Krajinou se hnal děsuplný křik vojsk ozbrojených magií.

Mágové z východních království se právě setkali s levým, útočným křídlem na jejich hranicích. Nad hlavami jim létali dračí zplozenci - napůl draci, napůl wywerny. Zuřivé, nemilosrdné bestie s tlamou plnou ohně, vyšlechtěny speciálně pro válku. Na nich seděli lukostřelci, sbírající koncentrovanou manu a poté pálily precizní šípy, které zasáhly každého nepřítele i ze sta metrů nad zemí.

Pozemní jednotky využívaly divoké koně s ohnivou hřívou a velkými kopyty. Pekelní oři. Další krásné druhy, které byly vytvořeny speciálně pro válku.

Daleko od bitevní vřavy se plížil houštinami jeden muž. Flóra zde byla zcela odlišná, divočejší a tak cizokrajná, než tam, kde vyrostl. Neměl bohužel čas tohle obdivovat.

Se srdcem až v krku koukl dozadu, přimhouřil oči a pozorně sledoval les za sebou. Magický zrak viděl cokoliv na desítky metrů vzdálených od jeho polohy. Nyní mu všechno splývalo do sebe. Hlava příšerně zabolela proto zvolil své lidské oči.

Po neuposlechnutí rozkazu uprchl z tábora a stal se z něj sběh. Za tohle hrozil trest smrti, ale on díky své vynikající schopnosti uprchl. Shodil ze sebe tu... hrdou zbroj... nechtěl být součástí něčeho, co mu poroučelo zabíjet děti...

Oči hnědovlasého muže se zúžily. Zastavil kroky v pohybu. Jeho postava menšího vzrůstu by neměla být tolik nápadná. Co neměl do výše, to dohnal na schopnostech. Zostřené smysly zachytily šelest nedaleko něj.

Okolo něj zavířila zpracovaná mana, magie. Duhovky zasvítily purpurem, zatl pěsti a v mysli si představil zuřivého, oheň plivajícího draka. Pokud bude potřeba, spálí to tu na uhel. Kaštanové vlasy vzlétly, jejich konečky se vznítily.

"Není třeba se proměňovat. Nehodlám ti ublížit."

Trhl hlavou na druhou stranu. Proč měl pocit, že zdroj toho hlasu chce úplný opak?

S tvrdohlavostí zavrtěl hlavou. Jednoduše to tu promění v inferno.

"Přestaň!" okřikl jej ten hlas znovu.

Zvěromág na chvíli zastavil, nasál vzduch do plic a zeptal se: "To ti mám jako věřit? Všichni nadaní se snaží z války vytěžit co nejvíc."

Otáčel se okolo své osy. Zajímavé. Cítil ženský pach, ale nikde ji neviděl. Ani jeho magický zrak nic nepostřehl. Mohla se před ním žena tak dobře skrývat? Myslel, jak moc je skvěle vycvičený. To zraňovalo ego.

"Budeš muset," odvětil mu zcela drze hlas a brzy na to se před ním vynořila žena v kápi.

Už od pohledu byla daleko menší, brzy však odhalila svou tvář. Její duhovky vířily barvou violet, občas se v nich zaleskl třpyt sytě fialové. Světle hnědé vlasy si nechala vypěstovat po pas a poté zaplést do dlouhého copu. Téže její čelo zdobila jednoduchá, spletená čelenka.

"Co jsi zač? Čarodějnice s živelnou podstatou?" zasyčel rozmrzele.

"Tak nějak," ušklíbla se žena, "a delší dobu tě sleduji. Vadí ti tahle válka stejně jako mně, nechceš zabíjet, stejně jako já, ale oba víme, že nám za sběhnutí hrozí trest... Jsem ze skupiny lidí smýšlejících stejně jako my dva... Přidej se k nám..."

