• Před třemi lety •

Každým dnem se od Bílého Listu vzdaloval a s každým okamžikem se touha, vrátit se zpět, zvyšovala. Odešel sotva před dvěma týdny, ale měl chuť to otočit. Zastesklo se mu. Bolest z odchodu by přirovnal k bolesti, když přišel o Sasukeho. Nechápal, jak to mohl takto srovnávat. Vždyť to byly zcela odlišné věci. Chtěl tam zůstat, v duchu si říkal, jaké by bylo úžasné kdyby žil na tak krásném místě, avšak věděl, že odejít MUSÍ, jinak by znovu propadl. A on nechtěl propadnout něčemu tak krásnému. Nedokázal by jeho čistotu zničit svými hloupými city a emocemi.

Láskyplně pohladil po krku krásného grošáka, který se klidně pásl, pojídal jistě chutné sedmikrásky a spokojeně si u toho pofrkával. Dostal se do rukou majiteli, jenž se k němu choval velmi vřele. To ocenil a nesnažil se ho na cestě zabít.

"Narutovi by ses líbil," pověděl lichokopytníkovi s úsměvem a podrbal ho na kohoutku.

Koník přivřel oči a na moment zvedl hlavu. Ohrnoval horní pysky, máchal hlavou a nasměroval uši dopředu. Pěkně natáhl krk, protáhl si ho a do nozder nasával pach svého jezdce.

Gaara se nacházel pět dní cvalem od Havraního Vrchu. Krokem to mohlo být déle a rozhodně nechtěl tohoto krásného společníka uštvat. To by šel raději po svých.

Ohlédl se na lesní stezku, kterou přišel a přimhouřil oči. Daleko za ním se táhl rozhlehlý, majestátní les, poslední útočiště pro magické tvory. Věděl, že blondýnek je dost silný, aby to místo ochránil všemi dostupnými silami. Udělá to pro ty tvory. Udělá to pro něj. Přece ho nemůže zlomit jeho jediná návštěva.

°•°•°

"Ty se sem po takové době opovažuješ vrátit?! Po tom všem, co jsi způsobil si sem tak drze nakráčíš?! Mám chuť ti hned teď srazit hlavu! Myslíš, že si bojím ušpinit ruce krví?! To jsi na omylu, plemenče!" 

Oslovený plemenec jiného přivítání ani nečekal. Věděl, že to bude moc zlé. Uchihové nezapomínali na stará selhání, ani křivdy. S nadějí v srdci vstoupil na Havraní Vrch, kde ho u bran velmi chladně a zavrženíhodně uvítal Shisui, ale nepokoušel se jej nijak zadržet, ani mu omezit schopnosti.

Madara Uchiha vypadal stejně jako před tím, než uprchl. Na jeho kamenné tváři nepoznal jedinou výraznou známku po stárnutí, avšak z černých vlasů se drala šedivá vlákna a vrásky kolem očí se prohloubily, jakmile se zamračil. Autorita z něj jen kapala, vzbouřená magie jiskřila, počasí venku zuřilo, blesky létaly kolem starého sídla. Stále byl velice mocný, ač souboj se zvěromágem by ho stál hodně.

"Chápu tvé rozhořčení, ale nejsem zde, abychom debatovali o minulosti! Na svých cestách jsem narazil na lidi, kteří-"

"Mlč! Tvůj hlas se nedá poslouchat!"

"Poslechni si aspoň tohle! Přežíval jsem, jak to šlo, kdoví proč se nade mnou bohové slitovali, ale narazil jsem na místo zdroje! Dostal jsem se do Bílého Listu!" vykřikl hlasitě rudovlásek a cuknul hlavou před Madarou magií, jež okolo něj létala jako rozčilený roj vos.

"Lžeš! Ten les se nedá najít! Jak bys mohl?! A zrovna ty?!" prskl nepříčetně dlouhovlasý mág.

"Mluvím pravdu!"

"Stejně jako jsi lhal o Sasukem, hm?!" vyhrkl zlověstně a pozoroval, jak mladík před ním chytá sinavý odstín.

Gaara si přešlápl, dlouhý plášť se za ním zavlnil a dodal si odvahy pro učinění kroků navíc. Snažil se ho nachytat. Byla to nehoda a Madara to věděl. Musel to vědět. Věděl vždycky všechno a nyní ho obviňoval ze lži? Proč to?

"Miloval jsem Sasukeho. Ty to moc dobře víš. Věděl jsi, že bych nebyl schopný mu ublížit a přesto jsi mě obvinil z vraždy a vsadil do temnoty, kde jsem ztratil mnoho let," spustil klidnějším hlasem zvěromág.

Uchiha stiskl čelist, v černých hloubkách zasvítila rudá jiskra, která tam zůstala a nebezpečně probodávala mladého čaroděje. Postavil se a pomalu přikračoval k rudovláskovi, přesně jako kočka za kořistí. 

