Na krajinu již dávno spadla tma, lampy ve městech se rozsvítily, a lidé se odebírali do postelí. Ještě mrazivý vítr se proplétal větvemi lesních stromů, na kterých už rašily zelené listy. Houkání sýčka, temné a tklivé, se rozléhalo ztichlým hvozdem. Tísnivé ticho jen sem tam porušilo praskání větviček, či tichá mluva dvou lidí, jdoucích stromovím.
,,Za chvilku tam už budeme, Oswalde," zašeptal blonďák v narůžovělé bundě, a pomohl kamarádovi projít přes malou lávku, co vedla přes potůček. Za pár minut byli oba dva na vrcholku kopce. Les byl zde řídký, a byl tu výhled na krajinu, co se ztrácela se svými kopci v dáli. Měsíc, velký a svítivý jako oko jakéhosi zvířete, osvětloval noční krajinu, skoro jako slunce za dne.
,,Krásné..." Vydechl překvapeně černovlasý, ,,A já si už myslel že mě tu vedeš nazdařbůh, Wiliame...." Dodal s úšklebkem.
,,To bych ti neudělal..." Ujistil ho, a přitáhl si ho k sobě, ,,Mám tě přece rád, Oswalde...."