Hnědovlasý muž se zamračil. Tohle se mu nelíbilo. Nahlédl její aurou, povšiml si zvláštních barev. Míchala se v ní žlutá a svítivě zelená. Rozeznal barvy vzduchu a dalších předností. Oděv měla zcela prostý: dlouhý, tmavě hnědý háv s jemným vyšíváním, jakoby by patřila ke šlechtě. Tak teď se mu to zdálo věrohodné ještě méně.

Couvl o krok dozadu a zavrtěl hlavou. Nevěřil jí. Kdopak by věřil pošetilé ženské z lesa.

"Zmiz mi z očí, nebo ti rozsápu hrdlo," zasyčel nepřátelsky, otočil k ní zády a vydal se úplně jiným směrem, než kterým zamýšlel.

"Asi jsi to tak úplně nepochopil."

"Pochopil jsem jednu věc: sleduje mě nějaká cáklá ženská," odvětil nahlas.

Sakra, jestli ho bude sledovat... Vážně ji zabije...

"Proč jsi ty děti nezabil?"

Touto otázka ho zastavila. Podíval se do země, chvíli přemýšlel proč nesplnil onen rozkaz. Viděl tolik mrtvých. Moc dětských těl, moc poprav za odlišnost a moc trestů. On nechtěl, aby se umíralo. Chtěl by to skončit. Prchnout z této válkou poznamenané země.

"Chtěl jsi být lepší..."

Starší zvěromág se přes rameno ohlédl. Stále tam trpělivě stála. Nechala mu zcela otevřenou mysl, aby do ní mohl nahlédnout a zjistit, že její slova nebyla lež. Od přírody byl velice nedůvěřivý a tvrdohlavý.

"Kam půjdeme?" zněla jeho přímá otázka, neboť ho to skutečně zajímalo.

"Tříhlavé jezero, poblíž pouště Rota," odpověděla pohotově a na rtech se jí usadil vítězný úsměv.

"Do pekel," zasykl, zničeně si promnul tvář.

Dlouze, hlavně otráveně zamručel. Proč se přidal k armádě a vyhnul se tak sňatku s nějakou fiflenou, když stejně musí následovat ženu? V tomto ohledu byl hodně předpojatý. S kývnutím následoval čarodějku, která bez meškání šla napřed. Dával si veliký pozor na její případné pasti.

"Mimochodem, jsem Karura, z řádu Pouštní růže a dědička větrné podstaty," promluvila do ticha.

Nezastavila však své kroky. Vedla je daleko od probíhající bitvy.

"Raso.... z... nevím... prostě nějaký díry," zamumlal a podrbal se vlasech. Pocházel ze statku, s tím se tak moc chlubit nechtěl.

"Tak to tě ráda poznávám."

"Nech si ty kecy."

"Pokud se považuješ za velkého kluka musím tě zklamat, nejsi jím..."

°•°•°

Jak bylo vidět, setkání dvou odlišných čarodějů nebylo zrovna nejvřelejší. Mladá druidka, de facto nepřítel a zvěromág s drzým jazykem a nepřístupnou povahou? Nešlo to moc do sebe a přesto...

Skupina odboje hrdých mágů chtěla válku velice snadno ukončit. Stačilo odstranit rušivé elementy a k tomu potřebovali někoho, kdo se uměl proměnit v jakékoliv zvíře. Raso znal více, než výborně polohu svých bývalých velitelů. Jednoduše věděl kam jít, ale pochyboval, že to bude stačit k ukončení války. Setkání trvala jen krátce, každý musel něčím přispět pokud chtěl lepší život bez umírajících.

Jejich první krok byl odstranit velitele západních vojsk. Zvěromágové by pak nemuseli mít strach, že by udělali něco jejich rodinám. Odtáhli by domů a bez této převahy by nenadané dorazili. Musel na ně být spáchán atentát. Zabíjet nikomu z nich problém nedělalo. Jejich jediný spojenec s tamějších vojsk souhlasil.

