schoval za lípu v jeho středu.

Chtěl jsem ho ještě chvíli pozorovat, aniž by si mě všiml a znervóznil mě.

Grian mi položil ruku na rameno. „Uvidíme se později." Mrkl na mě a nechal mě samotného s Hawkim, který vyklepal dýmku a mířil přímo ke mně.