POV: Taehyung

Poslední dobou jsem byl já ten, co vysedával u okna. Jungkook naopak zůstával na chodbě. Držel si ode mě odstup.

Od té události, jsme spolu nemluvili. Ani jsem nevěděl, co bych mu měl říct.

V hlavě se mi celá ta situace neustále přehrávala. Cítil jsem se být z toho všeho čím dál víc zmatený.

Dávno jsem přestal mít pojem o čase, který jsem dřív měl ve zvyku kontrolovat.

Jen jsem prázdně čekal, co se bude dít.

„Tae," ozval se za mnou jemný hlas.

Hned jsem se otočil a spatřil Jimina, jak sedí u mé postele. Ani jsem si nevšiml, že přišel.

Vypadal neskutečně strhaně.

„Jimine..."

„Promiň, že jsem tu dneska jen já, víš... tvoje mamka si potřebovala trochu odpočinout, ale je v pořádku, neboj se, brzo za tebou přijde." Usmál se unaveně. Nejspíš teď s mou rodinou trávil hodně času. Opravdu byl tím nejlepším kamarádem, jakého jsem si mohl přát...

Abych byl upřímný, moc jsem nechtěl, aby sem rodiče chodili. Není to tak, že bych je nerad viděl, ale... zkrátka jsem nechtěl, aby se trápili.

„Jak ti je? Zdá se ti aspoň něco hezkého?"

Zatím to spíš vypadá na noční můru, pomyslel jsem si trpce.

„Chápu, že se nejspíš potřebuješ pořádně prospat, koneckonců jsi neskutečně dřel, jenom... vrať se prosím," zašeptal naléhavě. Jeho oči se začaly plnit slzami.

„Ř-říkal jsi, že se mám rozbrečet jedině štěstím... tak se prosím probuď," popotáhl, zatímco se mu na tvářích tvořily vlhké cestičky, „když otevřeš oči, tak to budou slzy štěstí." Položil hlavu na postel, vedle mé ruky.

Dřepl jsem si vedle něj.

Bylo neuvěřitelně frustrující, že jsem nemohl nic udělat, abych jej utěšil. Připadal jsem si tak zbytečně. Všechen tenhle pocit bezmoci byl pro mě nejhorší. Topil jsem se v něm čím dál víc.

Tolik jsem chtěl Jiminovi ulevit, i rodičům. Nepřál jsem si, aby byl kdokoliv kvůli mně smutný.

Začalo to ve mně vřít.

Najednou jsem pocítil příval chladu, který alespoň trochu rozehnal tlak nahromaděných myšlenek.

„Přestaň se chovat jako houba," promluvil Jungkook, jenž stál nyní opodál.

Připadal jsem si, jako bych se s ním viděl poprvé. Z nějakého důvodu mě to uklidňovalo.

„Houba?" zeptal jsem se zmateně, načež jsem se postavil.

Povzdechl si. „Je sice krásné, že souzníš se svými blízkými, jenže když máš teď duši venku z těla, napáchá to víc škod než užitku. Jakoduše máš větší tendenci nasávat emoce těch, kteří je projevují. Když se však budeš držet jen špatných, odnese to i tvé tělo."

Automaticky jsem stočil pohled zpět k posteli, u které byl stále schoulený i Jimin.

„Musíš se teď soustředit na ty pozitivní věci," ozvalo se těsně u mého ucha.

„Co je jako na mojí situaci pozitivního?!" Prudce jsem se otočil. Zadrhl se mi dech, když jsem uviděl, jak je Jungkook blízko.

Chvíli mi koukal přímo do očí, než tiše promluvil: „Stále máš možnost a také důvod se vrátit." Udeřil mě význam jeho slov.

