Během rozhovoru s děkanem jsem se toulal myšlenkami jinde. Namísto prostorné pracovny s množstvím přeplněných polic se mi před očima objevoval ten hubený kluk s černými vlasy, který mě dovedl do nejvyššího patra budovy fakulty medicíny.

A pak s úplně rudýma ušima odběhl na přednášku.

Pro sebe jsem se nad tou vzpomínkou usmál. Viděl jsem, jak se mu v chlapecké jemně modelované tváři objevil rumělec. Drobné pihy na lících tím ještě víc vystoupily a z nějakého zatraceného důvodu byl ještě víc neodolatelný. A když se otočil, aby odešel do postranní chodby, tak se rozvlnily jeho havraní vlasy zastřižené po bradu. Nejhezčí na něm ale byly ty oči. Jasně modré jako obloha za slunečného dne nad mořem.

Byl tak čistý, neposkvrněný životem. Tak roztomilý.

Z úvah mě vytrhl chraplavý hlas děkana. Musel být hodně starý, protože kolem očí měl patrné vějířky vrásek a dlouhý plnovous, za který neustále potahoval prsty, prokvétalo stříbro. Upřel na mě vodnaté oči a klidně zopakoval svojí otázku.

„Takže jste se nechal léčit několika uznávanými odborníky na kožní nemoci a ani jeden z nich vám nedokázal pomoct, pane Hawki?"

Krátce jsem kývl. „Od každého jsem dostal jinou mast z jiných bylin, která údajně měla vyléčit mojí nemoc. Kdyby to pomohlo, tak bych tady nebyl." Snažil jsem se do svého hlasu nepustit trpkost nebo osten vzteku, ale stejně mi to uteklo.

Děkan trochu přimhouřil oči. Vzápětí ale vytáhl z horního šuplíku svého obrovského dubového stolu, který byl na každé straně pokrytý knihami a spisy, čistý list papíru a husí brk. Oboje se vzneslo do vzduchu s ostrou vůní starých knih a zázvoru.

„První příznaky?" zeptal se starý drak.

Přeměřil jsem si to zbytečné plýtvání magie a cítil se pod jeho zkoumavým pohledem jako nahý. Kdyby alespoň zbytek pracovny byl přívětivější. Bohužel se na nás tiskly přeplněné police plné knih, svitků a volných listů papírů, které úplně zakrývaly kdysi bílé stěny s vlysem u stropu.

Všechno to na mě působilo stísněným dojmem a to jsem neměl rád. Kdybych tak u sebe mohl mít svoje zbraně. Jenže ty ležely ve vedlejší místnosti, kam mě děkan poslal, když si všiml, kolik oceli u sebe mám. A já měl jenom holé ruce.

Učil jsem se bojovat i beze zbraní, ale vždycky jsem se cítil lépe, když mě tížila váha mého meče. Nebo alespoň nože na opasku.

V moment, kdy na mě děkan upřel svůj pohled, bych prodal duši jakémukoliv bohovi, který by mi na oplátku vrátil na záda můj meč. Jenže žádný mě na tomto kontinentě neslyšel, nebo nechtěl slyšet.

Nadechl jsem se, abych se donutil ze sebe dostat nějakou odpověď. „Když jsem si toho poprvé všiml, tak to vypadalo jako černá šmouha. Myslel jsem, že je to jenom špína a tak si vydrhnul ruce snad vším, co bylo v táboře. Jenže to nepustilo a tak jsem si řekl, že je to nejspíš odolná špína a přestal to řešit. Další den se to rozšířilo a moje kůže začala tmavnout. Každý další den se to šířilo dál a dál. Nikdo mi zatím nedokázal říct, co to je nebo jak jsem to chytil."

Děkan pokýval hlavou s vlasy v barvě písku a znovu si prohrábl vousy. Brk vedle jeho hlavy se zakroucenými rohy škrábal na papír poznámky. „Co jste dělal před tím, než se ta nemoc objevila?"

„Měl jsem moc práce v jedné vesnici v horách." Prostá odpověď. Nemusel vědět, co jsem tam dělal a co jsem objevil v komplexu jeskyní nad vesnicí. A hlavně co jsem tam zabil a odnesl si z toho další jizvu do sbírky.