"Proč ses, u všech pekel, vrátil?" zavrčel těsně u jeho obličeje.

"Jak jsem řekl: byl jsem v Bílém Listu. Je skutečný. Stráží ho chlapec, který má podobu dryády. Je neskutečně silný a kdyby mohl, zničil by celý svět. Pokud mi nevěříš, sám se podívej," promluvil odhodlaně.

Představil si, jak jeho zdi kolem padaly, trhaly se a beze zvuku dopadaly na podlahu sálu, aby ihned na to zmizely spolu se vzduchem, jenž dýchali. Jeho mysl tak zůstala otevřená a připravena na vpád, protože pán Vrchu na žádné jemné proniknutí do útrob psychiky nebyl.

Madara se zamračil. Od doby, kdy se ten kluk vrátil, začaly uvnitř něj vířit emoce, které za poslední dekády neměl. Stačilo mu cítit jeho auru poblíž sídla a hned měl špatnou náladu. Jeho síla a veškerá moc mu byla silně proti srsti. Už tehdy byl mladík silnější, než on. On sám. Velký Madara Uchiha z čistokrevného rodu bojových a živelných mágů, byl slabší, než nějaký bezejmenný bastard bez rodiny. Kdyby se tohle dozvěděli jeho nepřátelé, byl by k smíchu. 

Nejednal nijak opatrně, či trpělivě a bez prodlení vtrhl do Gaarovi hlavy. Ukázala mu mnoho. Střípky vzpomínek létaly kolem, chvíli mu trvalo je zkoordinovat a udat jim správný směr. Rozhodně zahlédl i něco, co nechtěl a bylo mu přímo zle z lásky dvou chlapců. Z některých vzpomínek zaváněla bolest tak silná, že to vypadalo na zhroucení, avšak on to vydržel. 

A pak zahlédl to, kvůli čemu sem Písek původně přišel...

Nejdříve vlčíma očima spatřil ten strom. Úchvatný, majestátný, královský strom, vyšší, než kterýkoliv na světě. Nikdy tak velkého titána neviděl. Za svůj život by neřekl, že zde roste něco tak velkého a mocného. 

Pak se ve vzpomínkách na chvíli ztratil. Zahlédl malého strážce. Čistého a usměvavého. Zaslechl jejich slova, to jak mluvil, jak čaroval, o čem se bavili... Viděl a slyšel všechno. Byl svědkem všech těch magických tvorů a legendárních bytostí, jež poznával jen z knih mýtů a legend. A byli zatraceně úžasní... 

Na krátko se zarazil nad nezměrnou mocí zlatovlasého strážce, když zvěromága zachránil před lidskými lovci. Tak velkou erupci by nebyl schopen nikdy vyčarovat. Nikdy by nezvládl vytvořit tak silné světlo, před kterým se i slunce muselo stydět. Gaarovy oči tu sílu nezvládaly a musel je na chvíli zavřít, aby hned na to zahlédl svoji jistou smrt... Šíp. Jeho ostrý hrot... 

"Nepřipustím totiž, aby někdo ubližoval magickým bytostem."

Ten hlásek byl tak jemný, lehce chraplavý, skoro až dětský, ale za to pln hněvu a varování. V nevinných, modrých studánkách se zaleskla čistá, nefalšovaná zlost. S tímhle chlapcem se nechtěl dostat do křížku nikdo.

Pečlivě zkoumal všechny úryvky a informace. Hlodal se čarodějovou myslí jako červ. Nezajímala ho nějaká jeho bolest. Tohle bylo impozantní. Rád by viděl víc. Bylo vidět, že se strážcem lesa trávil čas velmi rád. A přesto od něj chtěl utéct. Sám se nenápadně uchechtl nad tím, jak si u bílého plamene vyprávěli životní příběhy. K uzoufání...

Uchiha nelibě zjišťoval, že mu říkal pravdu. Skutečně byl v tom lese. Potkal legendárního strážce, dokonce si vzpomněl na rozhovor se Sasorim, který tu vedl při jeho poslední návštěvě. Vita byl skutečný. Elfové stvořili něco, po čem zatoužil. Chtěl tu moc a vědění, které v sobě měl plavovlasý strážce. Musel se krotit a své úmysly potlačit. Nebylo to těžké, vzhledem k tomu, že jinak bledý Gaara, zbledl ještě o odstín.

Přestal se mu tedy hlodat pamětí a stáhl se. Zvěromág se okamžitě chytil za hlavu, klopýtl pár kroků dozadu a zrychleně oddechoval. Právě proto si nechával uzavřenou mysl. Vpád cizího telepata pokaždé příšerné bolel. Bohužel ho navedl i ke svým emocím a uvedl si to příliš pozdě.

"Ty ho miluješ," řekl suše starší mág.

Gaara se napřímil, zatnul zuby a zamračil se. Nesměl se nechat vyprovokovat, jenomže ta příšerná bolest v hlavě a teď ten jeho tón...

