Chodbou kráčely tiché kroky. Byly pomalé, opatrné, ale jistým způsobem uvolněné. Neměl kam spěchat. Sem tam zastavil, a sklopil zrak na jeden z mnoha obrazů, co zdobily zeď. U jednoho zůstal o něco déle než obvykle.
   Černá, hubená medvědice, v temném purpuru, chladně hleděla do dálky. Po jejím boku stálo medvídě v šarlatu, s podobným výrazem, co zdědilo po matce.
  Blesk pročísl, oblohu, ohlašujíce začátek deště. Trhl sebou, ten záblesk, v jediné sekundě osvětlující chodbu, odhalil cosi krčící se u dveří. Zrychlil krok-ale nebyly to jen jeho kroky rezonující chodbou. Zrychlil-temná postava též. Za chvíli ho zasáhla vlna negativní energie, čišící ze všeho zlého. Další blesk osvětlil chodbu, hle, již to bylo jen pár krůčků od něj.
,,Monty...tvůj čas..."Ozval se hlas všech hlasů, šeptavý, jako meluzína, pronikající do samotného vnitra duše. Projel jím mráz, srst se naježila, krev mu tuhla v žilách. Neotáčel se-pohled na postavu by ho jen utvrdil v její existenci, v její děsivé hmatatelné skutečnosti, která se nedala schodit na kupku bludů a halucinací.