Čas plynul dál, roky se měnily v celé dekáty... Kraje mizely, království se měnila v popel, mnohá města byla zničena, mnoho životů mrtvých, příliš zaniklých magických tvorů. Zbytek přeživších uprchl do Bílého Listu, kam se smrtelníci báli jít kvůli povídačkám o velice silném strážci.

Svět na chvíli utichl a mágové si dali s nenadanými pokoj od války. Zbylo jich málo a kvůli novým zákonům uchvatitele trůnu se museli začít skrývat...

Všechno se změnilo. Ze zničení země a tisíců mrtvých obvinili mágy. Začaly likvidace, čistky světa od všech s čarodějným původem. Lidé chytali magická zvířata a zabíjeli je. Pochytali draky, pegase, chiméry, jednorožce, alicorny, bazilišky, víly, perytony... Vytvořili si síně slávy, kam dávali jejich mrtvé části. Potom se lidské oko plné nenávisti zaměřilo na čaroděje...

Království Poušťnáků přestalo podporovat ty s citem pro magii a místo toho je začali chladnokrevně pobíjet. Jatka, ve kterých zemřelo mnoho skvělých a dobrých životů. A proč to? Kvůli žárlivosti, či strachu z toho, co bylo odlišné? Obě varianty zcela správné.

Řád Pouštní růže zanikl. Jeho členové se rozprchli do různých krajů světa. Jeden pár však zůstal nebezpečí blízko. Pod světlem bývá největší tma.

Vzdali se používání magie, aby mohli klidně žít, založit rodinu a splynout s obyčejnými lidmi. Na hranicích východních zemí nalezli dobrou půdu, kde se dalo vypěstovat cokoliv. Dobrá... možná za to mohla také zručnost Karury...

Netrvalo to dlouho a mimo svazek porodila tři zdravé děti. Oba rodiče měli ohromnou radost z takového požehnání a i přes skromné poměry se neměli zle. Jen měli strach, aby se u nich neprojel cit pro magii. Zákony byly zpřísněny, každého nadaného upalovali na hranici.

Podle drbů by mohli mágové nahradit nenadané lidi a zotročit je. Toho se obávali nejvíc. Strach zakořenil v srdcích lidských stejně zrádně, jako před sedmi sty lety.

Raso den co den sledoval kopce, pod kterými sídlilo ohromné město. Měl špatné tušení, že se blíží katastrofa a jejich děti rostly...

Nejstarší dcera Temari, dosáhla věku třinácti let a naštěstí se u ní neobjevil žádný jiný smysl, než krom těch základních.

Jen o dva roky mladší chlapec Kankuro, doslova celý po něm, včetně prořízlé huby, kterou v mládí měl, neprojevil též žádné nadání. Všechno by se u nich mohlo změnit v patnáctém roku života, kdy je mana v těle příliš potlačována. Oba stále rostli.

Výjimkou bohužel byl nejmladší syn Gaara, který se tolik podobal svému dědu z otcovi strany. Od Kankura měl dva roky odstup, avšak už při jeho narození viděl magickou auru. Kdyby byl starší, možná by se považoval za slepce. Jak si však mohl splést tak výraznou auru?

Obavy staršího zvěromága se potvrdily jednoho dne ve městečku...

Jen na chvíli spustil malého synka, sotva překračujícího sedm let, z očí. Takto malé děti byly nejvíc divoké a zvědavé.

Přes náměstí se prohnal jako blesk, rudovlasý klučina, jehož oči musely nutně vidět úplně vše, co na farmě neměli. Těch lidí tu bylo mnoho, ale on se nebál toho, že by se ztratil. Otec měl velice vzácný dar na jeho rychlé najití.

Malé prstíky svíraly pevně umělého medvídka ze starých, nepotřebných látek a vycpaný peříčky. Jako každé zbrklé dítě nedával pozor a nechtěně to napálil do skupiny starších děcek. Všem mohlo být okolo desíti, možná dvanácti let a rozhodně příjemně se netvářili.

"Hej! Dávej pozor, pako!" zahučel rozčileně vysoký chlapec se světle hnědými vlasy a mračil se jak mrak.

Vzhledem k dětské tváři to nevypadlo ani trochu děsivě, jenže Gaara, který po srážce spadl na zadek, se lekl.

