Po celá staletí svět bývá šedý a pádný...

Světlo nemůže existovat bez tmy, a tma beze světla...

Po stoleté válce mezi dvěmi rasami, jedna z nich prohrála a navždy zmizela z povrchu zemského. Elfové neměli šanci proti krutým lidským vynálezům. Jejich magie pocházela z lesa, časem se ztrácela a byla příliš jemná na to, než aby zničila kamenné hradby, oheň plivající katapulty, či alchymistické zbraně. Nemohli se s tou hamižností a nenávistí měřit.

Ještě před svým pádem, nechal elfí král zasadit magický strom, v jehož středu pulsuje srdce a zdroj magie. Jejich jediní spojenci, moudří stařešinové měli nalézt vhodného ochránce s dobrým srdcem, jenž by se o strom postaral na věky věků. Jejich úkol je zanesl až k prostému farmáři, jehož mladý syn umíral na zákeřný mor. Zoufalí rodiče prosili stařešiny, aby jejich jediného potomka zachránili, jenže ani oni neměli sílu nad paní Smrtí. Byla tu však jedna možnost... Chlapec byl čistý, bez zkaženosti ponurého světa. Mohl být dobrý čaroděj, kdyby nebyla jeho tělesná schránka nakažena zlou nemocí.

Staří nalezli, co hledali. Vrátili se i s tělem skoro mrtvého chlapce a rodiči ke králi, kde se dozvěděli jaký osud ho má čekat. Lidské dítě bylo zachráněno elfí rukou, když ten nejmocnější z nich, vyprostil duši z těla, připoutal ji k magickému stromu a tělíčko postižené nemocí nechal zapečené v kamenné hrobce. Tam mu zub času neublíží. Tělesná schránka přetrvá dokud bude žít strom.

"Bude z něj hamadryáda," pravil zvučným hlasem elf při ukládání těla chlapce do skleněné rakve, lesknoucí se v barvách třpytu duhy při kontaktu se sluncem.

"Zůstane navěky svázán s magickým stromem. Bude jej chránit před nájezdy. Tělo bude živé, dokud strom nepadne. Temnota mu už neublíží. Vůbec nic mu neublíží," promluvil po něm další z magické ušlechtilé rasy.

Bystré oči zajiskřily, s něžností pohladil to lidské dítě po tváři a děkoval mu za tak velikou oběť. Za krutý, nesmrtelný život, ve kterém zažije pouze hořká zklamání, se mu hluboce omluvil a prostým pohybem ruky nechal na jeho obnaženém těle vyrůst divoké, exotické květy, jež i v té největší tmě přinášely světlo.

Snědá tvář se stala útočištěm pro zakroucené kořínky, které poté rostly podél světlých vlasů, na světle zářící jako sluneční paprsky. Květy rozkvetly, ozářily mladistvou tvář sotva patnáctiletého chlapce. Nic na něj nemohlo. Nikdy jej nepostihne žádné zlo. Zůstane navždy čistý a laskavý. Přesně za takové lidi byla motivace bojovat, leč elfové byli unaveni válkou. Bylo na čase tu skončit. Odejít z tohoto světa jako velkolepí válečníci.

Ani slovy nelze vyjádřit, jak těžké pro rodiče bylo opustit svého jediného potomka. Smířit se s tím, že již nikdy nespatří ten rošťácký úsměv a veselou náturu osvětlující jejich životy. Ještě horší bylo pokud by zapomněl. Nyní bude žít věčně. Zůstane odříznutý od lidí, do konce světa přivázán ke stromu a nebude moci nikam odejít. Opravdu učinili dobře, když ho nechali takto žít? Odsouzený k věčné samotě... a věčnému životu...

• Po osmi set letech •

Hustá tmavá mračna křižovala oblohu jako předzvěst silné bouře. Zvířata se snažila rychle ukrýt, lidé zaháněli dobytek z pastev a lovci, kteří lovili kdejakou zvěř museli okamžitě domů. Jedna ze skupinek dlouho sledovala stopy raněného zvířete, dokud je nepřinutilo se stáhnout hlasité burácení.

Hranice dělící svět lidí a magických bytostí tvořilo jezero úzké a dlouhé, okolo kterého trvala cesta nejméně na celých pět dní neprostupnými močály. Za ním sílil do krásy vysoký titán, jehož koruny dosahovaly k mrakům. Obrovský strom Života nešlo zničit žádnou lidskou sekyrou, neboť byl příliš silný a zvířata v něm hledala útočiště.

Vysokými travinami, potácejícím krokem, kulhal dobitý, těžce raněný vlk s černou srstí, rudými pruhy od hřbetu k břichu a jasné oči svítily zeleným světlem. Zrak zvířete byl však mlhavý. Každou chvíli padne vyčerpáním a zemře na ztrátu krve. Velkýma ušima zakmital do stran, přesvědčoval se, že nebezpečí bylo zažehnáno.

Tuhé dlouhé šípy trčely ven z masa druhou stranou, ocelové hroty pronikaly skrze svaly a způsobovaly tomuto tvoru nezměrné bolesti. Krev stékala po srsti proudem, lepila některé chlupy k sobě a zanechával za sebou zřetelné kapičky tmavé krve. Jeden hrot ho trefil do přední tlapy, druhý do lopatky, třetí vzadu do kyčle a poslední přímo do žeber. Unikl jen tak tak holým životem. Na jazyku tkvěla odporná pachuť smrti. Věděl, že ho tato podoba od blízké smrti nezachrání, přesto měl vůli a sílu bojovat dál.

