Za chvilku už jsme byli mimo město, na rozlehlých loukách co se táhly až za obzor. Všechny květiny dávno odkvetly, a i ten jediný strom co tu byl zůstal bez listí.
,,Příště si můžeš vzít ten nový kabát s kožichem. Strašně ti sluší," zašeptal jsem k ní. Sice jsme zvyklí, že jsou u nás roční období trochu zvláštní, i přesto si dnes na sebe vzala jen šaty. Vzal jsem ji za ruku, hned se ke mně přitulila, a tak jsme šli dál loukou.
,,Abys mi neumrzla," zasmál jsem se. Jen se uchechtla, a pohodila blond vlasy.
,,Zas tak křehká nejsem, to víš Oskare." Ujistila mě, a postavila se na špičky, aby jsem ji políbil. U jednoho polibku nezůstalo. Za chvilku jsem už ani tu vlezlou zimu nevnímal.
,,Jsi skvělá ženská," pousmála se, ale naznačila mi ať ji radši dál líbám.
,,A budeš i skvělá matka, Anno," dodal jsem. Zarazila se, a odtáhla se trochu ode mně.
,,Víš...že třeba ani nemůžeme mít potomky, že?" Začala si nervózně pohrávat se svým náhrdelníkem.
,,Nejde ani tak o krevní svazek, ale o výchovu,"
,,A to my dva jistě zvládneme...." Dopověděla za mě, už s úsměvem.

     Lidí na ulici ubývalo, jak se blížila osmá hodina. A oblak tmy padal na město jako popel ze sopky. Pomalu, ale jistě. Sem tam jsem vykoukl ze svého stanoviště za kmenem košatého dubu, jestli už nejde. Příště si vyberu jiné místo na přepadení. Ty proklaté květiny co tu mají probudili mou dávnou alergii, a moje oči už teď musí vypadat jakobych tři dny nespal, a vypil láhev whiskey. Ale to nevadí. Jí to nevadí, tak ani mně. Už jde.
     Malá osůbka, s uhlově černými vlasy, co jí splývaly k lopatkám. Velká šála a dlouhé, svetrové šaty jí slušely. Ani si mě nevšimla, a když se dostala až k dubu, pár rychlými kroky jsem byl u ní a už jsem ji držel za ruce. Lekla se, a skoro vykřikla.
,,Xavere...to jsi ty..." Oddechla si, když mě poznala.
,,Kdo jiný by to byl, květinko?" Pousmál jsem se, a podal jí malou kytici, co jsem jí donesl. Ta jí hned vykouzlila na tváři široký úsměv. Začala si pohrávat s okvětními plátky růže, za chvilku zvedla hlavu, a vzhlédla mi do tváře. Je mezi námi dost výrazný výškový rozdíl. Je to skvělé, a připadá mi to roztomilé.
,,Díky- Tvoje oči. Jsou celé zarudlé a opuchlé, je ti špatně z těch květin?" Miluju jak se hned stará o to jestli jsem v pořádku. Kdykoliv, ať už děláme cokoliv, a já vykazuju jakékoliv známky jakékoliv nemoci, hned mě zahrne péčí. I když je to třeba obyčejná rýma nebo mírnější alergie jako teď.
,,O to se nestarej, Betty," to už jsem ji měl v náručí. Tiše se chichotala, a rudla jako rajče. Jak roztomilé...

Zde porovnání se starými obrázky:

Sice je to tak rok před tím než se vše zkazilo (tedy, vše se zkazilo jen na straně Xavera a Betty), ovšem rozhodně jsem s novým návrhem postav šťastná, jak se povedly (^^)