„Máš někoho, kdo na tebe čeká, proč se tedy na to nezaměříš, jakožto na svůj cíl? K čemu ti je se tady utápět v sebelítosti a nechat se pohlcovat strachem ostatních? Svým blízkým všechnu tu bolest vynahradíš, když se jim vrátíš. Snaž se myslet na to, co budeš dělat, až je znovu uvidíš. Navíc, neříkal jsi snad, že se ti konečně podařilo si splnit svůj sen? Soustřeď se na tohle všechno a nenechej svoji mysl zakalit tím nejhorším, co přítomnost nabízí," dokončil svůj monolog.

Byl nezvyk od něj slyšet tolik slov. A všechna měla svůj význam.

Začalo mi být až stydno.

„Jungkooku já..." chtěl jsem se omluvit, než jsem však stačil vyslovit větu, stříbrovlásek se otočil k odchodu.

„Pojďme ven," zavelel. Chvíli jsem stál vykuleně na místě, než jsem se ještě jednou podíval na Jimina a následně se vydal za Jungkookem.

...

Procházeli jsme se v zahradě u nemocnice.

Venku byla opět tma, i když ještě před chvílí zelo slunce vysoko na obloze.

Cítil jsem se o něco klidněji, ovšem jsem byl ze sebe poněkud zklamaný.

Jungkook měl předtím pravdu, pořád mám neskutečné štěstí, že se mám ke komu vrátit a především, že tu možnost stále ještě vůbec mám.

V mysli mi bezděčně vyvstala tvář černovlasé dívenky.

Nemohl jsem si pomoct, jedna věc mě stále vevnitř užírala...

Zadíval jsem se na široká záda stříbrovláska, jenž kráčel kousek přede mnou. Chvíli jsem se odhodlával, než jsem konečně promluvil.

„Jungkooku, c-co se jí stalo?"

Zastavil se.

„Tou otázkou myslíš, kam jsem ji poslal, viď?" zeptal se tiše.

„Hmm," zamumlal jsem souhlasně.

Nějakou dobu nic neřekl a já se snažil uklidnit své rozvířené myšlenky.

„Rád bych ti odpověděl, jenže já to sám nevím." Jeho hlas zněl až zlomeně.

„T-ty to nevíš?" Opravdu mě jeho prohlášení zaskočilo.

Zvedl pohled k temnému nebi.

„Jakmile jsi smrtonošem, je ti zapovězeno mít jakékoliv otázky, víme jen to, co je potřebné k udržení rovnováhy. Nesmíme mít žádné pochyby a žádné sympatie. Takhle to už ve Stínech chodí."

Snažil jsem se správně uchopit jeho slova. Pocítil jsem směs smutku, lítosti a hněvu.

„Copak jsi nikdy neměl pochyby? Nikdy jsi nechtěl vědět víc?" zeptal jsem se dopáleně.

Zadíval se směrem k nemocnici, tudíž jsem jasně viděl jeho tvář z profilu.

Měl zasněný výraz, jako by se ztratil ve vzpomínkách.

„Jednou jsem zapochyboval," na chvíli se odmlčel, než opět pokračoval, „byl jsem ještě relativně nováček. V tu dobu mi zákony Stínů dávaly smysl, jenže jsem netušil, že vše není tak jednoduché. Jednou mi bylo sesláno vidění s úkolem odvézt duši jedné ženy. Měla umřít hned po porodu dítěte. Nedokázal... nemohl jsem to udělat. Po tom, čím si prošla, aniž by mohla jedinkrát vidět své dítě, které by pak muselo vyrůstat bez matky. Tehdy jsem se vzepřel. Kdybych však věděl, co bude následovat..."

Chladný vítr mu cuchal vlasy, zatímco jeho oči začaly být skelné.

