Dvorem zazněl vyděšený výkřik třináctiletého chlapce s rudými vlásky. Vytřeštěné oči sledovaly změnu na využité ruce, kterou si ani ne před dvěma dny zlomil. Tkáň tepala bolestí, kůže šedla, měnila se do stále tmavšího odstínu a ty prsty! Začal ječet jak na lesy, poklekl a z očí vytryskly slzy bolesti. Bolelo to a pálilo. Neznal tuhle bolest, nevěděl o co jde. Proč se jen jeho ruka takhle měnila? Co se to jen děje?

"Ne ne ne, c-co to... proč to... proč... néé," kňučel tiše chlapec.

Po tváři se linuly slané vodopády jako nikdy v životě. S panikou hleděl na kroutící se prsty, do toho klouby a prsty zapraskaly. Další křik. Tohle určitě musel někdo slyšet. K jeho štěstí zrovna ten správný člověk.

"Gaaro!"

Nevnímal ten hlas. Strach a bolest jej paralyzovalo na místě. Vystrašeně vyjekl, když ho kdosi vzal do náruče. Na tváři jej pošimraly dlouhé, černé vlasy a ucítil náhlou únavu. Tento čaroděj moc dobře věděl, co se dělo. Rychlým během překonal dlouhou chodbu, skoro vyrazil dveře komnaty, protože do nich vrazil celou silou.

"Co se děj- Itachi?" vyjekl překvapeně ženský hlas, který chlapec v náruči jen sotva vnímal.

"Magické opaření. Ještě se to nedostalo do poslední fáze. Mana nezničila všechno, zvládneš mu to spravit?"

"A-ano... Proč u něj nikdo nebyl?"

Ucítil jak jeho třesoucí se tělíčko položil na dřevěný stůl. Stiskl si "opařenou" ruku k hrudi, neměl sílu ani plakat. Byl naprosto tupý z bolesti. Neznal to, bál se... Určitě přijde o ruku. Useknou mu ji. To ne! Nesmí si ji nechat useknout!

"Měl na něj dohlédnout Madara... Nechápu... nechápu proč tam nebyl!"

Mladý muž moc dobře znal následky opaření manou. Buňky odumíraly hrozivě rychle, daná část těla zčernala a po nějakém čase umíral i zbytek těla. Poznával to z války, ve které byl jako dítě. Pokud šlo o končetinu, mohl si to čaroděj nechat useknout, když ne, zemřel hroznou a pomalou smrtí. I po zkroucení a zčernání mysl stále vnímala tu bolest. Přitom by stačilo tak málo, aby se tomu vyhnuli! Vůbec nekouzlit, pokud možno nepřijímat manu, či ji nechat volně vyprchat.

"Chudáček malý. Ruku mu zachráním. Některé buňky ještě žijí. Jen ho to bude bolet. Měl tu ruku zlomenou?"

"Ano. Hned na třech místech. Pád z koně v lese, včerejší ráno."

"Bude v pořádku."

"Ah, jsem ti vděčný..."

"Tys byl vždy ke všem laskavý, Itachi."

Rudovlásek přestal vnímat hlasy. Nemohl přes tu palčivou agónii. Snažil se potlačit výkřik i pláč. Držel na místě, jenže... Nevydržel to. Kosti praskaly, pokroucené klouby a prsty se vracely do původní podoby. Vazy se natahovaly, do buněk udeřil silný nápor léčivé magie. Prohnul svá záda a rozkřičel se.

Místnosti se ozvalo poslední křupnutí a řev dítěte zeslábl.

°•°•°

"Říkal jsem mu, aby nedělal žádná kouzla, když má zlomenou ruku!" křičel rozlíceně dlouhovlasý čaroděj, do toho rozhazoval rozčileně rukama, zatímco chodil sem a tam.

