Vzbudil jsem se díky slunci, co mi už svítilo do oken. Bylo k ničemu snažit se dál spát, i kdybych to chtěl. Pomalu jsem se zvedl z postele, hlavu jsem měl těžkou, jakoby v ní bylo kamení, a končetiny mě bolely. Přesunul jsem se k velké skříni, co byla dominantou mého pokoje. Otevřel jsem ji, na jedné z dvířek bylo podlouhé zrcadlo. Vzal jsem do ruky hřeben, a rovnou si vlasy pročíst a dal do gumičky. Vypadají příšerně. Věděl jsem že je modrá barva zdemoluje, ale že mi jich tolik vypadá, jsem netušil. Začal jsem se převlékat, ale u trička jsem se zarazil. Vždyť se do něj skoro nevejdu. Ale nebudu nosit věci co mi jsou o tři čísla větší, jak to dělá Oswald. Nikdy nebudu jako on. Vždyť se ani nesnaží změnit, a mě hned tvrdí že jsem anorektik. Všichni jsou blbí...
     Přesunul jsem se do kuchyně, kde na mě čekal na stole talíř. To byl zas Daniel...Byl to nějaký salát. Odsunul jsem ho, a vzal si lístek co tam nechal. Proč se vůbec snaží? Sám ví že nic jíst nebudu. Nepotřebuju to. Je to jako výsměch, jako když jsem onehdy s úšklebkem Oswaldovi dal pár tabulek čokolády, co mi všichni za poslední měsíce dali. Jeho naštvaný výraz, který se hned změnil na falešný úsměv, nezapomenu. Vsadím se že je ještě ten den všechny snědl. Vzal jsem si skleničku vody, a jedno rajče z misky ze zeleninou, co vždy máme na stole. Se svou snídaní jsem se odebral ven, na terasu. Snad tam nebude nikdo kdo by mě rušil...