Podkovy koně klepaly o kamennou cestu, do nohou mu to vysílalo bolavé impulsy, přesto nemohl couvnout. Jeho pán mu to nedovolil, nutil ho jít dál. Už tak na hřbetě přenášel váhu dvou těl, z nichž jedno bylo malinké a nevýrazné, a stejně, vadilo to v balanci.

Mladý muž, který již dávno prožil život třech obyčejných lidí za sebou, shlédl oříškovýma očima celé nádvoří obrovitého hradu. U malé, nenápadné studny děvečka nabírala vodu, než její zrak upoutal jezdec s dítětem.

Hnědák pokračoval neochotně vpřed, jen proto, aby nedostal nakopáno do slabin. Červenovlasý čaroděj nebyl zrovna nejtrpělivější člověk, a i když se o něj vzorně staral, nemělo cenu jej zbytečně dráždit. Stačila jen jeho přítomnost a hned věděl, kdo je tu silnější. S mágy si netroufl zahrávat nikdo.

"Dojdi pro svého pána. Vyřiď mu, že Rudý Písek dorazil," oznámil klidným hlasem jezdec.

Blonďatá dívka od studny poslušně kývla a už spěchala za pánem hradu. Nikdo jiný poblíž nebyl a tahle nenadaná bytost vypadala na služebnou. Na Havraním Vrchu sloužili prostí lidé čarodějům celá staletí a hrad se stal posledním, svobodným místem pro nadané ze severu. Sem se zákony nevztahovaly, nebyly tak silné a i kdyby ano, král Hashirama nebyl zlý, nikdy by tu tak brutální zákon neprošel.

Muž s přezdívkou Rudý Písek seskočil z koníka, potom pomohl dolů malému svěřenci. Sedmileté dítě se rozhlíželo kolem dokola, zatímco jeho opatrovník odvazoval náklad u sedla. Sem tam proběhl čeledín se senem, nebo proutěnými koši, všiml si otevřených stájí, které se táhly kolem dokola. Potom dvě strážní věže, jejichž výška se tyčila vysoko k obloze, spojovalo je dlouhé a vysoké cimbuří. Co bylo nejdivnější, nikde neviděl muže v oceli, či střelce se šípy. Cožpak nepotřebovali ochranu?

"Sasori, kde to jsme?" zeptal se tichým hláskem chlapec.

"Na Havraním Vrchu."

"Kde jsou pánové v železném oblečení?"

"Nejsou. To magie chrání sídlo."

Celou cestu odpovídal ochotně na chlapcovy dotazy, pomalu jej připravoval na skutečnost, že tohle bude jeho nový domov. Nechtěl ho trhat od poslední rodiny, sám velmi trpěl, když jej rodiče zanechali u bran přesně tohoto hradu, jelikož nebyla jiná možnost na jeho bezpečný život. Křivdil jim velmi dlouho, než s dospíváním a poznáním světa pochopil.

"Budu tu muset být?" ptal se zachmuřeně zelenoočko a sklopil bradu. Sám mezi cizími lidmi?

Sasori si skousl spodní ret. Uchopil vak s pár chlapcovými věcmi do ruky a otočil se k němu. Bylo mu ho tak líto! Slovy nelze vyjádřit jak jej sevřelo srdce kvůli tomu nešťastnému kukuči. Zabolelo ho na hrudníku. Tohle pro něj budě lepší domov. Nedokázal se postarat o tři děti, zvláště když jedno mělo tak veliký potenciál. On mu nemohl pomoci hnětnout jeho zdivočelé schopnosti. Nechtěl, aby jeho velký talent zanikl.

"Hele Větříku..." spustil zkušený čaroděj, přidřepl si kvůli chlapcově nízké výšce a maličko se pousmál, "tady tě naučí čarovat... Budeš mít střechu nad hlavou, jídlo, bezpečí, ano, začátky budou těžké, ale ty to určitě zvládneš."

Rudovlasý svěřenec se na něj nejistě podíval. Trvalo mu, než si na Sasoriho zvykl a dnes ho má opustit? Jak to tu bez něj zvládne? Jemu by stačilo zůstat s ním a učit se od něj, i když by musel snášel nehezké řeči od starších sourozenců. Během výcviku mu zůstala přezdívka Větřík. To kvůli jeho větrnému živlu. Někdy zvládl rozpoutat pořádný vichr...

"Už velmi dlouho jsem tu neviděl Rudý Písek..."

Přerušil jejich tichý rozhovor další hlas. Oba zvedli pohled a mladší se viditelně zalekl.

Stačilo cítit silnou, pulsující auru a divoké bičování dračího ohně, aby přinutil každého mladého mága couvnout a sklopit pohled. Dlouhé vlasy po pas, černější a hustější, než sama noc s nádechem mlhy, volně visely i přes ramena. Madara Uchiha svým zjevem připomínal skutečného válečníka do zbroje, než-li mocného mága znalého kouzly. Zastavil se před bývalým červenovlasým žákem, bradu měl hrdě zvednutou a v očích zaplály plamínky fialové.

