Před pár dny jsem dostal zprávu od jedné z mých nevlastních sestřenic, že bude velká rodinná sešlost u mých rodičů. Žebych se tam taky mohl objevit. Bude tam celý zbytek mé...tedy, nevlastní rodiny.
Ano....uvidím je poprvé od mé pozdní oslavy plnoletosti. Tehdy jsem byl vyzáblý na kost, unavený a zdrogovaný sedativy a hromadou léků, co jsem začal kvůli své psyché brát. O dva roky později jsem se odstěhoval pryč, a skoro s nimi ztratil veškerý kontakt. Nevím kde teď jsou, jak se měli, a jestli jim chybím. Ale zvládnu to. Vlak za chvilku zastaví, a já dojdu na setkání s nimi.

       Bylo zajímavé, jít městem, kde jsem vyrůstal. Snad mě nikdo nepoznal...Vždy jsem měl být ten, kdo si vybuduje krásnou kariéru, bude známý, bohatý, prostě bude úspěšný- A teď tu jde troska. Stydím se, jak jsem skončil. Konečně jsem byl před bránou zahrady našeho domu. Rodiče věděli že přijdu. Nebyli nadšení. Od toho přiznání mé orientace, se se mnou nebaví. Tak či tak, vztoupil jsem dovnitř.
,,Ahoj všichni." Pokusil jsem se usmát. Všechny pohledy se rázem otočily na mě, zaplavila mě nervozita. Byli tu všichni mí bratranci a sestřenice, i pár tetiček a strýčků.
,,Oswi!" Vykřikla jedna z nich, a hned už byla u mě a objímala mě.
,,Hano," přistiskl jsem se víc k ní, a objal ji kolem ramen. Je to moje nejmilejší nevlastní příbuzná, chyběla mi. Už jsem se radši od ní odlepil, moje objetí nejsou každému příjemná, a asi to bylo i divné. Usmívala se, a prohlížela si můj obličej.
,,Chyběl si mi." Šeptla
,,Vy mě taky." Pousmál jsem se, a otočil se na ostatní, co k nám šli. Oh svatá Galaxie...Všichni kluci jsou vyšší než já, a rozhodně o mnoho lépe-
,,Čau Havrane. Jak to jde v hlavním městě?" Spustil jeden z bratranců, Rudolf. Svalnatý blonďák, připomíná mi Williema. Ale ten je o hodně jemnější, a tak trochu zženštilý.
,,D-dobře, ujde to." Prohlásil jsem. Koutkem oka jsem zahlédl rodiče, co seděli u stolku pod pergolou.
,,Téda, ty jsi nám ale nakynul," okomentovala mou postavu druhá sestřenice, Amálie. Sestra Rudolfa, taky blond a vysoká. Dal jsem ruce v bok, a zadíval se na ni.
,,Nechci vypadat uraženě, ale takhle jsem vypadal vždy."Zazubil jsem se. Nehodlal jsem se o svých osmnáctinách bavit, chtěl jsem dělat že se neudáli.
,,Notak Amy, copak je Oswald nějaká buchta, nebo koláč?" Ozvalo se za mnou. Za chvíli mě už kolem ramen držel další bratranec, Adam.
,,Jsem rád, že jsi už v pohodě," řekl tiše.

     Nedokázal jsem se rodičům vyhýbat věčně. Nakonec jsem k nim sám došel. Stejně mě už slunce pražilo, pod pergolou byl krásný stín.
,,M-matko?" Dívala se mimo mě, a byla trochu zamračená.
,,Neřekli jsme to nikomu...." Šeptla.
,,Styď se, takhle nás bodnout do zad, a zahanbit nás." Pokračoval otec. Sklopil jsem pohled k zemi, radši jsem si sedl dál od nich. Za chvilku už byli u stolu všichni.

,,Jistě vás zajímá, proč jsme vás tu všechny pozvali," začal otec, držíce matku za ruku.
,,Budeme mít dítě! Malou holčičku." Ozvali se zvuky nadšení, a všichni jim začali blahopřát. Jen já jsem mlčel. Až se narodí, přestanu pro ně navždy existovat....
,,Netěšíš se na nevlastní sestřičku?" Šťouchla do mě tetička. S vražebným výrazem jsem se na ni otočil.
,,Ne, netěším..." Zamumlal jsem, zvedl se a šel k rodičům. Strnuli, když mě viděli.
,,Blahopřeju. Snad budete mít konečně své krásné zdravé dítě." Nedokázal jsem zadržet svůj pasivně-agresivní tón. Křečovitě se usmívali, ve vnitř zuřili. Ale nechtěli se před ostatními se mnou hádat.
,,Hlavně ať není na holky, že?" Nemohl jsem si tu poznámku odpustit. Bylo mi jedno že mě ostatní slyší. Už jsem stejně byl na odchodu.
,,Oswalde-" Šla ke mně hned Hana. Zadržel jsem ji.
,,Musím už jít. Jinak mi ujede vlak. Rád jsem vás všechny viděl!" Konec jsem řekl už hlasitěji, a pospíchal jsem pryč. Nechtěl jsem tam být už ani chvilku...