Zvládl ze sebe vypravit jen tichou omluvu, jenže to už mu kluci sebrali ručně ušitého méďu a pohazovali si s ním jako by byl jejich hračkou. Nikdo nezastavil tuhle dětskou šarvátku. Jen prohodili pár slov ve smyslu, že jsou to nevychovaní spratci...

"Hele! To je moje!" vykřikl zrzek, zatnul malé pěstičky a odhodlaně vstal, že si ho vezme, jenže neuvědomoval si jakou měl se svou výškou nevýhodu.

"Padej zpátky do prachu vidlácká špíno!"

Bum. Znovu na zemi, tentokrát silným strčením toho bruneta.

"Nechte ho!"

Pokoušel se o další vzdor, jenže starší chlapec ho chytit za krk a doslova s ním bouchl o zem. Zrovna se mu povedlo vymáchat obličej malému děcku v blátě, a aby se ujistil, že nevstane, položil si podrážku bot na jeho hlavu.

"Pěkně lež čokle!" zasmál se ten zlý hoch a jeho společníci ho následovali.

"Nechte toho," kníkl bezmocně zelenooký, v koutcích zaštípaly ponižující slzy.

K uším se mu dostával smích, škaredé nadávky a nejhorší byla ignorace ostatních.

Svíral pěsti k sobě, drtil mezi prsty kamínky, nebo se o to alespoň pokoušel, nahlas vzlykl, jeho tělo se pomalu připravovalo na obranu... Nehodlalo ležet v prachu... Vstřebávaná a uložená mana to nedovolila.

Jakmile rudovlásek několikrát zamrkal, v prvé řadě nechápal, co se dělo. Oči ho bolely, chvílemi pálely, ale pak spatřily něco strašného - jeden z chlapců urval jeho méďovi hlavu. Drobná peříčka se rozletěla nad jejich hlavy a ležící hoch na chvíli úplně ztuhl. Byl to dárek od jeho matky. A oni ho zničili...

Ti zlí... zlí... lidé... obyčejní... lidé ho zničili... Pro co? Jen tak pro zábavu? Co to jen bylo za hloupý vtip?

V ten moment přestal vnímat.

Zelenkavá očka získala barvu purpuru, magie proudila v mocných vlnách do dlaní, prstů, čekala na jakoukoliv myšlenku, která by ji vypustila ven. Naštěstí nečekala dlouho. Emoce dětí byly nezvladatelné a náhlé. Nyní byl příčinou uvolněné síly vztek.

První odletěl pět metrů do vzduchu hnědovlasý kluk, po něm všichni okolo ztichli. Vítr kvílel, potom burácel, zvedal do vzduchu lehké věci a kolem rudovlasého chlapce vytvořil drobné tornádo. Nevěděl co činil. Jenom chtěl pomstu za svého méďu...

Natáhl drobnou ručku před sebe, zamířil s ní na vyděšenou skupinu dětí a pevně ji sevřel v pěst. Vzduch udělal své... Silný poryv je stlačil k sobě a nepřestával tlačit, dokud jejich tělíčka s křikem nepraskla. Náměstí zalila krvavá sprcha.

"Gaaro!" zvolal Raso a rychle mířil za vypuštěnou magií.

Bohužel přišel pozdě. Dostal se k němu bolestný křik dětí a po něm výkřiky jejich matek.

"Zrůda!"

"Bestie!"

"Odpad!"

"Upálit na hranici!"

Ječeli jeden přes druhého a teprve po prodrání davem nalezl svého malého syna, klečícího a plačícího nad medvídkem i nad tím, co způsobil.

Zvěromág se zhrozil, rychle přispěchal k nejmladšímu potomkovi a objal jej. Nemělo cenu před nimi něco zapírat. Musel ho okamžitě vzít pryč. Nezabil ty děti schválně, nemohl za to. Neovládl se. Vzal do ruky jeho roztrženého plyšáka, nechal ho, aby mu plakal do ramene a měl v úmyslu odejít.

"Kam ten spěch sedláku?"

"Uhni mi... Je to můj syn, nemůže za to... Ta děcka ho vyprovokovala," zasyčel Raso, pevněji sevřel syna v náručí a o krok ustoupil.

Tady se nemohu proměnit, pomyslel si zoufale.

"Podle tebe je v pořádku, že zabil mého syna?!" zaječela nějaká hysterická matka.

"Není, ale-"

"Je to odporná bestie! Můj syn... můj syn!"

"Znáš zákony, musí zemřít!" vykřikoval své muž před ním.

