Naruto se ocitl u svého stromu v řádu vteřin. Vita se tyčil do plné výše, nezraněn, stojící jako ochrana tohoto lesa. Na pomoc mu přiběhla divoká smečka alfinů, která právě číhala v křoviskách. Hnusný zápach lidí je dráždil v čumáku a vůbec se jim nelíbil.

Světlovlásek zhluboka nasál vzduch do plic a ucítil jejich prohnaný pach. Nemusel vůbec dýchat, jen pro teď využíval zcela zbytečný smysl.

Opřel dlaň o neporušenou kůru a tiše promluvil: "Neměj strach."

Malá skupinka lidí oběšených sekyrami, sítěmi, a kušemi překonala po několika dlouhých dnech bažiny, a nyní ustála u svého cíle. Magický strom na ně udělal dojem, leč ani to je neodradilo. Titán sálal energií a les zvaný Bílý List na chvíli zmlknul. Hmyz pro jistotu také. Vzniklo ticho před bouří.

"To je ten pověstný strom Života?"

Sundal si sekeru ze zad vysoký, statný muž a potěžkal ji ve dvou velkých dlaní. Ostrá sekyra hrozila velikostí na dřevořezbu třech stromů naráz. Jeho společníci si připravili do rukou své donesené zbraně.

Hlavní lovec byl oproti nim hrozně vysoký, samý sval, světlé vlasy ulízané dozadu a menší knírek se strništěm. Již od prvního pohledu budil hrůzu, nepočítaje ten hrubý a nepříjemný hlas. Ostré a tvrdé rysy tváře se v jednom kuse mračily.

Slyšeli o strážné dryádě. Proto se v jejich kapsách nacházely staré runy. Neuměli s nimi zacházet, přesto je neodevzdali novým moudrým v radě. Někteří jedinci kašlali na pravidla, viděli v tom pouze a jen sílu na ovládnutí světa. Magie nikdy nebyla určena pro lidi a stejně vznikali lidští čarodějové.

"Je tak vysoký," hlesl obdivně mladík se světle modrými vlásky.

Od malička byl pasáček hlídající stádo oveček a neznámo proč ho otec poslal na tento lov. Od přírody mu narostly zašpičatělé zuby a ve tvaru přetrval jemný rys dítěte.

"Máme nové sekery z té nejlepší oceli v království. Nebude s tím problém," zamumlal zarostlý muž s hustým, bílým plnovousem a ošlehanou tváří.

Velice se podobal muži stojícího vepředu. Pravděpodobně příbuzní.

"Co legendy o strážné dryádě? Elfové si udělali pojistku," promluvil další z nich s jasnými obavami v hlase.

"Žádná dryáda není! Je to jen báchorka," zabručel popuzeně světlovlasý muž.

"Viděli jste ty stopy krve? Ten ďábel musel utéct sem."

"Hm. Je to jasné. Ovoce toho stromu léčí."

"Tak ho pokácíme a vezmeme si ho. Vy dva zajistíte místo, postřílíte všechno v dosahu a vy ostatní, pojďte!" zavelel vysoký lovec a zvedl paži nahoru. V jeho patách kráčeli muži se sekerami.

"To ať vás ani nenapadne!"

Donesl se k jejich uším zlověstný hlas. Nebyl obvykle jemný a líbezný. Zuřil jako letní bouře.

Ze stínu Vita vyšel vpřed majitel zuřivého hlasu. Strom se neuměl bránit sám. On byl pouze bijící sval v těle přírody a ten se sám neubrání, jestliže nemá silnou slupku.

Světlovlasé stvoření se postavilo před stromového titána se zatnutými pěstmi a za ním se táhly šlahouny divokých růží s ostrými trny. Z křovisek zaznělo hrdelné zavrčení heraldických šelem a přinutilo to některé ustoupit víc dozadu. Jen vysoký muž stál hrdě na místě. Přece necouvne před něčím tak malým!

"Otočte se a vraťte se," zavrčela zamračeně modrooká dryáda.

V rozčilených očích jí varovně zableskla sytě fialová. Důkaz proudící, zpracované many v těle.

"Proč bychom měli?! Já necouvnu před nějakým děckem!" vykřikl zlostně, přenesl váhu těžké sekery do levé ruky.

