POV: Taehyung

Užíval jsem si každou chvíli, kterou jsem s Jungkookem trávil.

Po naší konverzaci v zahradě se mi opravdu otevřel. Vyprávěl mi vše ze života Stínů i to, co mu bylo nepříjemné. V takovou chvíli jsem jej většinou chytil za ruku a tiše mu naslouchal.

Věděl jsem totiž, že byl na tohle všechno předtím úplně sám. Ale teď už ne.

Mohl jsem tu pro něj být, což mě činilo neskutečně šťastným.

Také se zajímal o můj život. Ukázalo se, že je stejně tak zvědavý jako já. Oči se mu vždy rozzářily, když jsem mu vyprávěl něco z kousku svého světa.

Když jsem jej viděl se poprvé usmát, myslel jsem, že se na místě rozteču.

Nechápal jsem, jak mi mohl připadat někdy děsivý.

Vlastně mi každou chvílí připadal krásnější.

V jeden moment jsem se bál, že se jeho chování vrátí opět do starých kolejí, jelikož znovu dostal další vizi.

Nejdříve se zatvrdil a odmítal, abych šel s ním, stejně jako předtím.

Já ho však pevně chytil za ruku a dal mu jasně najevo, že budu s ním.

Uvnitř jsem se obrnil. Nyní jsem už věděl, co čekat. Pořád jsem si v duchu říkal, že tohle musí Jungkook snášet neustále, že takhle život prostě funguje. Nemůže si vybírat, koho ušetří a koho ne, protože čím by se potom stal? Život každého z nás má svou lhůtu, o které nevíme.

Náš osud.

Každopádně teď tohle břímě Jungkook nemusel snášet sám. Alespoň tímhle jsem mu chtěl pomoci.

Byl jsem celou dobu po jeho boku, a jakmile dokončil svůj úkol, pevně jsem jej objal.

Chtěl jsem mu dát najevo, že není žádná stvůra. Upřímně jsem si v mysli několikrát vyfackoval, že mě takové slovo ve spojitosti s ním kdy napadlo.

Došlo mi, jak jsem k němu přilnul... nejspíš proto se mi měly co nejdřív otevřít oči...

...

„Proč se na mě tak koukáš?" zeptal jsem se ho, i když jsem uvnitř sebe odpověď znal.

Usmál se na mě. Bylo však poznat, že je smutný.

„Necítíš to snad?"

Měl pravdu, věděl jsem to.

Mé smysly byly ostřejší než předtím, lépe jsem vnímal okolí a také mě to neskutečně táhlo k mému tělu...

„Nastal čas se vrátit," prohlásil to, čeho jsem se bál.

„Já nechci," vypadlo ze mě okamžitě.

Jeho pohled ztvrdl stejně, jako když jsem jej tehdy spatřil u silnice.

„Jak to myslíš, že nechceš?" zeptal se chladně.

Stočil jsem svůj pohled k zemi. „Chci-chci tu zůstat s tebou," oznámil jsem tiše.

Neodpovídal. Už jsem se chtěl na něj podívat, když mě prudce popadl za ruku a začal mě táhnout k mému tělu.

„Jungkooku, počkej!" Tak tak jsem se mu vytrhl.

„Nemůžeš tu zůstat!" zakřičel na mě silně, až jsem se lekl.

Nad mou reakcí na chvíli pookřál, ale téměř okamžitě nasadil zpět svůj chladný výraz.

„Nemůžeš," řekl tiše.

Zadíval jsem se mu přímo do očí.

„Chceš snad, abych odešel?" zeptal jsem se zpříma.

„Ano."

„Lžeš," zasyčel jsem.

„Taehyungu!" zvolal mé jméno až zoufale. „Ty tady nepatříš! Jsi živá bytost. Tvoje rodina, přátelé, všichni na tebe čekají. Copak je chceš všechny opustit? Opravdu bys jim způsobil takový druh bolesti? Nemůžeš tu zůstat. Dříve, či později bych tě sám musel-"

„Neříkej to," přerušil jsem jej, „neříkej to, prosím." Po delší době se mi opět chtělo neskutečně plakat.