Za úplňku, kdy jeho moc zářila nejvíc, proměnil se v nočního tvora, vplížil se do stanu jako pravý slídič a své bývalé velitele podřízl ve spánku. Učinil to rychle a přesně. Bohužel... jeden mu unikl. Probudil jej ze spánku umírající spojenec a nalezl zrádce s dýkou v ruce. Tehdy udělal tu chybu, že prchl na místo toho, aby jej zabil. Jeden škrábanec nepostačil k zabití. Unikl v podobě zuřivé chiméry a poté jako wywern. Stříleli po něm snad tisíce šípů, každý se odrazil od zpevněné kůže ještěra, ale ten jeden si přeci cestu našel.

Hrot obsahující jed, zajišťoval dlouhou a pomalou smrt.

"Musíš zůstat při vědomí!" vykřikl nějaký hlas, on ani nevěděl ke komu patřil.

Zorničky měl jasně rozšířené, v naprostém šoku z blížícího se posmrtného života.

Náhle ho do náručí sevřela tma. Silná bolest protkávala každou buňku. Duše chtěla uniknout z bolavé tělesné schránky. Nemohla si pomoci. Nechala tělo napospas temnotě. Umíral a bylo mu to fuk. Takhle bude mít klid. Jenom škoda, že před skonem nezaložil rodinu, tak jak plánoval... Jeho linie, poslední z mnohotvárných zemřou s ním. Celá paměť navždy zmizí v nicotě.

"Ne, prosím... dýchej... dýchej..."

"Vzdej to. Nezachráníš ho."

"Ne! Musím to zkusit!"

"Takhle akorát ohrozíš sebe na životě!"

"Tak ať!"

"Hlupačko!"

°•°•°

Raso několikrát zamrkal. Konečně procitnul do reality. Jako poslední si pamatoval jen bolest a potom nějaké hlasy. Jeden znal, Karura, druhý... možná někdo z řádu? Neznal je všechny. Neměl moc přehled o všech členech. Ani se neobtěžoval je zjistit.

Zvedl dlaň, aby si protřel oči a odstranil z nich ospalky. Vedle něj seděla osoba, kterou by si zvládl splést s mladou druidkou. Její dvojče, bratr Yashamaru se od ní však lišil. Ne jen tím co měl mezi nohama, také vlasy měl světlejší, svázané vzadu do culíku a tmavé, hnědé oči. Jindy příjemné na pohled, nyní přímo pobouřené.

"Sestra kvůli tobě málem zemřela," hlesl vyčítavě mladý čaroděj, na jeho jemné tváři mračení vůbec nesedělo.

"Probudím se po náročným boji a ty takhle?" povzdechl si hnědovlasý zvěromág.

Zasyčel od bolesti. To zatracené břicho. Odkdy mají wywerny slabá břicha? Zkřivil tvář bolestí, zavřel oči a silou vůle se posadil. Svíravá bolest pokořila jeho tělo a on se na chvíli nemohl vůbec hnout.

"Neprosil jsem se o to... její riziko... nechápu ji..."

"Jsi větší hlupák, než jsem si myslel," nakrčil Yashamaru nos.

"Jak je na tom?" vyhrkl s nehlídanou starostí.

Nedělala by to kdyby nemusela. On chtěl znát její pravý důvod.

"Líp. Zrovna odpočívá."

Zvěromág přikývl, upřímně mu spadl kámen ze srdce. Nikdy nechtěl připustit něčí smrt jeho vinou. Yashamaru ho zrovna v lásce neměl. Vlastně z něj cítil silou nenávist. Asi nebyl otevřený k cizincům tolik jako jeho starší sestra.

"Můžu za ní? Chci vědět, proč to udělala."

Světlovlasý mág neochotně kývl. Počkal si než nabere sílu do nohou a zavedl jej ke zmíněné. Netvářil se moc přátelsky a za sestrou ho taky moc nehodlal pouštět. Potřebovala klid. Ne pitomce, který se tu bude ohánět drzými slovy...