"Nejsem děcko," odvětil s chladným klidem Naruto, hrdě zvedl bradu a nechal v očích vzplát zářivou fialovou.

Pozvolna zvedl ruku, s ní na povel vystřelila do výšky deseti metrů vysoká, trnitá zeď, na jejíchž vedlejších úponcích narostly malé, leč zuřivé čelisti masožravých rostlin.

"K tomu stromu se ani nepřiblížíte," zasyčel varovně.

Tím lidské lovce moc nepotěšil. Zase se báli vyjít vpřed. Tváří v tvář se nikdy nesetkali s kouzelnou bytostí. Po světě se lidé bez nadání báli čarodějů a jejich strach před osmi sty lety způsobil vyhynutí těch, kteří dříve drželi magii pod kontrolou mezi dobrým lidem. Tyto informace vlastnil blonďáček ve své hlavě. Musel mít nějaké varování z minulosti a vysvětlení od čeho tu byl. Nikdy nesměl opomenout hlídat strom.

"T-to... to... není... není dryáda," polkl hlasitě pasáček oveček.

Stačilo mu zahlédnout jeden zlý pohled jeho společníka a svá křehká kolena musel udržet na místě. Ještě by schytal trest pokud by zbaběle utekl.

"Ne, není. Je to strážce. Nepletu-li se kouzlo od elfů. Jaká náhoda, že zde máme runy z jižních hvozdů."

Naruto ztuhl tělem, nedal však na tváři nic znát, jenže poznal tu sílu. Nejdříve tomu nechtěl věřit. Starodávné runy elfských mágů přeci byly dávno ztraceny, anebo ne? Jak je lidé mohli najít? Nemožné... Zvládl by porazit jakéhokoliv čaroděje, jeho síla byla nezměrná. Bohužel jsou jeho slabostí elfské runy - ty, které ho stvořily. Všechny byly v držení starších. Přiklonil se k možnosti krádeže. Lidé byli vždycky prohnaní a nikdy se nepoučí z minulosti. Stoletá válka před osmi sty lety zjizvila a poranila svět. Poučili se z toho? Nikoliv.

Zabodával do nich vzdorný pohled, nehnul ani brvou, když lovec před ním vytáhl z malého váčku černé kameny s důvěrně známými znaky.

"Co uděláš teď, hm?" zavrčel lovec s knírkem k malé bytosti.

Něco, co tě vymaže z povrchu světa...

°•°•°

Gaara spěchal lesem, každá buňka v těle prosila o zastavení. On nemohl zastavit. Jeho zostřený smysl upozorňoval na snižující se vzdálenost. Stíny korun ho obklopovaly do doby, než se vynořil a do očí jej udeřilo ostré světlo odpoledního slunce. Na chvíli dlouze mrkal, musel si uvyknout na paprsky a potom se zastavil. V okamžiku se jej zmocnil strach.

Několik metrů před ním stálo pět mužů. Poznával jen tři tváře, zbytek měl tak trochu v mlze. Ten nejvyšší z nich, lovec říkající si Raikage po něm několikrát vystřelil. Třikrát se trefil... Po čtvrté jeho společník Darui. Opálený mladík se světlými vlasy, stojící sotva tři kroky od prvního muže. A Naruto jim stál tváří v tvář. Cítil vzduchem proudit nezvykle silnou magii. Taková, která by zvládla roztrhat polovinu světa.

"Do pekel," zasyčel, couvl o kousíček, jenže jeho přítomnost byla odhalena dávno.

"To je on!"

"Zdrhl sem!"

"Říkal jsem to!"

"...přežil...?"

Mladý mág měl v úmyslu vyvolat kouzlo, avšak vzpomněl si na zraněnou ruku. Nemohl. Prsty ho neposlouchaly a nezpracovaná mana ho mohla ošklivě popálit.

Dospělý muž s přezdívkou Raikage k němu obrátil pohled a hnusně se zamračil.

"Ale ale... myslel jsem, žes chcípl, odpornej míšenče," odplivl si stranou, nedal na sobě znát zlomek toho, co před jeho očima odehrávala malá dryáda.