Moc dobře jsem věděl, že má Jungkook pravdu, že se nyní chovám neskutečně nevděčně a sobecky.

Všichni mi opravdu chyběli, ale nemohl jsem si pomoct, bolela mě představa, že bych ho opustil. Nechtěl jsem, aby byl na vše znovu sám a pohřbil v sobě veškeré své já, které mi dovolil odkrýt.

„Chtěl jsem, abys žil," zašeptal jsem.

Věděl jsem, že Jungkook hluboko uvnitř po tomhle prahne. Každá jeho malá část si přála žít. O to víc mě bolelo, že já tu možnost mám, zatímco on nikoliv.

Ucítil jsem na tváři jemný dotek. Jungkook mi něžně přejížděl palcem po líčku.

„Díky tobě jsem ten pocit měl," promluvil medovým hlasem. „Mohl jsem okusit něco, co ještě nikdy žádný smrtonoš. Nemůžu být šťastnější." Měl na tváři upřímný úsměv, i když jeho oči byly skelné.

„Ale teď je řada na tobě. Taehyungu, prosím, žij. Žij pro své blízké, pro svůj sen, pro sebe... a pro mě." Jeho tichá, avšak naléhavá prosba mnou projela jako blesk.

Snažil jsem se zhluboka dýchat.

„Je čas," zašeptal. Stále mi hladil tvář. „Budu s tebou, slibuji." Usmál se na mě ještě víc.

„Já... budu na tebe myslet," zlomil se mi hlas.

Jeho úsměv povadl. Než jsem však stihl cokoliv říct, políbil mě přímo na rty.

...

POV: 3. osoba

Všichni jásali štěstím, když se Taehyungovy oči otevřely. Nikdo nevěnoval pozornost tomu, že byly plné slz, jelikož je všichni považovali za radostné. Dokonce i sám Taehyung.

Konečně se vrátil ke svým milovaným, proč by tedy měl být smutný? 

To samé si říkal i stříbrovlasý mladík, který veškeré dění sledoval ze svých Stínů, kam také patřil. 

Nemohl si pomoct, cítil nepříjemný tlak na hrudi...

Jakmile se však Taehyung usmál, veškeré jeho chmury se rozehnaly. Na tváři se mu také usadil úsměv.

„Doufám, že mě uvidíš až za hezkých pár řádků let," promluvil směrem k černovláskovi, který jej však nemohl slyšet.

„Do té doby... chci tě vidět žít."

...

POV: Taehyung

„Hej! Co blázníš?! Vždyť tě sotva propustili z nemocnice!" vyváděl Jimin, přičemž mi hned rval bednu s alkoholem z rukou.

„Klid, vždyť už jsem jako rybička," snažil jsem se jej uchlácholit.

Začínal jsem být poněkud frustrovaný, jelikož mě Jimin nenechal nic dělat.

„Kdybys alespoň netahal furt těžké věci, to nevydržíš ani chvíli v klidu na místě?" mumlal si pod vousy, zatímco odnášel onu bednu do skladu.

Odevzdaně jsem si povzdechl a usadil se na jednu z barových stoliček.

Můj pohled automaticky padl na obraz nad barem, který jsem dostal od Jimina jako dárek.

Jasně jsem si vzpomínal, že než se mi stala ta nehoda, kdykoliv jsem se na něj podíval, naskákala mi husí kůže po celém těle.

Jenže teď tomu bylo spíš naopak. Působil tak hřejivě, že mě uklidňoval. Nechápal jsem to.

Mohl bych snad některé věci vnímat po nehodě jinak?

Nikde jinde jsem však změnu nezaznamenal.

Zaostřil jsem na iniciály v pravém dolním rohu plátna. JK. Ta písmena mi až bila do očí.

„Zase se kocháš?" zeptal se Jimin s úsměvem, který jsem mu hned oplatil, než jsem se zadíval zpět na obraz.

Škoda, že jsem nepoznal autora.

„Nemůžu si pomoct... je krásný."