Slunce se již pomalu chýlilo k západu, na temně rudé obloze která byla jako vždy v tomto čase bez mráčku. Bezduše jsem ji sledoval. Tenhle pohled jsem miloval. Když jsem se porozhlédl po louce, plné titěrných květinek, v hlavě se mi vyjevily vzpomínky na matku. Sněhobílou vlčici s laskavou duší, s kterou se démoni normálně nerodí. S jantarovýma očima, kterými na nás neustále dohlížela. S morganitem na hrudi, a zlatem v srdci....
V koutku zorného úhlu jsem zpozoroval vysokou postavu, jdoucí ke mě. Byl to další démon, muž s našedlou kůží a dlouhými, stříbřitými vlasy. Vypadal by jako šedá myš, nebýt velkých jantarových očí, které se mu rýsovaly nad štíhlými lícemi. Zastavil se kousek ode mě, a složil ruce na hruď.
,,Dlouho jsme se neviděli. Nebylo by skvělé zase spolu někdy zajít na zem? Někam do baru, třeba...."
,,Ne." Odpověděl jsem prostě.
,,Ale notak, Montaguine..."
,,Hrabě Montaguine," opravil jsem ho a přišel k němu blíž.
,,Jsem hrabě Montaguine," zdůraznil jsem ještě jednou. Ten titul jsem získal nedávno, a byl jsem na něj patřičně hrdý.
,,Promiň, je to divné, říkat ti tak. Přece jen, známe se už dlouho...Jsme přátelé, ne?" Daroval mi krokodýlí úsměv.
,,Nemám přátele Qwene, a ty to víš,"zavrčel jsem tiše, ,,A ty jakožto podřadný démon nemáš právo, ani šanci, bavit se se mnou. Hrabě Montaguine, medvěd, démon z rodu Menterowů, se nebude bavit s někým jako si ty!" Zvýšil jsem hlas, abych ho odehnal od sebe. Vyrušovat mě v myšlenkách vždy přijde ostatní draho. Chvíli mlčel, a jen mě sledoval.
  ,,Změnil ses. Předtím si tak povýšený tedy nebýval, Montaguine!"
Dal jsem tlapu na pochvu svého meče.
,,Naposledy...Já jsem hrabě!"Meč jsem vytáhl, a bleskurychle ho sehl do nohy. Nebylo to nějak vážné zranění, podle mě jen škrábnutí, ale i tak bolestivě sykl.
,,Ty...Ach u Galaxie....Vážně už blázníš..." Hlesl.
,,Jediný blázen co tu dnes je jsi ty." Odvětil jsem, a meč zas schoval. Sledoval jsem ho, jak se tak na mě šklebí. Ty jeho oči, jakoby se mi díval přímo do duše, rozčilovalo mě to.
,,Vadí ti mé oči? Oranžová ti připomíná strýce, že? Vážně mě mrzí že váš rod vymírá...." Daroval mi úšklebek. Měl jsem před očima rudou, a vrhl jsem se po něm. Jeho křik zaplavil mýtinu.
   ,,Moje oči! Moje nádherné oči!!!" Už bylo pozdě něco měnit. Gwen v předklonu bědoval, a já jen sledoval mé zkrvavené drápy.