Gaara raději couvl víc dozadu, sledoval blonďáčka, všiml si mezi prsty jeho proudící magie. Nevěděl koho se bát víc... Lovců, jenž usilovali o jeho život, či strážce s velkou silou? Od obojího trochu.

"Není to odporný míšenec. Odporní jste vy," pronesl Naruto, učinil jediný krok, načež jeho tělo začalo nabírat světelné odlesky.

Opálená kůže zazářila jako samotné Slunce, normální lidské oči musely před jeho světlem uhnout, jinak riskovali oslepnutí.

"Jste jen obyčejní zloději. Ukradli jste něco, co patřilo starému a hrdému národu. Nejste nic víc, než bláto. Bláto mezi hromadou dalších sraček," procedil skrze zuby mladík.

Každých několik sekund vycházel z jeho nitra jasný paprsek. Taková vlna jej doprovázející srazila všechny k zemi. Jejich zbraně žhnuly a pálely, takže je lovci upustili na zem a světlovlásek by se mohl klidně procházet po tom hustém strachu pramenící ze srdcí.

Raikage byl nucen pustit zbraň, leč jeho prsty jakžtakž držely kožený váček s runami. Vztekle zařval: "Žádná magická svině mi nebude nadávat! Chcípni!"

Prudce tasil loveckou dýku z pochvy, překonal ubíjející tlak a ostrá čepel zamířila k Narutově krku. Místo na krku, kam by normálně nůž pronikl a způsobil smrtelné škody, čepel nepatrně narazila, udělala krátké cinknutí o neviditelnou bariéru a hlasitě zařinčela. Nárazová vlna odhodila lovce desítky metrů daleko.

"Troufáte si?!" vykřikl nelidským hlasem strážce, fialové oči probodávaly každého ležícího muže, jeho světlé vlasy létaly okolo hlavy a šlahouny mrskaly kolem něj jako vlny moře o skály.

Vzduch kvílel, stromy se nebezpečně nakláněly, praskaly kvůli větru a v ten moment vyskočili z křoví alfinové. Zůstali za zády rozčileného strážce stromu a hrozivě zařvali. Jim ta magie neubližovala. Dával si dobrý pozor, aby neublížil žádnému tvoru a trpěli jen oni. Spatřil v nich jen zkaženost, nic dobrého... Možná ten jeden byl vyjímka, ale neměl s nikým takovým slitování. Jedinkrát se slituje a oni se vrátí. Rozhodně je nenechá odejít živé.

Rudovlásek to vše sledoval s otevřenými ústy. Nemohl se k němu moc přibližovat, stejně věděl, že na ně jde mírně. Zbytek síly si nechával skrytou. Proč? Kdyby chtěl... Mohl by je sežehnout paprskem o síle sluneční erupce.

Zavrtěl rudou hlavou. Hodlal je připravit o jejich zbraně, dokud byli bezmocní, krčili se na zemi a kvíleli nad strašnou bolestí. Jejich pokožka se totiž pomalu škvařila a skrze vnitřnosti prostupovala svíravá bolest. Zajišťoval jim skutečné mučení. Nemagická těla takový nápor produkované magie dlouho nevydrží. Chtěl je zabít, jenže takhle? To milé stvoření, jenž ho zachránilo před smrtí teď hodlá zabíjet?

"Naruto!" okřikl chlapce, zakryl si oči před prudkým světlem a po jeho ignorování znovu zakřičel: "To stačí! Buď lepší než oni! Ty už jsi lepší, tak jim ukaž, že se nesnížíš na jejich úroveň!"

Zkusil to, doufaje, že ušetří alespoň toho modrovlasého mladíka. Znal ho a nechtěl, aby kvůli pošetilosti a egu starších mužů zemřel.

Oslovený nereagoval, pouze soustředil energii na jedno místo a alfinové vztekle vrčeli. Byli tu jako pojistka, kdyby se něco pokazilo a oni použili runy. Svoje území ubrání za každou cenu. Fialové oči prohlédly každého účastníka, nakonec s tichým povzdechem nechal svůj vztek vyprchat a zmizet.

Zeď ze šlahounů chránící kmen pozvolna opadla a stáhla se do lesů, zatímco jeho vnější světlo pohasínalo. Zkřížil si paže na hrudi, varovně se mračil na lovce a v duchu si sliboval, že pokud budou mít tu drzost a zaútočí, spálí je na uhel. Popel z lidí bude určitě dobré hnojivo. Nechá tu vyrůst malý lesík nových dřevin.