"Ano! Zamiloval jsem se do něj! Opustit ho bylo to nejtěžší, co jsem v životě udělal, ale muselo to být!" 

Dlouhovlasý si ho změřil pohledem. Všechno, co mu ukázal ho začínalo lákat k návštěvě do Bílého Listu. Zatím to ale muselo počkat. Vedl zde důležitý konflikt a ten musel neodkladně vyřešit.

"Dal jsi mu slib, který nedokážeš splnit. Proč jsi to dělal, když víš, co tě tu čeká?" nakrčil obočí.

"Protože jsem si jist, že se velký Madara Uchiha bude chtít vepsat do dějin. Vždycky jsi mluvil o tom, že chceš vládnout i něčemu většímu... Teď... můžeš..." 

Madara se nad tím pozastavil. Mít v rukou celý východ? Ale proč by ne. Ostatně toužil po něčem velkém. Jeho starý známý Hashirama by mu poskytl podporu. Měl by značnou výhodu a převahu. 

"Tse, jsi pěkně vychytralý," zabublal dlouhovlasý.

"Takže bereš?" zacukal rudovláskovi koutek úst.

"Dobrá tedy, plemenče, jakmile vyřídím své záležitosti, vydáme se odstranit ten podřadný hnůj, který si myslí, že už nejsme tak silní, ale ty zde nestrávíš už ani jednu noc."

Gaara přikývl. S tímhle se musel spokojit a upřímně se domníval, že Madara nebude ochoten spolupracovat vůbec. Hluboce se svému dřívějšímu učiteli, a mentorovi uklonil a neprodleně Havraní Vrch opustil. 

°•°•°

Můj bývalý učitel podpořil návrh ohledně východu. Nevím přesně kdy to půjde, ale věz, že to nebude dlouho trvat. Rád bych se vrátil, věř mi to. S každým dnem se dívám tvým směrem a přemýšlím, jak se daří lesu i všem ostatním. 

Sbohem a brzy na viděnou.

Nepodepsal se. Byla nebezpečná doba a on nemohl riskovat prozrazení. Žádná jména, žádné citlivé informace, nic. Takhle to budou brát jako pouhou studii. Doufal v to. Snad zůstane bez podezření. 

Zvedl oči k dravé poštolce, jež si zrovna čistila hnědočerné peří, a přivázal jí krátký svitek k nožce. Ptáka si přivolal jednoduchým kouzlem, který mu ukázal Naruto. Zvířata respektovala magii, žila s ní, takže nebyl problém si přivolat malého posla, jenž cestoval skrze celá království.

Klidně se rozhlédl kolem. Lesy zde dávno vymizely. Vyrostla tu pole plné dobytka. Sem tam zahlédl samostatné "křovisko" jehličnanů, ale to bylo vše. Město se tu táhlo na několik kilometrů do všech možných stran a magickým zrakem zaznamenal jedovaté výpravy vypouštěné do ovzduší. Nepochybně laboratoře a primitivní továrny přinášející pokrok. Proto mu to v této oblasti nesvědčilo. Jeho smysly přímo žadonily o opuštění tohoto vzdušného prostoru. Netušil, zda tam vyráběli nějaké stroje, jenomže pokud ano, bál se o magický svět. Mágové byli proti strojům zkázy bezmocní.

"Doleť v pořádku," hlesl k poštolce a ta na odpověď hlasitě zapískala. 

Zvedl ruku s poslem k nebi a ten okamžitě vyletěl. Přesně věděl, kam letět a již déle nemeškal.

Gaara stál uprostřed pastvin a hleděl na mizejícího opeřence. Brzy se mu ztratil mezi mraky a tak se rozhodl jít. Od Havraního Vrchu se nevzdaloval. Byl poblíž v malé, zapadlé vsi, jíž dříve pravidelně navštěvoval a den co den dostával nové informace pomocí telepatie. Ani tak Madarovi moc nevěřil. Stále to byl krajně nebezpečný chlap.

"Chybíš mi," pověděl se smutným úsměvem, když si vybavil modrookou dryádu a její úžasný úsměv.

Kdyby na tom místě zůstal jen o chviličku déle, všiml by si, že poštolka neuletěla ani kilometr navíc a snesla se mrtvá, se šípem v srdci, na zem, kde její poselství sebral bělovlasý mág s vysokou úrovní vědění.

Dlaní se dotkl svitku a vyvolal toho, kdo to napsal. Na papíru byly stopy po zvěromágovi a on dokonce zahlédl jeho poslední vzpomínky, které nechal nechtěně vyplout ven. Jaký neopatrný hoch. Vložil do těch slov i kus minulosti, jíž si bez problému vyvolal a nyní věděl kudy jít.

Na suchých rtech se objevil ďábelský úsměv a ve fialových očích se potěšeně zalesklo.

Přijde pád...