Už už natahoval pracky zanešené jakýmsi sajrajtem z polí, když tu se zvěromág naštval, dupl nohou dozadu a ve vteřině převzal podobu velkého gryfa.

Všichni přihlížející vyděšeně křičeli, při útěku do sebe naráželi a napadali k zemi, zatímco se tvor oháněl ocasem. Povedlo se mu odrazit dotěrné vojáky, kteří sem byli přivoláni.

Gryf hlasitě vřískl, mával křídly kvůli prachu na skrytí jeho identity, pohlédl ptačíma očima na syna, který koulil zelené smaragdy a zobákem kývl na svůj hřbet.

Oba byli prozrazeni.

°•°•°

Od toho dne se nežilo tak dobře. Celá rodina se musela přesunout jinam. Museli to tu zanechat, aby vyvázli životy. Starší sourozenci se na mladšího bratra dívali skrze prsty. Vrhali na něj zlé pohledy, protože museli opustit milovaný domov. Navíc ta jeho zlá síla. Už tak malý a zabíjel.

Bohužel... netrvalo dlouho, než je Hledači vystopovali. Rasova magická stopa je prozradila a otec se rozhodl pro záchranu rodiny dát tu nejvyšší cenu.

"Musím jít. Tohle je zase moje oběť za život. Váš život. Nechci, aby vám něco udělali. Půjdu a svedu je ze stopy," pronesl odhodlaně a nezbývalo mu nic jiného, než se rozloučit s dětmi.

Pravděpodobně je viděl naposledy. Na loučení nikdy nebyl, takže jim daroval omluvný pohled a lehce se usmál na nejmladšího potomka.

"...pak jsem jen viděl, jak... ho odvádějí... Chtěl jsem mu pomoct, běžel za nimi, jenže kvůli mně nás chytli. Nešlo nic dělat. Poslední vzpomínka na něj je u kůlu... jak ho obklopují plameny a matčin pláč..." ukončil na chvíli svoje dlouhé vyprávění s přímým pohledem do bílých plamenů. Bez mrknutí oka. Nezvládl se dívat nikam jinam.

Naruto ho sledoval s otevřenými ústy, valil na něj oči a nemohl tomu za nic na světě uvěřit. Pokud to pochopil správně... Upálili ho kvůli tomu, že byl... zvěromág? Co se poté stalo s jeho rodinou?

Natáhl opálenou ručku pomalu k němu a jejími bříšky pohladil odhalenou část ruky. Dávno nebyl živý člověk, nemohl mu dopřát teplo, ale nějaké povzbuzení zkusil. Dívat se na vraždu vlastního rodiče. On by to za nic nezvládl. Nesnesl by pohled na hořící tělo rodiče, kterého kdysi miloval.

"Z posledních... sil... mě a mé sourozence poslala matka pryč. Zadržela je, jenže... zemřela..." dodal tiše.

Nepochybně se tou vinou užíral. Měl za to, že za to všechno mohl on. Kdyby se u něj tehdy neobjevila ta síla, mohl stále mít oba rodiče a žít normálně.

"Našel nás otcův přítel a postaral se o nás, jenomže... Nic už nebylo jako dřív..."

"Proč mám jen za bratra zrůdu?!" vykřikl nenávistně dívčí hlas v jeho hlavě.

Zavrtěl hlavou, potřel si oči a vydechl. Od té doby od nich nezaslechl vřelého slova. Jejich vztah ochladl a v tuto dobu už budou stejně pod zemí. Stejně jej mrzelo, jak se to mezi sourozenci ošklivě pokazilo.

Písek vyprávěl dál. Mluvil o muži s červenými vlasy, který je ochraňoval, učil, též vlastnil mnoho loutek, které potom silou vůle donutil bojovat. Loutkářské umění, vzácné a v dnešní době už to nikdo neprovozoval. Pouze ten jediný člověk. Pamatoval si, že se ho zkušený čaroděj snažil učit, leč Gaarova síla byla nad jeho hlavu. Už tak měl plno starostí se staršími dětmi toužící po náruči matky.

"Sasori nebyl špatný, jen mi neuměl poradit. Ovládal jiný druh magie a tak se rozhodl, že mě vezme do jednoho sídla. Byl jsem smutný, protože jsem musel opustit polední členy rodiny, ale byli jedině rádi. Dost možná zemřeli, nezdědili dlouhověkost jako já," odmlčel se na chvíli Gaara, aby nechal vzpomínkám průchod.