Jeho oči zlostně probodávaly každou věc v rozlehlé síni, obzvláště udeřil zlý pohled na rudovlasého chlapce. Ten stál jak zařezaný, sklápěl hlavu a nezmohl se na jediné slovo. Jeho učitel byl moc naštvaný. Porušil to nejdůležitější pravidlo. Mohl být rád za schopnou léčitelku, která mu ruku spravila místo toho, aby ji usekla.

"Hloupé dítě!" zasykl muž, zastavil na místě a změřil si černovláska po jeho boku. "Možná jste mu tu ruku měli useknout, alespoň by se poučil!" prskl a odhrnul si dlouhé vlasy z čela.

Jeho hříva dosahovala po pas. Zatím největší chlouba, nepočítaje tu další...

Itachi protočil očima, byl tu, aby nemusel mladý učenec čelit vzteku vzdáleného příbuzného sám. Sevřel jeho rameno na dodání odvahy před starším Uchihou.

"Věděl jsi to?" zeptal se chlapce jemně.

Dětská hloupost. Sám býval hloupoučký, takže k němu tak přísný nebyl, ale Madara? Neměl daleko od toho vybuchnout.

Chlapec stále klopil zelený pohled dolů, ale pokýval s hlavičkou rudých vlásků. Cítil se špatně. Zklamal je. Chtěl být dobrý čaroděj a on takhle zklamal. Velice blbě si zahrával s magií.

"Kdybys neměl krev posledních zvěromágů na tomto světě, okamžitě bych tě vyrazil," zamumlal popuzeně Madara.

Tohle pravidlo mu tak dlouho vtloukával do hlavy. Proč jen nemohl poslouchat? Co to s těmi mladými bylo?

"Omlouvám se!" vyhrkl konečně chlapec a prudce zvedl hlavu, leč po vyslovení si  uvědomil svou neslušnost. Přesto se sebral, dodal vnitřní odvahy a mluvil dál: "Jen jsem chtěl zjistit své limity! Říkal jste, že je to důležité! Mág přeci musí znát své hranice-"

"Přebral sis má slova úplně špatně! Rozhodně jsi neměl riskovat, když jsi zraněný! Tvé tělo se stále vyvíjí, pohlcuje manu jak jen může a ta zdejší je moc divoká na třináctiletý děcko! Regenerace nezvládne unést takové popálení. Udělej to ještě jednou a můžeš se s tímto místem rozloučit..."

Itachimu se tenhle tón vůbec nelíbil. Řval na dítě, jež za svůj život neudělalo jedinou chybu a teď po něm bude řvát? Dobře, znal to riziko, leč nemusel být tak přísný, ne? Gaara byl moc šikovný, co se týkalo zvládání sil. Živelní mágové větru byli vzácní a nedal by nic za to, že si ho tu hlava rodu držela záměrně. Válka mezi čaroději v dnešní době byla častá a pokud se spojí vítr s ohněm... způsobí obrovské škody. Ten kluk byl budoucím esem v rukávu. Zvlášť po tom, kdy jeho mladší bratr zjistil, že je živelný čaroděj vody... Madara byl v ten den velice zklamaný.

°•°•°

Ani Itachiho konejšivá slova nepomohla chlapci se uklidnit. Stále si to vyčítal, slzely mu oči ze šoku a chvilkové bolesti. Ruka mu brněla a snažila se sama od sebe vyléčit. Pořád z toho nebyla venku.

Seděl uprostřed postele, objímal pokrčená kolena a bradu nechal opřenou jen tak lehce. Pečlivě ovázaná paže to naštěstí vydržela a nic víc v ní neluplo. Možná to byla pravda... Možná si zasloužil o ruku přijít, a možná by se konečně naučil chovat zodpovědně.

Včerejší ráno vyjel na koni, jenomže nebyl tak dobrý jezdec a při přechodu z cvalu do prodlouženého klusu nešťastně spadl. Pohmožděniny, na třech místech zlomená kost. Byl varován, že nemůže čarovat a on co? Vytvářel si "jednoduché" kouzlo. Málem mu to roztrhalo ruku. Přes chodidla proudily vlny syrové many, čaroděj ji musel nechat chvíli působit a po nějaké chvilce využít. Tomu lidé říkají magie. Musejí využívat své okolí, protože pokaždé platilo pravidlo něco za něco a Gaarova daň byla jeho ruka. Zraněná končetina ze zákona magie nemohla provádět kouzla.

