Ještě předtím, než se Gaara napodruhé probudil z tvrdého spánku, Naruto pošeptal jedné šikovné lištičce, aby zaběhla do vesnice a ukradla nějaké oblečení.

Chundelaté stvoření to zvládlo na jedničku. Nikdo si nevšiml prchajícího zrzavého stvoření, které v tlamě drželo oblečení. Někdo bude mít o lněnou vnitřní tuniku a kalhoty z kůže méně. On se potřeboval postarat o zvěromága. Cítil vůči všem magickým stvořením zodpovědnost.

Průzračně modrýma očima sledoval tělo druhého mladíka. Nezdál se nebezpečný, a i kdyby, neporazil by ho za žádnou cenu. Vita měl velikou magickou zásobu čerpající z hlubin země a měnil syrovou magii na lehce použitelnou. Syrová magie se nedala využít smrtelníkem a pokud nebyla spoutána s kořeny stromu, lehce zanikla. Naruto chápal to vysoké riziko. Byla mu svěřena veliká zodpovědnost. Strom mimo jiné ukrýval paměť elfího národa a nesmělo nic z toho zaniknout. Tisíce let paměti... Po zničení stromu by to bylo, jakoby tu žádní elfové nikdy nebyli. To nejhorší nebyla smrt, nýbrž zapomnění.

"Ahhh, on bude mít možná hlad," zamumlal k sobě blonďáček.

Plácl se do čela. Jemnými prstíky zachytil konečky svých vlásků, zlatých jako obilí na polích před žní a promnul si je mezi polštářky.

Jeho štíhlé nohy ho vyvedly z jeskyně, pod chodidly šimrala jemná stébla trávy. Do uší se mu dostávala sonáta zpěvu ptáčků, vsadil by se, že by později zaslechl legendárního fénixe... Ti měli odjakživa krásný, duši léčivý hlas.

Naruto byl přesně ta bytost, která nepotřebovala jíst a tudíž neměl představu o lidském jídelníčku. Možná kořínky, divoký hrášek a lesní plody? V tuto roční dobu toho tady rostlo dost. S úsměvem se vydal do hlubin bujného lesa. Na drobném rameni přistál duhový ptáček s opravdu dlouhým ocáskem. Hlasitě štěbetal hned u ucha chlapce a černým zobáčkem chytal uniklé pramínky.

Naruto se usmíval, do jeho vlasů se zapletlo světlo. Více zářit nemohly, zatímco čistý vzduch proudil plícemi všech magických tvorů. Miloval tenhle les. Zamiloval si ho a pokud by mohl, odevzdal by mu své srdce. Cítil silnou energii v každém stromu, květině, trávě, mechu... Ladnými krůčky mladé laňky překračoval vystouplé kořeny jakoby se snad bál, že by mohl někoho zranit.

Musel se zamyslet nad mladým mágem okupující jeho jeskyni. Pročpak po něm jen lidé stříleli? Způsobil snad něco zlého? Museli se bát jeho odlišnosti. Pokud byl ze zemí vzdálených tisíce a tisíce mil, co dělal tady? Všechno se od něj určitě ještě dozví. Musel to z něj dostat. Jeho sladký úsměv by mohl stačit.

°•°•°

Něžný zpěv ohnivého ptáčka s pestrobarevným peřím se šířil lesem, u vstupu do jeskyně díky akustice zesiloval. Vzbudil mladého mága a přivedl do plného vědomí. Ne nadarmo byl zpěv fénixů léčivý pro mysl i ducha.

Zvěromág s rudými vlasy si mnul oči, magické oko mu vzalo poměrně dost syrové magie zvané mana. Modré proudy bral přímo ze země pod chodidly a normálně by mu doplnění trvalo celý den. Tady, velice blízko elfího stromu se dobyla okamžitě. Nemusel se tedy bát o své magické jádro.

Hřejivý zpěv vzácného ptáka k němu doléhal zdaleka a on se díky němu cítil v pohodě a bezpečí. Zkontroloval si rány a většinu regenerace přemístil do nohy. Potřeboval chodit a zbytek musel nechat zahojit sám od sebe. Nesměl tak často využívat regeneraci. Bralo mu to na oplátku životní sílu. Pak se cítil oslabený a ospalý. Magie vždycky vyžadovala daň a nikdy si ji nezapomněla vybrat.

"Magie dává a zároveň bere. Ze všeho nejdřív musíš zjistit své hranice."