Konečně měl lepší pocit, přesně jak říkal Naruto. Vyslovení mu pomáhalo. Všechny uvolněné pocity přijal za své a nechal je zmítat tělem. Cítil, jak mu mladičký blondýnek pomáhá od té hrozné bolesti.

Vděčně se usmál na dryádu, jejíž tváře byly krásně růžové. Jak mohl mít tak barevné tváře, pokud se nejednalo o člověka? Dělal mu to schválně? On nechtěl znovu propadnout tomu zpropadenému citu. Zažíval ty nejlepší, zároveň nejhorší léta ve svém životě.

Třpytivé tyrkysové duhovky se zahleděly do bílých plamenů. Jakoby v nich viděly svou živou minulost.

Blonďáček naklonil hlavičku na stranu, světlé pramínky se mu připletly do očí jako záclona. Jeho společník se tvářil zamyšleně a zjevně potřeboval chvíli klidu, než bude pokračovat. Svou opálenou rukou jej několikrát pohladil po kloubech, potom po článcích prstů a zpátky. Navzdory povaze, byla rudovláskova ruka jemná. Zkusil mu přenosem přidat trochu euforie do žil. Nechtěl, aby byl smutný. Měl moc všechny ty škaredé pocity zahnat.

Gaara sklouzl pohledem na jejich ruce. Bylo to moc příjemné gesto a ta náhlá euforie v jeho těle! Za tohle se mu chtěl nějakým způsobem odvděčit, jenomže jeho napadal jen jeden jediný...

Natáhl k obličeji mocného strážce dlaň, položil ji zrůžovělou líci a zadíval se hluboko do modrých očí, jasnějších a čistějších, než letní nebe. Do konce svého života by vydržel zírat jen do nich. Opravdu tato napodobenina dryády neuměla žádnou manipulaci? On měl pocit, že ano.

Zvěromág nemohl déle otálet. Naruto jasně věděl k čemu se chystal, tak toho využil. Zavřel oči, chtě nechtě, hned se mu před očima obtiskla vzpomínka usměvavé tváře jeho milého. Pamatoval si stále jeho vůni, chuť rtů, hebkost vlasů, poddajnost těla i sametový hlas, takže jakmile obsadil rty modrookého mladíka, strnul v pohybu. Najednou se ten nápad nezdál tak dobrý. Cizí polštářky byly zcela jiné, sic jemné a poddajné, ale nebylo to ono. Nebylo to, co znal... S rychlým dechem se odtáhl, Naruto okamžitě pochopil co bylo špatně. Nebyl to on...

Malá dryáda držela na místě. Zvědavě zamrkala. Ten dotyk na líci se jí moc líbil. Cítit teplo druhé osoby, něco neuvěřitelného... Celých osm set let, neucítil byť jen ždibec tepla jiné lidské bytosti.

"Nezabývej se tím," zašeptal k zrzavému mágovi, který se tvářil nešťastně.

"J-jak nemám... Já... já, cítím se... jako bych... jako bych ho... podváděl... Už jen myšlenky na tebe mi přijdou špatné," odvětil nakřáple.

Stáhl ruku a natočil obličej dopředu. Neodvážil se otevřít oči. Raději chvilku bude v té iluzi, že je tady s ním.

"Tvoje mysl mi zůstává uzavřená... Co se s ním stalo?" zeptal se Naruto navzdory poslední větě.

Cítil se dotčen, to ano, jelikož od přírody toužil po plné pozornosti.

"Je mrtvý..."

"Huh?" tahle odpověď ho překvapila.

Mrtvý? Jak to bylo možné? Pevněji stiskl zápěstí živelného mága a získal odvahu se zeptat: "Jak? Co se mu stalo?"

Nemanželský syn si vjel rukou do vlasů, nadechl se teplého, nočního vzduchu a potichu poslouchal praskající ohýnek. Vzpomínal na tělo, z něhož vyprchával život. Třásl se mu v náručí, zoufale lapal po dechu, nechtěl zemřít v čerstvých dvaceti dvou, jasně bojoval o svůj život. Byl tak mladý... A on nezmohl nic. Nedokázal ho zachránit. Jen ho držel a sledoval umírat ty krásné černé oči. Zemřel jeho vinou. Způsobil smrt své lásky, protože neovládl sílu větrného živlu...

"Zabil jsem ho."