"Lorde Madaro," kývl na pozdrav Sasori, narovnal se a pohlédl mu do očí.

Ani za mák se ho nebál. Jistě, respektem jen chrlil, ale strach z něj? Ne... To nikoliv.

"Snad vaše cesta proběhla bez úhony... Ino, odnes věci malého pána do komnat," promluvil hlubokým hlasem vysloužilý čaroděj.

Oslovená poslušně kývla, převzala si od Sasoriho věci a dále jí pozornost nevěnovali. Místo toho Madarův tmavý zrak padl na sedmiletého chráněnce. Vida... další zrzek? Nedivil se, že před ním chlapec zalezl za záda opatrovníka. Jeho aura zářila mnoha barvami, dokonce zahlédl... živel větru...? No, páni... Jeho moc bude určitě k prospěchu.

"Proběhla klidně, děkuji. Snad jsem vás tou žádostí nezaskočil."

"Poněkud ano. Zrovna od tebe jsem to nečekal..."

Zelenoočko neposlouchal rozhovor dospělých. Místo toho jeho smysl rozpoznala v pozadí chlapce. Mohl být tak v jeho věku, jenže byl tak strašně rychlý. Tak mladičký a už sběhlý v magii problesknutí?

Jeden zvědavec totiž nemohl odolat, skryl svou přítomnost před starým příbuzným, který by byl za normálních okolností dávno pod drnem, vyběhl z hradních komnat a přiběhl sem. Černé tůně upoutal nový návštěvník. Na chvíli se zastavil, schoval za sloup od stájí a jen trošku vykukoval. Nebyl příliš dobrý ve skrývání. Madara o jeho přítomnosti věděl dávno, jen to nechal plavat. V tomhle věku byly děti strašné...

To byl den, kdy ho poprvé spatřil. Přesně ty černočerné oči hlubokého jezera a nevinné jako u mladé laně. Ani jeden neměl tušení, jak moc se jejich životy změní.

°•°•°

Dny se přehouply v týdny, ty v měsíce, až z toho vznikla léta. A léta ubíhala...

První noci na Havraním Vrchu Gaara hrozně trpěl. Velmi mu chyběli sourozenci, ačkoliv ti museli mít radost z jeho odchodu... Skrytě doufal, že ho měli v jádru rádi. Ze začátku ho sledoval ten mrštný, černooký chlapec. Nějakou dobu se mu vyhýbal, schválně před ním utíkal, celkově byl za strašného stydlína. Jeho starší bratr jej musel popostrčit, aby se s cizím chlapcem vůbec skamarádil.

Ze začátku se vztah mezi nimi nedal říkal přátelství, nýbrž takové přehnané rivalství. Hádky, fyzické rvačky a mlácení cvičnými meči na denním pořádku, včetně výcviků, v kterých se snažili překonat jeden druhého. Hnali to kolikrát do extrémů. Pán hradu s nimi neměl trpělivost, nehodlal spravovat, když něco zničili, tudíž je hodil na krk Itachimu.

Stejně si přes to všechno nedokázali vzájemně ublížit magií. Nedali bez sebe ránu, všude museli oxidovat, až z nich měl Madara blízko k výbuchu vzteku podobný sopečné činnosti. Ten čas, jež strávili spolu, přeskočila jiskra. Nejdřív si to Sasuke, ani Gaara neuvědomoval, avšak nebylo to mezi nimi stejné jako za dětských let. Hádky a rvačky přestaly, chlapci spolu dovedli vézt klidný rozhovor bez urážek. Bylo to dospíváním? Či snad něčím jiným?

Dva mladí mágové měli již rok po dovršení dospělosti. Ten starší měl jen o sedm měsíců víc, než druhý, to však nevadilo v jejich společných chvilkách. Souboje změnily ráz z dětských šarvátek na... dospělácké a... plné rozkoše.

Pod rukama zvěromága se samovolně kroutilo alabastrové tělo, jehož vnitřku sáhal horký žár vášně. Na to, že byl černovlasý mladík nakloněn k vodě, uměl to rozpálit jak se patřilo. Z úst vycházely slastné vzdechy, hlasitá sténání a výjeky, což způsobovala obrovská rozkoš tam dole.

"Ách... háááh, do-dokon... dokonči to... už... hááh," sténal uvolněně krátkovlasý Uchiha, jindy by se tak nemravně nevykrucoval, avšak nemohl se nabažit partnerových šikovných rukou.