„Jakmile jsem odmítl vzít její život, pocítil jsem okamžitě, že je zle. Bylo to jako by do mě udeřil blesk. Tu bolest nedokážu popsat a nikdy ji nezapomenu. Opovážil jsem se změnit něčí osud. Vše, co mělo být, se mi naráz promítlo do hlavy a začalo se přepisovat. Došlo mi, co rovnováha ve skutečnosti znamená. V tu chvíli, kdy jsem se totiž rozhodl ušetřit matčin život, jsem nevědomě podepsal rozsudek smrti někomu jinému. Život za život, takhle to funguje. Zachránil jsem sice matku, ale ta o několik dní později uškrtila své vlastní dítě. Za trest jsem sám musel odvézt duši toho malého, které mělo původně žít... Od té chvíle jsem se již nikdy pochybovat neodvážil."

Mlčel jsem. Nedokázal jsem slovy vyjádřit, co ve mně jeho příběh vyvolal. A přestože měl Jungkook stále kamennou tvář, jeho oči se jasně leskly smutkem a výčitkami.

Celou dobu jsem byl tak neskutečně mimo...

Měl jsem Jungkooka za někoho, kdo jen slepě následuje systém. Někoho, kdo nemá výčitky, necítí sympatie ke svému okolí a necítí téměř nic.

V tento moment mi vše došlo. Konečně jsem si dal dvě a dvě dohromady.

Všechny ty jemné náznaky, kterým jsem nevěnoval pozornost.

I když je Jungkook smrtonoš, chová v sobě neskutečné množství pocitů, kterými se dusí. Snaží se je potlačit a nedávat najevo jak pro dobro své, tak ostatních. „Jako duše máš větší tendenci nasávat emoce těch, kteří je projevují."

Nese v sobě sžíravou vinu za chybu, kterou již nikdy nechce opakovat. A bude si ji vyčítat nejspíš navždy...

Jediná chvíle, kdy se může vyzpovídat ze všech svých obav, smutku, provinění a tužeb je, když vezme do ruky štětec.

Jeho obraz, který mě tak pohltil, byl naplněn všemi těmito pohřbenými, snad i zapovězenými pocity.

Možná byl Jungkook smrtonoš, avšak stále to byla jedna z nejlidštějších bytostí, jakou jsem kdy poznal.

Nijak jsem nepřemýšlel nad svými činy, zkrátka jsem vykročil přímo k němu a prudce jej zezadu objal.

Cítil jsem, jak jeho tělo ztuhlo.

„Neměl by ses mě dotýkat," prohlásil tiše, ale neodtáhl se.

„Jenže já chci," zamumlal jsem mu tvrdohlavě do zad.

Najednou se otočil, načež mě přitáhl do svého objetí. Ucítil jsem, jak mi na vršek hlavy položil bradu.

„Umíš žít i ve Stínech, to na tobě obdivuji," zašeptal.

Po neskutečně dlouhé době jsem ucítil, jak se uvnitř mě rozlévá hřejivý pocit. Bylo to příjemné.

Chvíli jsem se ještě nechal od něj objímat, než jsem se trochu odtáhl, abych se mu podíval do tváře.

Vypadal teď tak neskutečně zranitelně, že jsem měl opět chuť mu zabořit hlavu do hrudi a pořádně si jej k sobě přitáhnout.

Rukou jsem mu odhrnul pramínek stříbřitých vlasů z čela.

„Jungkooku, žij se mnou," řekl jsem s úsměvem.

Jeho zaskočený výraz byl k nezaplacení. „C-cože?"

„Žij tu teď se mnou," zopakoval jsem. „Říkej mi na rovinu, co si myslíš, dávej přede mnou najevo, co cítíš," pobídl jsem jej, zatímco jsem mu koukal přímo do očí.

Bylo vidět, jak se snaží má slova zpracovat.

Připadalo mi, že je teď neskutečně snadné se v něm vyznat. Bylo až k smíchu, že jsem to předtím považoval za nemožné.

Všiml jsem si jeho pochybností.

Chytil jsem jeho ruce do těch svých.

„Slibuji, že mi neublížíš," prohlásil jsem pevným hlasem.

Chvíli mě jen mlčky pozoroval, než opřel své čelo o to mé.

Nějakou dobu jsme takto zůstali, než tiše promluvil: „Zdá se, že neodolám."