"Gaaro?" zaslechl v komůrce jiný, chlapecký hlas.

Druhý učenec se sem dostal díky přemisťování a vůbec mu nepřišlo, že byl tímto dolézáním občas otravný.

Místnůstka byla osvětlena jediným svícnem na stolku a stíny dopadaly na schouleného rudovláska.

"Po deváté už se nesmíme scházet," zamumlal tiše zrzek.

Očima zvídavě koukal na svého černovlasého kamaráda. Tmavě fialové duhovky opracovaného amnesitu zčernaly do obvyklých tůní. Nechal zbytky nevyužité many vyprchat.

"Myslíš, že se nechám svázat pravidly?" ušklíbl se černooký a posadil se před něj.

"Já dneska pravidlo porušil Sasuke. Málem mě to stálo ruku a střechu nad hlavou."

"Ale nestálo! Dosáhl jsi limitu, takhle alespoň víš, kam až můžeš zajít, než tě tvoje tělo začne zrazovat!" vyjekl nadšeně ten malý nezbeda.

Vyčaroval místo šklebu bezstarostný úsměv. On nikdy neviděl opaření manou a neuměl si to ani představit.

Mladičký kouzelník opatrně zvedl tyrkysové oči. Černovlásek se na něj vřele usmíval, velice se v tomhle ohledu podobal Itachimu. Jen jeho černé vlasy trčely vzadu jako ježkovi.

"Toho nešťastného výrazu bylo dost... Zahrajeme si karty!" zazubil se a nechal na bledých dlaních vyčarovat pěkně poskládaný balíček. Velice se těšil až ho zase porazí.

"Vždycky jsi byl tak bezstarostný Sasuke..."

°•°•°

Zvěromág se zhluboka nadechl, zacukala mu víčka a pozvolna se zvedla nahoru. Rozmazaně hleděl do černého stropu jeskyně.

Znovu. Jakoby se ocitl na začátku. Jeho tělo zakryté mechem, listy o velikosti dvou dlaní zakrývaly zraněné místo na žebrech. Chtěl pohnout rukou, jenže zjistil, že to zatím nešlo. Lekl se, prudce hlavu otočil do strany a jeho obavy na chvíli pominuly. Nebyla černá, prsty v přirozené poloze, sic bledší, než zbytek těla, přesto se držela.

"Jsi v pořádku?" zeptal se zvědavě očekávaný hlásek a naklonil se nad ním majitel onoho příjemného hlasu.

Jeho popálenou ruku nechal smáčet v míze Vita. Čirá tekutina chladila, byla příjemná a zdála se lehčí, než voda.

"Jo," šeptl unaveně, ležel pohodlně na zádech a zkoušel s rukou pohnout. Překvapivě nebolela. "Díky ti... znovu," povzdechl si čaroděj a zároveň mu zacukal koutkem úst.

Poslední dobou ho zachraňovala dryáda. Copak se neuměl sám bránit?

"Co se vlastně stalo?" posadil se vedle něj Naruto.

Noční tma smáčela jeskyni a jen díky bílému ohni na něj viděl. Překvapila ho lehce znepokojená tvář čaroděje. 

Gaara si skousl spodní ret. Na tohle by se chtěl zeptat on jeho. Co to měl za sílu? Ta jeho magie... Málem ty lovce spálil pomalou smrtí. Žhnul jako slunce, vytvářel ohromné vlny, které je postupně srazily na zem a jediným hnutím prstu poručil flóře a fauně drtivý útok. Potom... nechal roztrhat toho... muže...

"Cos udělal ty...?" odvážil se k otázce zvěromág.