Místo toho jsem natáhl postupně prsty na levačce. Svraštělá kůže se natáhla, ale nekladla žádný odpor. „Určitě jsem to nemohl chytit od žádného vesničana," pokračoval jsem. „Mám potvrzené, že se to nepřenáší z kůže na kůži ani vzduchem. Není to ani žádná barva, co by pustila z kožených rukavic, co nosím."

Chvíli bylo slyšet jenom škrábání brku o papír, než děkan položil další otázku. „Co dalšího odborníci vyloučili?"

„Kromě přenosu při sexu a krví, tak snad všechny možnosti." Polil mě ledový pot, který mi začal stékat po páteři, když jsem se úporně snažil zapomenout na některé dost nepříjemné testy. Odolal jsem nutkání poškrábat se v kříži, protože by to bylo k ničemu, když jsem na sobě měl koženou zbroj.

„Pohlavním stykem," protáhl drak a zatahal se za vousy. „Měl jste styk s někým ve vesnici?"

Měl bych mu říct o tom nováčkovi, kterého jsem uklidňoval? Nakonec jsem zavrtěl hlavou a děkan pokračoval.

„Takže ta vaše nemoc," odmlčel se, brk se zastavil nad papírem a poslušně čekal na další slova, která bude moct zaznamenat. „Napadá jenom povrch pokožky nebo i svaly a šlachy pod ní?"

„To nevím, pane," připustil jsem. Přesto kolik možných i nemožných vyšetření na mě prováděli, tak nikdo nemohl s přesností určit, zda jsou postižené samotné svaly nebo kosti.

Zatnul jsem zuby. Pomalu mě to dohánělo k nepříčetnosti! Upřel jsem pohled na desku sakra starého stolu a trhl prsty v levačce. Poslušně se všechny pohnuly, černá kůže se natáhla, ale nepopraskala a ani se neozvala žádná bolest.

Děkanovi moje rozladění neuniklo. Skoro hned ke mně natáhl ruce. „Mohu?"

Když jsem konečně krátce kývl, tak se jeho štíhlé a suché prsty dotkly mojí kůže. Zkoumaly každý záhyb, zčernalé nehty a pak samotný povrh prstů se starými i novými jizvami. Ty nové byly od odebírání vzorků. Děkanovi prsty nikdy nešly dál, než za první článek prstů. Za ním už byla kůže zdravá a tohohle muže a děkana fakulty medicíny nezajímala pokožka bez mé zvláštní nemoci.

Trvalo snad věčnost, než se jeho prsty zastavily a podíval se mi znovu do očí. „Viděl jste někdy seschlé jablko?"

„Ano, pane."

„Vaše ruka má stejný povrch. Vážně vás nikdy nebolí?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne víc, než obvykle bolí jiné bytosti. Z přepracování, z chladu, nebo když udělám nějaký špatný pohyb."

Souhlasně zabručel, zatímco se tahal za vousy. „Jsme vaše poslední naděje?"

„Nemám v plánu chcípnout na novou nemoc," odpověděl jsem prostě. Pomalu mi docházely nervy. Všechno mě štvalo.

Štvali mně dlouhé rozhovory, které nikam nevedly. Štvalo, ne sralo mně, že nikdo neví, co je moje nemoc zač a jak bych se jí měl zbavit. Byla pravda, že jsem se nesnažil být dvakrát milý, když mě někteří léčitelé prohlíželi, ale s každým dalším dnem, kdy se nemoc nezastavovala, jsem podléhal beznaději.

Ztrácel jsem víru v to, že se někdy vyléčím a budu se moct vrátit ke své mizerně placené práci. Raději bych zas a znova stál proti bestiím, které jsem už jednu zabil a jenom o vlásek unikl smrti, než abych seděl na zadku a čekal, jak to dopadne s mojí rukou.

Během boje jsem měl nějaké jistoty. Věděl jsem, že buď zemře ta příšera přede mnou, nebo se mi zahryzne do ramene a bude hodovat na mých vnitřnostech. To byla jistota, s jakou jsem dokázal každé ráno vstát a po rozcvičce vyrazit do lesa, skal nebo jeskyně zabíjet další a nebezpečnější tvory. Jako každý žoldák jsem se cítil lépe s mečem v ruce, než s holýma rukama před děkanem fakulty.

