• Po třech letech •

Jedna z nejzářivějších hvězd, Jitřenka, právě vystoupila na samý střed temné noční oblohy, její zář byla silnější, než svit měsíce během Zlatého úplňku a dodávala všem žijícím bytostem radost z jinak ponuré, ne-li přímo temné, noci. Dodávala magickou energii, neboť tato planeta nebyla jediná ve vesmíru, která měla darem magii a velkou Moc. 

Mladý Východňan vzhlížel k čistému nebi, hlubokým purpurem, jenž se dostal do jeho očí skrze magické proudění, obdivoval krásu světla Jitřenky a nosem nasával cosi, co mu zblízka připomínalo fialku, pach jehličí a divokých lučních květů. Podobnou vůni cítil poprvé u Naruta a při krátké vzpomínce na něj, se jeho srdce obalilo bolestivými trny dobrovolného strádání. To on sám si vybral, že od něj odejde, nikdo ho totiž nenutil. Naruto chtěl, aby zůstal, ale šlo by to vzhledem k tomu, co cítil? 

Přitáhl si vysoký límec ke rtům, vyfoukl teplý dusík do studeného kyslíku a tak vypustil obláček páry. Zimu neměl moc v lásce. Tma mu připomínala zlé časy v kobce na Havraním Vrchu a chlad její zlověstné objetí. Jakžtakž z toho nezešílel a zůstal myslí zdráv. 

Vrátil se do malé, leč útulné krčmy, odkud se ozýval tichý zpěv barda, opěvující smutnou baladu o osudu dvou nešťastných milencích. Nebýt tam zmiňována dívka, její útěk za milým a poté jejich odhalení, což následovalo smrtí, byl by příběh balady celý o něm. Sedl si hned ke vchodu, kde měl skvělý rozhled o návštěvnících a jal se dopít korbel výtečné medoviny, zatímco muž se zpěvným hlasem utichl a následovaly ho nadšené ovace, především od dámského publika. 

Gaara tohle nikdy nemusel. Miloval příběhy, to ano, ale ne ty, které se týkaly katastrofické touhy sobeckých lidí, nebo krveprolití na nejrůznějších bitevních polí. Povídky, jež mu vyprávěl Madara jako malému chlapci, o kouzelných bytostech by ocenil víc. 

Zde se nebál toho, čím byl. Nenadaní se sice od čarodějů drželi dál, ale na druhou stranu byla jejich magie a nadání nenahraditelné. Rod Uchihů, na který si časem uvykli, jim byl spíše k prospěchu, ač válka s fanatiky byla na spadnutí. A čím více se krvavé nebe z východu, severu a jihu blížilo, tím ohroženěji se cítili a tak se stávalo, že opouštěli své domovy, zanechali majetku a prchli na západ.

Náhle všechno utichlo. Tiché fňukání slečen i starších dam, rozhovor rolníků a sedláků, zatímco jejich zraky mířily na čaroděje, jenž se sem dostal zcela bez zpozorování. Autorita z něj sršela stejně jako z pána Vrchu, a aby taky ne, když patřil do jeho přímé linie.

Dlouhé vlasy černé noci spadaly řídce na ramena, vzadu zakrývaly šíji se zeleně vytetovaným jelenem a pěknou část zad. Mladý muž, jehož věk se zasekl na sklonku třiceti let, hlubokýma jezerníma očima prohlédl každého návštěvníka krčma, než mu přísný pohled spadl na jednoho jistého. Bledá tvář, natolik bledá, že si jej pletli s krve sajícími bestiemi z dávných časů, nechala poprvé, za dlouhá léta, vyústit na povrch čiré emoce vzteku a znechucení. Dlouhé vrásky od koutků očí se nyní táhly dál, pro některé to bylo znamení stárnutí, ale on se s tím sžil od dětských let.

Mágova vysoká postava se pohnula. Klapání vysokých bot o dřevěná prkna s nízkým podpatkem byl jediný zvuk v celé nálevně. Zastavil se těsně vedle svého cíle, který o jeho přítomnosti věděl už dávno.

