Neviděl jsem ho roky. Po tom co přišel o svou magii, zatrpkl, a stal se z něj věčně nabručenej medvěd, co od sebe každého odhání. Jeden z mála lidí, se kterým byl v kontaktu, byl jeho sluha. Odpykával si své hříchy co učinil za života na zemi tím, že se stal kuchařem, číšníkem, uklízečkou, podkoním, a já nevím co vše ještě musí u bratra dělat za práce. 
   Peklo by ho čekalo tak či tak, ovšem měl vážně smůlu, že se potkal zrovna s mým bratrem. Tehdy byla velká válka, mezi kočkami a medvědy. Táhlo se to roky, a i my, démoni, jsme se do toho s mermou připojili. I když byl Monty starší, a byl tehdá ten rozumnější, násilí miloval. To nás dost spojovalo...Do toho okamžiku v Démantových horách...
  Tehdy se mu, jakožto důstojník, dostal pod tlapy, a on ho zprovodil ze světa. Nedokážu si představit jak se cítí, ten prašivej kocour, když každý den, už přes třista let, slouží svému vrahu. Musím se smát, ten musí fakt trpět.
 
   Zastavil jsem, když jsem i se svým ořem dorazili na kopec, co se tyčil poblíž hradu. Tam už jsem z něj sesedl, a dovedl ho do doliny, kde byla krásná pastva. Vraník vyfoukl z nozder kouř, a hned se pustil do jídla. Nechal jsem ho tam, a pomalu se vydal k hradu. Je stále nádherný, a nával vzpomínek na dětství mě zasáhl přímo u srdce. Ale já tu nejsem ten jemnocitný, to ne. Snažil jsem se to ignorovat, a došel jsem až k bráně. Nikdo ji nehlídal...Montaguine moc dobře věděl, že jen tak někdo se neopováží se do jeho domova vkradnout. Nejdřív ho brali s úctou, pak se ho báli, a nakonec ho jen litují a směsí se mu. Proklouzl jsem na nádvoří, a hned vyrazil k jednomu z méně viditelných vchodů. Zastavil jsem se u dveří, a opatrně je pootevřel.

   Šero v místnosti rozpouštělo jen pár slabě svítících amuletů, kamenů, a jeden velký, starožitný svícen, co stál na stole. Zrovna u toho stolu, se hrbila nějaká osoba, ve které jsem po chvilce s hrůzou poznal svého bratra. Nedokázal jsem zadržet překvapené vydechnutí, víc jsem se opřel do dveří, díky čemuž se otevřely úplně. Klopýtl jsem, ale hned chytil rovnováhu, a byl zase vyrovnaný na zadních. Místnost zaplnilo tiché, hrdelní vrčení. Už neseděl na židli, ale kráčel ke mně. Šlo vidět, že ho každý krok bolí, napadal na levou tlapu.
,,Co tady chceš?" Ochraptěl, má hlas o dost hlubší, a trochu sípá. Projel mnou mráz. Byl jen ve velkém, fialovém županu, který se ani neshodoval s jeho tudorovský stylem oblékání, které tak miloval. Jeho srst byla jak vrabčí hnízdo, přerostlá, ani jsem neviděl ten ametyst, co má na hrudi. Byla zešedlá, jako u starého psa.
,,Vážně si myslíš, že bych tě tu nechal, dokud bys nezhebl? Sám na tomhle hradě?" Zazubil jsem se, ale on se stále mračil. Už byl u mně, a naštvaně sledoval moji hruď, a rubín, co se na ní třpytil. Taky jsem si ho prohlédl, jak se změnil. Byl celý zhrbený, a už nebyl ten vyšší z nás dvou. To co ztratil na výšce, vynahradil na šířce. Rozhodně byl mimo formu. Jeho vrčení zesílilo.
,,Znovu se ptám, co tady chceš, bratře?!" Teď jsem si to uvědomil...Cítil jsem z něj alkohol. Mnoho alkoholu. Ovšem opilý ani zdaleka nebyl.
,,Zajímá tě snad, jak na tom jednou, za tisíce let, budeš možná ty?" Vyjel na mě.
,,Ne. Podívej se na sebe, potřebuješ pomoc. To tu chceš vážně zhebnout?" Vjela do mě zlost. Nebude na mě křičet.
,,Na tomhle hradě jsem se narodil, vyrůstal, pochoval naši matku, a taky tu zemřu! A je mi úplně jedno, co si můj úžasný bratříček o tom myslí..." Zastavil se, aby se mohl zase pořádně nadechnout. Ten křik ho vysílil, to mě jen ubezpečilo, že už si jeho magií nezměnitelný věk, vybírá větší, a větší daň.
,,Montaguine-"
,,Vypadni!" Zařval, vystrčil mě ze dveří, a práskl nimi. Stalo se to až překvapivě rychle, a já už nemohl dovnitř. Jen jsem se o dveře opřel, a zahleděl se na oblohu. Nevím co dělat. Dřevo zavrzalo, jak se o něj opřel z druhé strany i Montaguine. Slyšel jsem jeho těžké dýchání, a tiché kňučení od bolesti, co nahradilo vrčení. Po pár sekundách jsem se oklepal, a šel pryč. Tohle není práce pro mě.