A jako každý voják jsem musel počítat s tím, že budoucí mise může být poslední.

Do reality mě vrátil hlas děkana, který říkal: „Ano, ano. Jste voják, jak vidím. Zemřít v posteli se podaří jenom minimu z vás." Přejel nic neříkajícím výrazem po mojí zbroji. Jako by mohl vidět každou jednotlivou jizvu, která mi hyzdila kůži.

Na pár vteřin se zastavil na mém rameni. Díval se na znak vypálený do tmavé kůže. V kruhu byly vrcholky hor. Tři hory, které se tyčily kolem tábora Kompanie – legie žoldáků, ke které jsem patřil. Tři horské štíty, které skrývaly tábor před zraky mnoha bytostí, ale neposkytovaly ochranu proti silnému vichru, jenž se proháněl po ledové pustině v severním království pod vládou mladého krále Azose Sheer-Skårda.

„Jsem žoldák, pane. Snad víte, co to obnáší a znamená," uvedl jsem ho na správnou cestu a věnoval mu tvrdý výraz. Musel jsem uznat, že sebou netrhl jako někteří nováčci. „Kdo mi s tím dokáže pomoct?" Kývl jsem k levačce, kterou jsem nechal položenou na stole.

Děkanovi vodnaté oči se stočily k oknu. Obklopil nás těžký nevětraný vzduch plný prachu, přestože skrz skleněnou tabuli do místnosti proudily paprsky slunce. Starý drak se dlouhou dobu díval zamyšleně z okna, než opět promluvil a jeho hlas zněl ještě chraplavěji.

„Na fakultě v těchto dnech působí profesor, který se zajímá o kožní choroby. Bohužel je nyní ponořený do hloubání o dědičných nemocích a reakcí bytostí s ryšavými vlasy na sluneční paprsky."

Odfrkl jsem si neskrývaje opovržení nad zbytečností úvah draka, který mi mohl pomoct. „Takže mě půjčíte jako pokusné zvířátko studentům?"

„Někteří studenti jsou opravdu šikovní a už sami přišli na některé nové způsoby léčby. Jestli hledáte odbornou pomoc, tak jí dostanete. Ale nikdo vám nemůže zaručit, že všechno vyjde a do půl roku odejdete se zdravou rukou." Děkanovi oči zatěkaly mým směrem. „To vám nezaručí ani největší odborník v oboru."

Ovládl jsem chuť popadnout ho za vousy a vystrčit ho z okna za jeho zády. Jenže než jsem mohl vyskočit na nohy a provést takovou hovadinu, tak se mi v hlavě objevil ten kluk.

Šel na přednášku. Šel na přednášku...

Stiskl jsem ruce v pěst a v duchu těmi pěstmi tlačil svůj vztek hlouběji a hlouběji dokud z něj nezbyl jenom stín. „Dovedl mě sem jeden kluk," řekl jsem nakonec. Prudce jsem se nadechl, aby se poslední stíny vytratily.

„Ano?" Děkan nadzvedl obočí, jako by neměl tušení, o čem jsem mluvil.

„Měl černé vlasy, rohy a ocas."

Pohled starého muže se rozzářil a celá jeho tvář tím omládla. Usmál se, to udělal poprvé od mého příchodu. „Ach ano," řekl. „Mladý pan Grimaud. Joddren Grimaud je výborný student mojí fakulty. Kéž by všichni studenti byli tak hloubaví jako on."

„Grimaud?"

Znělo mi to povědomě. Nenarodil jsem se na tomto kontinentu, ale na tom za mořem. Dostal jsem se na druhý břeh sotva před deseti lety, kdy jsem přemluvil svého velitele, aby se část Kompanie vydala za moře hledat zlato a práci.

Většina mých druhů se nechala naverbovat k různým armádám nebo městským strážím a já zůstal brzy sám. Sám jsem objížděl na svém hřebci vesnice a hledal práci, abych si vydělal na jídlo a potřebné vybavení. Všude, kam jsem přijel, to bylo stejné. Dívali se na mě se strachem, někdy i s odporem, ale naštěstí byli tak slušní, že mi za odpracovanou práci zaplatili.