Světlovlásek překvapeně zamrkal. Naklonil hlavu na stranu, vlásky mu přitom spadaly do očí. Pozoroval mladíka se starostí v očích, zároveň s trochou něhy.

"Hmm. Chtěl jsem je zabít. Měli zkažená srdce, ale ušetřil jsem je kvůli tomu klukovi. Zase jejich pán takové štěstí neměl..."

Postupně natahoval ručku k rudým vlasům. Musel jeden pramínek zamyšleně chytit. Popravdě ho rozčílilo, když po tomto dítěti začal střílet z kuše. Co si vůbec dovoloval na něj použít zbraň?

"Nepřipustím totiž, aby někdo ubližoval magickým bytostem," dodal varovně strážce.

Zalesklo se mu nebezpečně v očích, jenže musel zachovat klid. Jeho krev začala vařit a pocítil odér strachu z druhé strany.

Gaara opatrně zvedl zdravou dlaň na protření ospalků v očích. Šla z něj hrůza, to jistě, ale pořád byl dobrou duší. Nejednal takto agresivně bezdůvodně.

"Takže co to bylo?" vyptával se zvědavě blonďatý srážce.

Chtěl to moc vědět! Pročpak mu najednou zčernala ruka? Copak se stalo za hrozivé kouzlo?

"Říká se tomu popálení manou. Víš... čarodějové při kouzlení musí mít nezraněná těla, jinak je jejich vlastní magie zničí. Oběh se spojuje s krevní... tedy... s oběhovou soustavou. Při meditování ji můžeme ukládat kam je libo..."

"Pořád to trochu nechápu. Já myslel, že můžeš i přes zranění kouzlit."

"To ano, ale nemůžu zraněnou. Vidíš co to s ní udělalo. Těsně předtím, než zformuji manu na magii, trvá to a ruka je vystavena mnoha nebezpečím. Buňky si zvykají na tlak a vibrace. Syrová mana je velice divoká a agresivní," vysvětlil zkráceně.

"Ale proč jsi kouzlil zraněnou rukou, když jsi věděl co se stane?"

"Protože jsem kretén, stačí?"

Naruto se zasekl v pohybu. Cože to řekl? On nadávky moc neznal, jenomže toto vypadalo na hanlivé slovíčko. Jakmile po něm Gaara s mírným úšklebkem koukl, začal se smát. Myslel to jako vtip! Tak teď už to chápal.

"Byla to automatika. Touhle rukou se bráním, ta druhá útočí. Jsem tak uvyklý... a bohužel si... ruce nevyměnil. Porušil jsem totiž pravidlo a zaplatil."

"A-ale... ne-neboj...! Vyléčí se!" vypískl nadšeně blonďáček.

"Děkuji ti," přikývl Gaara a dokázal se přes slabost i únavu trošičku usmát, což odstíny na jeho tváři zahrály brilantně. 

Menší mladík znovu zamrkal. Zatajil se mu dech, ačkoliv v této nesmrtelné podobě nepotřeboval vůbec dýchat. V podbřišku ho zašimralo. To nedávalo vůbec smysl. Cítil takové šimrání motýlků. Jako dryáda  neměl mít vůbec takové pocity. V hlavě měl zafixované jen to jedno: chránit strom navěky věků, dokud slunce nedojde konce, nepukne a nezničí celou planetu. Samotný strom tu bude stát až do zániku světa.

"Neděkuj... Jsem rád, že ti nic není, dattebayo."

Poprvé po osmi set let použil to přebytečné slovíčko. Nepoužil ho, protože patřilo do jeho starého života a jeho starý život byl dávno pryč. Všechny staré zvyky musel opustit, jestliže se chtěl posunout vpřed.

Zářivě se usmál, zrůžověly mu líce, potom celé tvářičky a očka zasvítila veselým. Nechápal, kde se bere ta radost. Vesele se houpal dopředu a dozadu, sleduje uvolněnou tvář živelného mága.