Gaara si oddechl a vrátil k původnímu plánu: sebrat jim zbraně a hodit do jezera. Ocel na takové sekery byla vzácná, silná a špatně k dostání. Zbaví se jich. Nebudou nadále ničit les.

Jenže mladík nestačil nic učinit. Jakmile se přiblížil k lovcům, zaslechl šustění trávy a po něm zhrublý hlas starého známého: "Udělám z tvojí palice jehelníček."

Jeho vytřeštěné oči hleděly na ostrý hrot šípu zasazeného do kuše. Mohla mu zbývat sotva sekunda života. Raikageho vzteklý obličej se změnil v šíleně vítězný úsměv, stiskl spoušť a tětiva uvolnila smrtící šipku.

První Gaarův instinkt byl uhnout, takže se lehce nahnul do strany, zvedl zraněnou ruku, úplně zapomněl na její poškození a křečovitě sevřel prsty k sobě. Nemusel říkat nic. Jeho živelný vítr zastavil šíp, jenž se nacházel sotva milimetr od jeho duhovky. Srdce nestačilo přijmout tu hrůzu ze smrti a propuklo teprve v moment, jakmile jeho neúspěšný vrah hlasitě zaklel. Ucítil bolestivé sevření na hrudníku a zraněná ruka mu začínala černat. Proudící, nezpracovaná mana škodila citlivým nervům a mladík vykřikl z bolesti.

Spadl na zadek, šíp jej následoval do trávy a v šoku chytil předloktí své dominantní ruky. Hrudník sevřela úzkost a strach, už se to zase dělo. Místo nehtů narostly černé, pokroucené drápy, prsty šly do stran, kůže úplně zčernala a propadla se, přičemž klouby vylezly nahoru a prodíraly se skrze pokožku ven.

Narutem projel strach. Ten zmetek! Málem ho zabil! Máchl rukou směrem k vysokému muži a rozrušeně vykřikl: "Roztrhejte ho!"

Divoké šelmy vyrazily zprudka dopředu. Každý člen smečky využil zadní nohy k odrazu a zaskočení nepřítele.

Zvěromág byl zaměřený na svou ruku, vyděšeně sledoval, jak se měnila a zůstal mu jen nechutně zkroucený pahýl. Šokem i bolestí se rozkřičel. Vidět měnící se dominantní ruku typické barvy a polohy do černého pařátu ohořelé větve bylo otřesné. Tohle se mu jednou stalo. Tehdy byl dítě, ale naštěstí tohle magické zranění vyléčil léčitel. Tady žádného neměl. Minimálně to přes počáteční paniku vůbec neviděl. Kouzlo bylo rychlé a on nestihl za zaklínadlo nic nabídnout. Magie si vždy žádala cenu. A dnešní cenou byla jeho ruka.

Raikage hodlal znovu vystřelit. Rychle nabil kuši, opět ji namířil na kroutícího se rudovláska v trávě, jenomže než stihl vůbec vystřelit, jeho paži stiskly čelisti lva
Orlí drápy se zaryly do širokých stehen a podbřišku.

Krajinou se ozval smrtelný výkřik, a zatímco přeživší prchali pryč, Naruto si držel kamenný výraz. K jeho uším se neslo praskání kostí, hlasité mlaskání a tiché šustění trávy. Zelená se zbarvila do karmínové, vnitřnosti člověka pojídali zvířecí lovci a tahali se o jednotlivé kousky těla. Svalová hmota jim přišla na chuť.

"Běžte. Běžte a řekněte co se stane, pokud se mi postavíte do cesty a zkusíte ublížit dětem magie," zasyčel s temným podtónem.

Vítr okopíroval jeho slovíčka a zanesl k prchající skupince. 

Lehce fialové oči nalezly ležícího mladíka, který pevně svíral poznamenanou paži, tiše úpěl a funěl do stébel. V životě neviděl magické zranění na tělech čarodějů. Nevěděl, co udělá syrová, nezpracovaná mana s poškozenou tkání. Obrátil se ke stromu Života. Bylo potřeba zažádat tohoto velikána o dar.