Takové štěstí jsem neměl vždycky.

„Grimaudové jsou starý královský rod. Snad znáte krále Zareuse Grimauda?" zeptal se s vážným výrazem děkan.

Úsečně jsem pokývl hlavou, ale sotva jsem bral jeho slova na zřetel.

Takže jsem potkal prince? Malého prince, který se učí medicínu? Od kdy se učí místo meče držet jehlu a obvazy?

„Bohužel," pokračoval děkan a vytrhl mě z přemýšlení. „Právě se tento mladý pán zabývá vrozenými vadami těla. Rád bych viděl, kdyby si vybral za semestrální práci větší výzvu. Jenže ho nemůžu přemlouvat."

Chtěl jsem namítnout, že může, ale ozvalo se zaklepání a do místnosti strčil hlavu ten kluk – Joddren. Jeho veliké modré oči se rozšířily, když si mě všiml.

Usmíval jsem se na něj, zatímco vešel dovnitř a pořád na mě zíral se směsicí zaujetí a strachu. Byl děsně roztomilý, když si odkašlal a začal mluvit.

„Omlouvám se, pane děkane, ale jeden student má problém s profesorem na přednášce o kostech."

Děkan se zatahal za vousy a mě ten jednoduchý pohyb začínal dohánět k šílenství. Než jsem mohl naplánovat, jak vezmu nůž na dopisy, který ležel na stole a uříznu s ním děkanovi vousy, co mu padaly na hrudník, tak promluvil: „Zase jde o Kanigu?"

Chlapec přikývl. Nemohl být starší, než šestnáct let. „Ano, pane. Opět se začal hádat s profesorem." Zaletěl pohledem ke mně a z jeho chlapecké tváře se vytratily poslední zbytky barvy. To v jeho opálené tváři působilo nepřirozeně.

„Půjdu se tam podívat. Joddrene? Mohl byste dělat do doby, než se vrátím, společnost panu Hawkimu?"

„Jistě, pane." Zrudly mu uši a ustoupil stranou, aby starý drak s lehkostí někoho mnohem mladšího mohl projít dveřmi na chodbu.

Ten kluk mi najednou začal připomínat litvru. Měl stejně velké oči, jako tihle požírači a zloději dračích vajec a mláďat, a úplně totožně stáhl ocásek mezi štíhlá stehna v černých kalhotách. Černou košili si od našeho setkání na náměstí u krku rozvázal a tak jsem mohl spatřit jeho klíční kosti a hubený hrudník, který se až moc rychle zvedal a zase klesal.

Byl nervózní.

„Takže Joddren Grimaud." Protáhl jsem každou slabiku jeho jména, které mi před tím neřekl, až to znělo jako Jo-ddren a Gri-maud.

Trhl sebou. Vyhnul se mému pohledu, přičemž stáhl ocásek víc mezi stehna a podíval se z okna za velikým stolem. Ve vzduchu tančil prach.

„Ano, pane," zašeptal hlasem chlapce, který si prošel pubertou, ale pořád mu zůstal něžný hlas z dětství.

Pobaveně jsem si odfrkl. „Nejsem žádnej pán. Jak jsem ti řekl na náměstí, tak jsem Hawki. Jenom Hawki, protože takoví jako já nemají příjmení."

Modrý pohled zaletěl na několik okamžiků ke mně. Potom zase zmizel, ale Joddren se naštěstí zeptal: „Takoví jako ty?"

„Žoldáci."

Těžko říct, zda věděl, co všechno to obnáší a co se za to obětuje. Nutno uznat, že ho to rozhodilo méně, než moje samotná přítomnost.

Lehce přikývl a se štíhlými prsty si promnul krk v místech s podivným tetováním oka. Černý inkoust pohlcoval veškeré světlo a jednoduchá kočičí zornička s řasami se dívala na každého, kdo se odvážil s tímhle mladíkem mluvit.

„Přišel," zachvěl se mu hlas. Nasucho polkl, než se donutil pokračovat. „Přišel ses léčit s tím..." Kývl k mojí levačce.