"Ty hlupačko," vyslovil tiše Raso, jakmile za Yashamarem zapadly dveře.

Druidka otevřela oči, rychle se posadila na svém loži, možná až příliš rychle, hlava jí zabolela jako střep. Vlasy si nechala pro spánek spletené, aby je neměla všude. Jen ke spaní stačila jednoduchá košile.

"Uh, hlava..." zasykla tiše a rukou pokynula, že se může posadit vedle ní.

"Proč jsi to udělala? Mohla ses zabít," pověděl vyčítavě po usednutí.

Vůbec na sebe neobtěžoval něco hodit. Pravda, zima byla, z toho se lehce otřásl, ale musel jít nutně hned.

"Sama nevím co mě to tam popadlo. Jen jsem nechtěla, abys byl mrtvý."

"Měla bys ode mě klid," ušklíbl se zvěromág a podíval se před sebe.

"Dost možná, ale moc jsem si na tvoji mluvu zvykla, barbare," zasmála se tiše.

Také se podívala před sebe, složila ruce do klína a mírně zrůžověla. Pěkný barbar... vyklouzlo ji málem.

"Myslel jsem, že mě nesnášíš. Pořád si pamatuji, jak jsi mi do jídla přičarovala slimáky," nadhodil a nepatrně k ní natočil hlavu v tázavém výraze.

"To jsi mě naštval!" zvolala nespokojeně Karura. Neměl mít drzou hubu...

"Nebo ten les kopřiv, který jsi nechala vyrůst přes noc na mé posteli, zatímco jsem na ní spal?" otázal se a v koutcích mu zacukalo.

Proč ji za tyhle vtípky nikdy neurval hlavu, nevěděl.

"Ale to mi... ulítla ruka!" vypískla okamžitě a zkřížila si paže na hrudi.

"Takže... se ti líbím..." prohodil zničehonic.

V ten moment Karura úplně zrudla, natočila k němu tvář, což byla ta největší chyba.

"T-to... není pravda! J-jak... by se mi mohl líbit... takový... takový... uhm... takový..."

"No? Chceš říct dokonalý? Skvělý? Nadaný? Velkolepý?"

"Arogantní tlučhubo!"

Brunet se dal ho smíchu. Za poslední dobu jeho kamenná a nepřístupná tvář opadla. Zásluhou to bylo oné mladé ženy, sedící vedle něj. Za ty roky razantně změnil přístup k lidem. Stačilo mu jen dát mu čas a prostor, aby si zvykl a přijal je za své bratry a sestry.

Jakmile se dosmál, nastalo ticho. Musel toho nechat, poněvadž rána na břichu mu moc možností nedávala. Natočil k ní tvář, skutečně si za tu dlouhou dobu neuvědomil jak krásná bytost to byla. Hotový anděl.

"Děkuju ti," vypadlo z něj tiše.

Byl jí nesmírně vděčný za svůj život. A to si myslel, že jej nesnášela. Zdání někdy klame.

"Neděkuj. Skutečně mi na tobě záleží. Byla to má malá oběť za život," usmála se konečně bez červenání a odhodlala se jej chytit za ruku.

Tentokrát se červenal Raso. Jednoduše dosud nepoznal ten příjemný pocit uvnitř. Šimrání motýlích křídel, silný nával tepla, splašených hormonů v těle a rychlého srdce. Neuznával vykřičené domy, ani nechápal své bývalé spolubojovníky. Měli doma ženy a stejně si za vášeň jiných platili. Takhle nehodlal klesnout...

"Možná... cítím totéž," polkl tiše, očima sjel na její jemně vykrojené rty.

Nemusel udělat žádný krok, mladá druidka to učinila za něj. Překonala někdejší strach, překonala vzdálenost a políbila ho na rty. Oba překvapil ten náhlý výboj do jejich těl. Vzájemná přitažlivost zafungovala a dala jim jen to příjemné, a krásné.

Od toho polibku věděli, že bez sebe už nemohou být.