Seděl jsem u okna, a sledoval míhající se krajinu, a kapky deště, co po něm pramenily. Za chvilinku už budu zas ve městě. Odjel jsem na delší návštěvu k prarodičům, vypomohl jsem jim na zahradě se sběrem hrušek a jablek, viděl se s pár starými přáteli, a celkově to byl skvělý týdne.
Ovšem, už mi začali chybět mí známí. A mezi nimi samozřejmě i Oswald. Ten jeho sladký obličej mě vždy dostane.
    Konečně jsem vystoupil z vlaku, a pohledem hledal na nádraží Osiho. Slíbil mi, že tu na mě bude čekat. Ale já ho neviděl, což mě udivilo. Je sice menší, ale jeho statnější postava, a skoro věčně černé oblečení, na něj dost upozorňují. Nemluvě o tom, že on pozdě nikam nechodí.
,,Willieme!" Slyšel jsem už za sebou jeho nadšený hlas. Otočil jsem se, to už byl u mně, a silně mě objímal. Odstrčil jsem ho, má kupodivu stisk jak medvěd, drtil mě, vzhlédl jsem k němu a chtěl něco říct-U svaté Galaxie...
,,Jak vidím, překvapil jsem tě,"konstatoval, ,,Líbím se ti?" Zeptal se hned, a pohodil hlavou, a tím jeho novým účesem.
,,Vždyť máš z vlasů chemlon!" Úsměv se rychle změnil spíš do mračení. Svěsil ruce podél těla, vzhlédl ke mně. Až teď jsem si uvědomil že má i barevné čočky a náušnice či co.
,,Proč ta změna očí?" Vlasy bych ještě pochopil, vždyť nebyl u kadeřníka tak pět let, ale tohle už ne. Zbytek jeho vizáže jsem radši nekomentoval.
,,Zelená ladí s havraními vlasy. A sám si říkal, jak to vypadá úžasně," narazil na pár mých komentářů o jednom herci, ve filmu co jsme spolu zhlédli. Ruce si složil na hruď, působil hned nedobytně jak středověký hrad. Povzdechl jsem si, a vzal ho opatrně za ruku, a rozpletl tu jeho barikádu.
,,Máš krásnou bundu." Pokusil jsem se ho nějak udobřit, a fungovalo to- jemný úsměv se mu rozlil po rtech, a nechal se i za ruku vést. Už jsme byli mimo nádraží, a dost slušně na nás lilo.
,,Pojďme ke mně, než bys došel domů, byl bys celý zmáčený. A mám od babičky sušenky a kus koláče, a moc dobře vím, jak ty miluješ sladké." Dodal jsem s úsměvem, a sledoval jak se culí, a spokojeně cupitá za mnou.