Vzpomněl si na užitečná slova mocného mága z rodu Uchihů. Zjistil od starého muže mnoho informací a díky nim přežil. Do minulosti příliš nelovil. Měl z ní bolavé vzpomínky a bohužel zmařenou lásku.

Kdysi se doopravdy zamiloval...

Do mladíka s vlasy černými jako havran v jejich znaku, uchvátily hebkost sametu, vzadu roztomile rozčepýřené do ježka, pár pramenů volně padalo podél obličeje, skvěle zvýrazňovaly bledou, neopálenou kůži, která pravděpodobně nikdy nezažila přímé slunce z pracovních polí. Na to byl mladík příliš urozený. Nejvíce ho však zchvátily velké, tmavé oči toho nejtmavšího jezera. Dominovaly celé tváři jako dva klenoty, třpytila se v nich chuť do života a jasná síla.

V životě by nesmýšlel, že jednou své srdce odevzdá chlapci. Byl jako on. Rozuměli si po všech stránkách, trénovali spolu, navzájem se popichovali, soupeřili, učili se... Ta léta byla báječná...

Černovlasý mladík byl první ze svého rodu, komu byla přikloněna voda, nikoliv živelný a divoký oheň. Možná to bylo mládím? Ať to bylo jak chtělo, podle toho měl i mírnou a klidnou povahu. Jejich vztah postupem dospívání měnil ráz trénovacích soubojů s magií na- no, zcela jinačí souboje...

Rudovlásek zamrkal, zavrtěl hlavou tak silně, že mu dlouhé prameny vzlétly okolo hlavy.

"Nemysli na to... Je to pryč... a on už se má určitě lépe," povzdechl si nahlas.

Církev byla výrazně proti lidem jako on. Mohl však odolat té krásné tvářičce? Žil pod jejich střechou od osmi let, setrval u nich velmi dlouho, než došlo k té věci... Síla se mu vymkla z rukou. Mladík to neovládl a magie si vyžádala daň nejvyšší.

"Ticho-ticho," mumlal tiše, vrtěl hlavou, cítil své bolavé srdce silně bouchat do hrudníku.

Přenesl se přes to. Dávno. Zapomněl na toho chlapce. Bylo to tak dlouho! Celé desítky let si na něj nevzpomněl! Proč najednou tady?

"Kdo má být ticho?" zeptal se zmateně blonďáček, který se tiše jako letní vánek přikradl do jeskyně a zaklekl před vzbuzeným mágem.

Gaara nejistě trhnul hlavou do strany, rukama vyjel z vlasů, které si div nevytrhal, složil ruce do klína a nejistě odvětil:  "Ehm. To nic. Nikdo... jen... moje hlava."

Přesně nevěděl copak by mu měl říct. Očima se díval kamkoliv jinam, jen ne něj. Mladíček byl skutečně okouzlující bytost, ze které mu měkla kolena a točila hlava omámením. 

Naruto se místo další otázky usmál a mrknul na malou, zrzavou veverku sedící na pravém rameni. Ta neposedná potvůrka odmítala opustit jeho přítomnost do doby, než spořádá svůj oříšek.

"Pokud máš špatné vzpomínky a bolest na duši... stačí poslouchat fénixe. Jeho zpěv léčí všechny psychické rány," promluvil jemným hláskem.

Mladý mág přikývl, nadechl se čistého vzduchu a zvedl bradu. Jednotlivé tóniny zpěvu doléhaly k ušním bubínkům, mysl je všechny bez okolků přijala uvnitř a šířila světlé poselství tělem. Přes páteř projížděl příjemný mrazík, v žaludku jej zašimralo a on si uvědomil, že vzpomínky, na které zrovna myslel bolí méně a méně...

"Je to lepší, viď?"

Skoro by na chlapeckou dryádu zapomněl. S klidným obličejem natočil tvář k němu a po jediném pohledu se mu v krku usadil knedlík. Magické bytosti se příliš nezaobíraly oblékáním. Netrpěl tím ani tento. Říkat mu člověk bylo pošetilé. On nebyl člověk už hodně dlouho. Očima sjížděl jistě hladká stehna, schválně uhýbal místečku nejvíc lákavému, přejel na lehce vystouplé boky a směrem nahoru. Sice světlovláska obalovaly popínavé rostliny, ty ne vždy zakrývaly vše.

Uklidni se... Je to dryáda... a ty nejsi zasranej satyr, abys ho tu začal svádět, pomyslel si v duchu, pro jistotu nechal svou mysl uzavřenou. Třeba dovedl číst myšlenky. Nechtěl riskovat. Za ta léta svádění už se uměl naučit ovládat své emoce a chtíč na uzdě.