Daleko mladší čaroděj, který byl oproti němu chlapcem, tiše polkl, ruku s korbelem nechal mírně zdvihlou ve vzduchu a najednou ho chuť se napít, přešla. Jedinkrát nemrkl, vyčkával. Zvuky krčmy se zase rozezněly, jen nový příchozí tiše stál a poté si bez dovolení sedl vedle zvěromága.

"Myslel jsem, že jsi pošel v nějaké jámě na konci světa a pak ucítím tu tvoji smradlavou auru. Je cítit na kilometry daleko. Měl by ses sakra hlídat," utrousil černovlasý čaroděj.

"Jaká to milá slova," oplatil mu tónem mladší čaroděj.

Dlouhovlasý se zamračil ještě víc. Odhrnul si pramen vlasů z výhledu na jemně řezaných stůl a pravou ruku zatnul v pěst.

"Co tu děláš?"

Gaara trhnul hlavou, podíval se na muže, kterého mohl kdysi dávno nazývat bratrem a hodně ho zabolelo, že se k němu choval takto chladně a znechuceně.

"Buď tak laskav, Itachi, a chovej se trochu slušně, nepřišel jsem škodit a nemám v úmyslu vás jakkoliv poškodit," hlesl pevným, leč trochu chladným hlasem a konečně smočil rty v báječné tekutině.

"Proč by se měl zločinec přiznávat k činům?"

"Nejsem žádný zločinec."

"Nenech se vysmát," odsekl nepříjemně, z aury jejich bývalého učence vytušil zlost.

"Co po mně vlastně chceš?" spustil na něj rudovlásek ostře a otočil se na něj.

"Abys vypadl z tohoto kraje," odpověděl mrazivě Itachi.

"Hm, tak to je celkem smůla, protože já se tu ještě pár dní zdržím. Pokud ti Madara nic neřekl, zeptej se ho. S tebou totiž nehodlám mluvit vůbec," odsekl drze Písek.

Itachi se nepřestával mračit. Tvářil se jako bouřkový mrak a nemile zjišťoval, že se jeho tvář blíží k Madarovi. Nechtěl mít mezi příbuznými rozepře, jenže tenhle špinavý plemenec znal jeho vztah vůči pánovi Vrchu a nebyl zrovna dvakrát přívětivý. Neustále totiž ponižoval jeho malého bratra, dovolil, aby měl milostné vzplanutí s chlapcem, nikoliv s dívkou, což se mu vůbec nezamlouvalo. A stejně neřekl ani půl slova. Za Sasukeho štěstí by dal první poslední. Jeho srdce se od jeho smrti rozpadlo na tisíce a tisíce drobných dílků, jež už nikdo nikdy nesestaví. Ne, že by o to stál. Pozice chladného a samolibého mága byla naprosto vyhovující a měl tak jistotou, že od sebe všechny odežene. I Shisui, jeho nejvěrnější přítel, byl jeho celkovou změnou zaskočen.

Naproti němu Gaara zůstal stejný. Ale stále měl do vínku něco zlého, a to smůlu pro všechny, kteří jej bezmezně milovali. Kdoví kolik nebohých duší zaplatilo, nebo ještě zaplatí za to, že odevzdají bezejmennému dítěti z východu svá srdce. Černovlásek se zatvrdil, zapudil ho, všechny ty hezké vzpomínky na minulost, kdy si malý chlapec nadaný větrným živlem hrál s jeho bratrem a společně se smáli, prali se, učili se kouzlit, zcela zapudil.

"Nosíš smůlu a každý, kdo tě miluje, zemře. Máš ve své auře něco, co jsem nedovedl rozeznat, ale dnes už to vím. Tvoji rodiče tě milovali, Sasori tě miloval, byl jsi pro něj jako vlastní syn, zamiloval se do tebe můj bratr a celá ta léta ti dával lásku. A podívej, jak všichni dopadli. Tvoje jméno nosí smůlu. Jsi démon, který miluje jen sám sebe a každého dalšího posíláš do temné propasti zapomnění. Kdoví jaká nešťastná bytost kvůli tobě ještě skoná."