Rudovlasý mladík nikam nespěchal, dlaněmi hladil horoucí pokožku a choval se k ní jako k nejvzácnějšímu pokladu na světě. Měl sto chutí se rozpohybovat a pustit sám sebe ze řetězu. Jak moc si přál to necudné místo roztáhnout prokrveným orgánem a dostat tak svého milence do slastné křeči, leč nedovolil si to. Zatím ne. Ignoroval jeho prosby o okamžitý šuk, ačkoliv se mu rozpouštěl sám pod rukama.

"N-no tak... To mám... větřík rozfoukat, aby se z něj stal vichr?" zazubil se drze tmavovlásek, přestože to byl on, kdo se nacházel v pozici s roztaženýma nohama.

"A koukám, že se slabý potůček proměnil v pořádnou řeku," odvětil tím samým tónem zelenooký mladík.

Černooký čaroděj vyloudil na tváři široký úsměv a čapl staršího mladíka do objetí, nepouštěje ho, dokud nedokončí načatou práci. V posteli si slíbili, že na sebe nebudou sesílat zaklínadla a pokaždé to dodrželi. Tady nebyli silnými a schopnými mágy, ale dvěma milenci vyjadřující tělesnou lásku.

O chvíli později se komnatou neslo dvojí sténání, zrychlené dýchání a funění, mlaskání, včetně šustění peřin a vzduch byl nabitý erotickou atmosférou. Kamenné stěny Vrchu všechno pohlcovaly a chlapci nemuseli mít strach o odhalení. Mohli se pořádně vyřádit, popustit uzdu a naplno se vykřičet ze slasti. Sasuke raději ani nepřemýšlel nad tím, co by se stalo kdyby na ně Madara přišel. Dost možná to už dávno věděl, jenže pročpak by je nechal dál se scházet a provádět takové věci, jejichž existenci společnost odsuzovala?

Trvalo několik dalších minut, než tyto zvuky pominuly a mladíci se uklidnili. Rozbouřenou krev bylo velmi těžké krotit. Leželi vedle sebe po pár hodinách intenzivního milování, neboť dnešní volný den chtěli využít jen k jediné a velmi příjemné věci.

"Vždycky jsem slyšel, že Východňani jsou barbaři, ale za to výborní milenci," ušklíbl se černovlásek, "asi souhlasí."

"Asi?" natočil k němu zelenooký hlavou. "Promiň, ale připomeň mi kdo tu před pár minutami ječel, že se mu to líbí?" nasadil pobavený úsměv a ten se ještě víc rozšířil, když ho milenec praštil polštářem a vyhoupl se na něj.

"Tak tos měl asi zatmění," protestoval mladý Uchiha a krátce se zasmál. 

Pohodlně se posadil ne jeho břicho, nedbaje na vytékající nadílku z pozadí a dlaně opřel na pevný hrudník. V jeho nitru bilo stále zrychlené srdce.

O odstín opálenější ruce putovaly na boky a uchopily je. Venku bylo ještě světlo, spousta času na další radovánky, ale čekal, že se pro dnes submisivní roli nevyhne. Nevěděl proč ho Uchiha pořád nechával nahoře. Asi vážně potřeboval někoho, kdo by mu ustálil ego na snesitelné hranici.

"Prý má dnes dorazit Rudý Písek."

"Huh? Vážně? Kdy?" ožil zničehonic rudovlásek a rychle se posadil.

Černooký mladík zamrkal, zíraje do milencovi nadšené tváře a s nevinným úsměvem si přiložil prst na rty. Zatím mu to nehodlal říkat. Měli dostatek času na další akcičky a nerad ho pouštěl z postele, ačkoliv věděl, co všechno pro Gaaru jeho mentor i nadále znamená. Mlče zavrtěl hlavou a v očkách mu zahrálo pobavení. Taková drobná jiskřička zapříčinila, že skončil okamžitě na zádech a stal se terčem lechtavých útoků.

"Ahahah! Pře- přestaň! Nebo- ahaha! Ti nechám n-a-a- hááhaha... na posteli narůst trnitý keře!" vypískl vysokým hlasem Uchiha, až zrzek málem ohluchnul.

"Tak mi řekni, co chci vědět," ušklíbl se a na chvíli ho teda nechal dýchat.

"Huuuu- fajn..." promnul si uslzené oči od smíchu tmavovlásek, "uhh... přiletěl sokol a v něm stálo, že... dorazí hodinu před západem."

"Odkud ses to dozvěděl?"

Sasuke si dal ruce za hlavu a kmitl rameny. "Občas Madarovi prohlížím věci."

"V tomto jsi opravdu hrozný," vyčetl mu zvěromág se širokým úsměvem a žuchl na něj celou váhou. 

Spokojeně vydechl jakmile ho pevně sevřel pažemi okolo zad. Měl by se dát na dráhu speciálního slídiče.

"Musím uznat, že ano," odvětil a políbil ho do rudých vlasů.