"Ten věnec co máš..." poukázal na jeho hlavu, poklepal se ve vlastních rudých vlasech a spjal tyrkysové odlesky lesklého drahokamu s jasně modrým nebem naproti, "je to znamení čistoty, že?"

Naruto svá očka přemístil nad sebe kam ukazoval. V dlaních před sebou držel na širokém listu různé druhy lesního ovoce, pár kořínků a dalších nalezených rostlin. Nasadil veliký úsměv. 

"Oh, ano! Víš... dryády jsou čistotou přírody. Jediné spojení mezi lidmi a magickými silami."

"Proto ta bílá," poznamenal rudovlásek.

Bílá bijící do očí. Jeho citlivý zrak si velice těžko uvykal na svítící kvítí zapletené ve světlých vlasech. Měly v sobě paprsky slunce, které potom tlumily barevné duhové květy. Bílé světlo potom nebylo tak výrazné.

"Ano, um... máš hlad? Mám tu pro tebe něco k jídlu," pokusil se mu list nabídnout.

Chvíli pohupoval blonďatou hlavičkou ze strany na stranu, dokud znovu nesvázal oči s těmi jeho. Nemohl se mu dostat do hlavy. Ne, že by ho chtěl přímo špehovat asi měl jen něco, co mu nechtěl říkat. Uměl svou mysl zaobalit skvěle, to se muselo nechat.

Gaara sklopil pohled k velikému listu a nestačil zírat. Různé druhy lesního ovoce s kořínky, oříšky, též poznal malou sóju, hrášek a další luskoviny. Měl na jazyku chuť říct, že by chtěl spíše maso. Teplé jídlo, například ryby, zvěřinu, ptáky... Jako vlk, nebo liška by si zvládl něco ulovit sám. Jenom se necítil na přeměnu dostatečně silný.

Polkl všechna slova odporu, natáhl ruce a převzal si směs ořechů, semínek a luštěnin do rukou. K tomu měl zvlášť hromádku lesních jahod, borůvek, ostružin, malin a v neposlední řadě kořínky. Ach, takže v podstatě se vracel k jídlu, které měl den co den. Jedině ve vesnici se zvládl pořádně najíst něčeho teplého a šťavnatého.

"Děkuji," hlesl vděčně, do větší dlaně uchopil nejdříve lesní ovoce na osvěžení organismu a zvědavě pozoroval, co všechno přinesl.

"Hmmm, ještě voda," pípl modrooký chlapec.

Zvedl ruku na jednoduchý pohyb, dva prsty napnul a do jeskyně se začala sápat zelenkavá větev statného dubu rostoucího hned u jeskyně. Dvě větve nesly zavěšený, kožený vak s čistou vodou z potůčku.

Rudovlásek polkl sousto, zaujatě sledoval každé pohnutí rozvětvené dřeviny, jež k němu poslušně přenesla plný vak. Tlumeně žuchl a vydal tiché mlasknutí. Normální člověk nezasvěcený do magie, by už asi hrůzou utíkal pryč. On pouze strnule seděl a zaujatě sledoval třepotání lístečků mizející větvičky.

"Wow, moc ti děkuju," zamrkal obdivně. Cítil z něj opravdu silnou auru. Dovedl by hnout i se zemí?

"To nic. Magickým bytostem se musí pomáhat. Až se budeš cítit dost silný na svou nohu... ukážu ti les!" vyhrkl s dětským nadšením v očích Naruto.

Znovu mu ten líbezný hlas pronikal do uší. Stejně jako zpěv fénixe. Oba jej uklidňovaly, což bylo podivující.

Mladý mág si nabral do dlaně hrst přírodní směsi a zhltnul ji. Nechutnalo to špatně. Sladká, jemně slaná chuť díky oříškům vytvářela překvapivě chutnou svačinku.

"Dobře, velice rád. O Bílém Listu je mnoho legend a rád bych si je potvrdil."

"To beze všeho!" zazubil se světlovlasý mladík.

Na kolenou pohupoval tělem dopředu a dozadu. Jen tak, protože se nudil, a protože tohle byla zábava.

Nakonec byl učenec Uchihů moc rád, že se vydal právě sem. Mohl být vděčný lovcům, kteří ho štvali tímto směrem. Mezi zuby přijímal nasládlou chuť, poslouchal vzdalující se zpěv fénixe, hladící ho na potrhané duši.