Slova, která černovlasý Uchiha vyslovil, se dostala hluboko do mysli zvěromága a spustila okamžitý efekt. Oči v barvě tyrkysu zaplály žlutým světlem, znamením vzteku, energie z mozku se rozšířila do celého těla, dlaně se rozsvítily a krčmou se brzy ozvaly zvuky tichého praskání. 

"Chceš se mnou bojovat?" zamumlal chladně černooký muž. 

Jeho touha po boji se nedala přehlédnout. Nepochybně udeřil na správnou strunu, ačkoliv se v provokaci příliš nevyžíval. Sršel silnými emocemi, vyřčená nenávist se dala považovat za výboj.

Zlost a temné myšlenky zpočátku zahalily jeho mysl, coby černá mlha, čerstvě vzniklá v jeho auře. Itachiho slova na něj měla velmi špatný vliv. Zvykl na to, že k němu většina chovala sžíravou zášť, leč něco takového opravdu nečekal. Hlavně ne od takového rozumného člověka. Velká většina lidí totiž byla nevzdělaná a bála se odlišných věcí. Staré a stálé věci nikoho neděsily...

"Nosíš smůlu a každý, kdo tě miluje, zemře."

Snad... ne... i Naruto...?

Gaara zavřel oči, víčka se mu zdála těžká a zahalovala realitu. Nechtěl si jeho slova připustit, či na ně myslet, jenomže... co když měl Itachi pravdu? A Naruto... Naruto... Co když se něco stane i jemu? Jen proto, že ho měl rád? Rozšířily se mu zorničky. Ta dryáda... Zapříčinil, že se zamilovala a polevila ve své pozornosti.

Tichý noční větřík potichu pronikal skrze škvíry v okenních rámech krčmy, hrál tichou meluzínu, prozpěvoval baladu a přinášel něco, co oba mágové okamžitě vycítili. V jejich nitru se spustila šílená křeč a bolest. Magické jádro poblíž srdce se začínalo tříštit a ničit vše ostatní. Proudy magie se staly nestabilní a destruktivní. Jejich vlastní Moc je zničehonic oslabila a pozvolna unikala z těla. 

Takto silná bolest přinutila zvěromága k pohybu. Postavil se natolik rychle a s takovou prudkostí, že shodil těžký, široký stůl z bukového dřeva. Nosní dírky se rychle roztahovaly, v očích spatřil fialkové odlesky, které ho silně pálily. Srdce mu bušilo tak rychle, jakoby se snažilo něčemu uniknout ven. Všechny pachy lidí i věcí se mísily v jedny a on si v ten moment přál přijít o všechny smysly.

Dlouhovlasý muž na tom nebyl o nic lépe.

Zvedl dlaně k očím, jejich světlo slabě zasvítilo, zaprskalo a zhaslo. I přes snahu člena řádu Zeleného jelena se mu nepodařilo vyčarovat ani to nejzákladnější kouzlo. Naprosto ignoruje, že zaujal pozornost nenadaných v krčmě, se s děsem podíval na rudovlasého, který si kryl oči, hlasitě dýchal a nakonec padl na kolena. Magický zrak nefungoval. Aura obou čarodějů začínala slábnout, jejich světla se stávala ohrožená a těla navyklá na přísun zpracované many, pohltil šok.

Co se to děje...?

Cítil, jak z něj prchá jeho pravé já. Divoká aura posledního z řad zvěromágů propadala temnotě.

"Naruto..." vydechl slabě zelenooký a sundal si dlaně z očí.

Bělmo měl úplně zalité rudou krví, matně a červeně viděl na své okolí. Svaly mu pulsovaly v silné křeči, krev žhnula, tepny i žíly vyskakovaly na povrch a zvýrazňovaly se na neopálené kůži. Tvář zakryl tmavý stín pochopení. Oba věděli, co tohle znamenalo...

Magie v nich zemřela a vyprchala.