Už venku jsem si všiml, jak na mojí nemoc reagoval. Cítil jsem z jeho pachu osten strachu a znepokojení. Jeho něžná vůně moře a citrusů se změnila v ostrý pach, který naplňoval místnost. I přesto to bylo příjemnější než pach starého papíru a bylinných čajů, který se vznášel nad místností jako těžká přikrývka.

Zakmital jsem prsty a s úsměvem mu odpověděl. „Ano. Je to nějaká neznámá kožní choroba, jak by řekl tvůj děkan."

„Mohl by ti s tím pomoct profesor dole ve věži," zašeptal Joddren.

Přimhouřil jsem oči a naklonil hlavu na stranu. „To je ten, co by mě s radostí zkoumal a pitval? Tak jsem to alespoň pochopil od děkana."

Chlapec rychle přikývl. Mezi prsty začal žmoulat rukáv své košile. „Je to spíš teoretik."

A co jsi zač ty, maličký? Je ti tak patnáct nebo šestnáct a podle děkana jsi nejlepší student medicíny.

Upravil jsem si přezku na zbroji a pak k němu zvedl pohled. Neuhnul, když jsem mu sdělil: „Chce mě dát studentům na pokusy. Nemám čas na hraní si na pokusnou krysu." Prsty mi nevědomky zajely k rameni, přes které bych měl obyčejně řemen, na němž byla pochva a můj meč. Oboje bylo jenom za jednou stěnou, ale i tak jsem se cítil podivně prázdně.

Modré oči vyhledaly moje. Odvážil se udělat krok ke mně. Opatrný krok, odtažitý a hlavně ostražitý. „Studenti mívají někdy lepší nápady, než staří a znudění profesoři."

„Co ty?"

Přejížděl jsem pohledem po jeho chlapeckém obličeji s drobnými pihami a dlouhými řasami. Ještě mu ani nezačaly růst vousy. Pořád měl hladký obličej a nevinný dětský pohled. Na jednu stranu mi bylo líto tahat ho do svých sraček, ale na tu druhou jsem toužil zatáhnout ho do mnohem větších problémů.

Něco mi v tom jeho laním pohledu říkalo, že má zájem o to, aby přestal být nevinný chlapec. Jak rád bych mu toto neslyšné přání splnil.

„Odložil bys svojí práci o chorobách?" pokračoval jsem.

Kočičí zorničky se mu roztáhly. Otevřel pusu a zase jí zavřel. Potom sklonil hlavu, schoval se za závoj havraních vlasů, které se mu kroutily kolem čelisti.

„Jenom to řekni," vybídl jsem ho.

Zavrtěl hlavou. Uši mu lehce zrudly. Už jsem si začínal myslet, že nepromluví, ale nakonec pípl: „Jsou to dědičné choroby. Můžu tím zachránit životy."

Zamračil jsem se. Léčitelé a jejich nutkání zachraňovat tisíce. „Co zachránit jeden konkrétní?"

Couval ode mě ke dveřím a přitom vrtěl hlavou. „Raději ne. Nevím toho moc o kožních chorobách."

„Tohle je magie," vydechl jsem. Zoufalství mi sevřelo hrudník a nutilo mě vychrlit první věc, co mi přišla na mysl.

Joddren vytřeštil oči. Zády narazil do dveří, ale úplně to ignoroval, protože se díval na mě.

„Musí to být magie," pokračoval jsem. „Zkoumalo to tolik léčitelů, že kdyby to bylo něco přirozeného, tak už by našli protilátku." A já bych neseděl tady a zoufalství by neurčovalo moje kroky.

„Nevím, jestli umí magie tohle," vydechl s pobledlou tváří. Vyprchaly z ní poslední zbytky barvy a spolu s ní veškerá chlapeckost. Jako by mi před očima dospěl a ty jeho oči viděli mnohem víc, než oči kluka ve věku puberty.

Zajel jsem si frustrovaně prsty do vlasů. „Určitě je to magie. Potřebuju větší pomoc, než je šťourání se v mojí krvi a ve vzorcích kůže."

„Ne," zašeptal.

„Prosím?"

„Ne, nemůžu tě léčit. Je mi to líto, ale ne," řekl a vyklouzl z místnosti.

Nechal mě tam samotného s pocitem hořkého zklamání na jazyku a s jeho vůní, která naplila celou místnost vůní moře a citrusů.