Ve vesnici se zalekli jeho moci, obvinili jej z něčeho, co vůbec neudělal. Jeho nevina jim nezabránila zavřít jej do kobky a on bezmocně čekal na popravčího. Pokud by se neproměnil ve vlka a neutekl, byl by to konec jeho života. On toho chtěl ještě tolik spatřit! Přišel si příliš mladý na umírání.

Vysíleně dovrávoral ke statnému stromu. Jeho čtyři nohy už neměly šanci nést ho dál. Ovoce toho stromu mělo údajně vyléčit jakékoliv zranění. Měl v úmyslu sem přijít, jedno utrhnout, vyléčit se a pokračovat, leč on už byl na proměnu v člověka zesláblý.

Opřel se bokem o kmen a s hlasitým kňučením dopadl bokem na zem. Zoufale hrabal tlapkou v trávě, skučel a vydával vůbec poslední zvuky života. Srdíčko bilo čím dál méně, každý nádech bolel, krev odkapávala z tlamy a lesklé, zelené oči hleděly nad sebe, na rozložitelné listy stromu, zatímco jej jemný větřík kolébal k věčnému spánku. Od huňatého ocasu zacítil smrtelný chlad. Ruka anděla Smrti přicházela, aby mu pomohla do posmrtného života.

To je... konec...?  Proč... proč mám zemřít...? Zasloužím... si to...? Za to... co jsem provedl?

Mozek přestával racionálně fungovat. Pud sebezáchovy ho dostal od špalku se sekyrou a po takové době útěku měl zemřít? Prázdně hleděl na místo, kde zrovna oči uvízly, posledními zbytečky vnímajících smyslů cítil svou prchající životní energii.

"Hm? Nový návštěvník?"

Zaslechl jemňoučký hlásek, který se nad ním snášel v podobě laskavého slunečního světla. Zvířecí oči vyhledaly zdroj hlasu a jeho vědomí na krátko zpanikařilo. Před ním stál člověk, jenže nepáchl typicky jak to znal. Tento... člověk voněl po lese, ranní rosy, mechu, dokonce hub a prvními jarními kvítky. Všechno dohromady vytvářelo omamný zápach, který dráždil citlivé zvířecí smysly.

Světlé vlásky v blond přírodní barvě zářily pod slunečními paprsky, podobaly se svatozáři. Do nich měl zapletenou vinnou révu a okvětní lístky mnoha barev jako věnec po obvodu hlavy. Pramínky padaly okolo opáleného obličeje, jehož vzhled připomínal dospívajícího chlapce. Největší předností byly dva veliké, modré safíry. Usměvavá tvář dala klid na duši umírajícímu a stanul toho názoru, že krásnější stvoření před svou smrtí spatřit nemohl. Jeho aura byla tak- tak strašně čistá a nezkažená... Jak mohl být někdo takový? Dlouho nikoho takového nespatřil.

Mladíček zjevem připomínající spíš kouzelnou bytost ze světa mezi mraky, přiklekl ke smrtelně zraněnému tvoru. Neměl na sobě vůbec nic. Jeho tělo pokrývaly popínavé rostliny, okolo nohou se klikatila ta samá réva, která sídlila v jeho zlatých vlasech, zakrývala širokými listy intimitu, jenže stejně to nebylo potřeba. Tady v lese, kam nepáchla lidská noha, nepotřeboval oblečení. Chlapec přímo skýtal životem a cítil, jak z vlka vyprchává ten jeho.

Natáhl dlaně nad krásné divoké zvíře, s nádechem úžasu pohladil hrubou srst slepenou krví, bahnem a potem.

"Neboj se. Brzy ti bude líp. Nenechám nic živého a dobrého zemřít," promluvil zvonivě.

Potom se usmál tím nejkrásnějším úsměvem a začal opatrně vytahovat šípy z ran. Musel jednat rychle. Krev proudila silnými potůčky ven a tvor bolestí zavyl.

Světlovlásek přistál dlaněmi na břichu černého vlka, zavřel oči, chvíli přijímal energii z kořenů stromu Života, a když oči nanovo otevřel, byly zářivě fialové prolínající se s tekutým zlatem. Předával mu energii skrze sebe ze stromu, kterému toto mizivé množství ublížit nemohlo. Jen ho potřeboval udržet na pár hodin déle živého. Vlčí tělo by to nemuselo zvládnout.

Černý vlk s rudým vzorováním se po něm ošil, zakňučel a vycenil zuby na obranu. Cítil divnou magii a bylo to zvláštní jakmile prosakovala skrze jeho rány do těla. Každý chloupek brněl, třásl se, ale jeho tělo hltalo každičkou kapku syrové magie na uzdravení.

"Šššš, budeš v pořádku. Postarám se o tebe," zašeptal něžný hlásek, jenž se nechal unášet větrem jako ukolébavka.

Vlčí hlavu stočil k chlapci se zlatými vlasy, chvíli ho pozoroval, načež se jeho oči zavřely. Nechal se poddat hlubokému spánku.