POV: Taehyung

Kráčeli jsme chodbou, která se zdála být snad nekonečná. Nevěděl jsem, do jakého pokoje v nemocnici máme namířeno a musel jsem uznat, že začínám být nesvůj. Konec konců jsem absolutně netušil, co se bude přesně dít... jen to, že někdo umře...

„Měl by ses vrátit," oznámil Jungkook, jenž šel přede mnou.

Už než jsme vycházeli, mi říkal, ať raději zůstanu na pokoji. Já si však nemohl pomoct. Tak nějak jsem potřeboval jít s ním, poznat alespoň malý kousek toho chladného neznáma, kterým je neustále obklopen. Možná snad i zjistit důvod, proč tomu tak je.

„Máš mě mít přece pořád pod dohledem," připomněl jsem mu.

„Za tu chvíli bys snad ani ty nic neprovedl," rýpl si do mě. „Nevíš, co tě čeká," řekl o něco vážněji.

„Já se nebojím," prohlásil jsem, i když jsem si tím nebyl tak jistý.

Jungkook se prudce zastavil, až jsem do něj málem narazil. Podíval se přímo na mě, přičemž měl stejně mrazivý výraz, jako když jsme se střetli na silnici.

„Tady nejde o to, jestli se bojíš! Vůbec tomu nerozumíš," zněl skoro až naštvaně.

Zamračil jsem se na něj. „Proto se to snažím pochopit."

Chvíli na mě ještě zíral, než se otočil a znovu se rozešel vpřed. „Jak chceš."

Nejistě jsem polkl a následoval jej.

Najednou mi došla jedna věc.

Ještě před chvílí byl již jasně zřetelný východ slunce, ale nyní jsem skrze okno zahlédl tmavé, noční nebe.

Přece nemohlo uběhnout tolik času, aniž bych si všiml, ne?

„Čím déle jsi ve Stínech, tím hůř vnímáš smrtelný čas. Tato sféra nepodléhá zákonům, na které jsi zvyklý," ozval se Jungkook.

Celá tahle země stínů mi připadala neskutečně zajímavá, ovšem také děsivá.

Pohled jsem upřel opět před sebe, kdy jsem konečně uviděl, kam míříme.

A vůbec se mi to nelíbilo.

Zmateně jsem se zastavil.

„Jungkooku, počkej, tohle je ale dětské oddělení." Doufal jsem, že si jen spletl směr. I když jsem nemohl vědět, kam přesně má namířeno.

Nijak na mou poznámku nereagoval, pokračoval dál stejným tempem.

„Sakra," zaklel jsem a rozešel se rychle za ním.

„Hele, musíme být špatně," snažil jsem se jej přesvědčit, ale opět jsem od něj nedostal žádnou odezvu či jen náznak zaváhání.

Děsilo mě, jak byl tichý.

Vždy měl tendenci mě rozhodit alespoň pár slovy.

To, že mi nyní očividně nechtěl odpovědět, neznamenalo nic dobrého.

Tiše jsem jej dál následoval až do místnosti, kde se nacházelo šest postelí, přičemž pět z nich bylo obsazených.

Díky měsíčnímu světlu byly vidět obrysy malých, dětských postav, které ve spánku poklidně oddechovaly. Byly tak drobounké...

Pocítil jsem neskutečnou lítost, že tady musí být. V duchu jsem si přál, aby mohli všichni co nejdřív zpět ke svým rodinám.

Stál jsem pořád ve dveřích, když jsem si všiml, že je stříbrovlásek už na konci místnosti, kde se skláněl nad jednu z postelí.

„Jungkooku," sykl jsem potichu, snad ze strachu, že bych mohl některé z dětí probudit, i když jsem věděl, že to není možné.

Rychle jsem k němu popoběhl.

Spatřil jsem spící děvčátko, jejíž vlasy měly krásnou, černou barvu, ovšem její pleť byla až nezdravě bledá. Vyděsilo mě, jak moc je dívka hubená. Působila tak neskutečně křehce, že by se snad mohla rozpadnout pod samotným dotekem.

„Jungkooku, tady přece nemáme, co dělat," zkusil jsem znovu.

Věděl jsem, že někdo umře, ale...

Stále mi neodpovídal. Mrazivým pohledem propaloval onu spící dívku jako by snad provedla něco hrozného.

„Tak jo, to stačí." Chtěl jsem ho popadnout za zápěstí a odtáhnout jej pryč, avšak se mi bleskově vyhnul, načež se mi podíval přímo do očí. Kolem zornic se mu utvořil světelný kroužek.

Najednou jsem ucítil hroznou zimu.

Chtěl jsem udělat krok vpřed, ale tělo mě neposlechlo. Nemohl jsem se vůbec pohnout.

„C-cos mi to udělal?"

Měl jsem z něj strach. Téměř pokaždé se choval odměřeně a chladně, ale tohle nebyl on...

Vždyť ho vůbec neznáš, prolétlo mi hlavou.

Jungkookovi oči stále zářily. Jejich světlo však ve mně vyvolávalo jen větší úzkost a prázdnotu.

Otočil se zpět k holčičce, která již klidně nespala, naopak, měla ve tváři bolestný výraz a její dech se začal zadrhávat, přičemž se jí na čele leskly drobné kapky potu.

Ne...

Stříbrovlásek přistoupil blíž k jejímu tělu.

Tohle přece nemůže...

Zkusil jsem se znovu pohnout, ale bez šance.

„Prosím! Nedělej to! Je to jen dítě!" vykřikl jsem zoufale.

„Smrt si nevybírá," zahřměl hlasem, jenž musel patřit stvůře a ne jemu.

V krku mi zcela vyschlo.

Všechna má vzpurnost se rázem vypařila, nechal jsem veškerý ten chlad do sebe proniknout.

Mohl jsem pouze sledovat dění před sebou...

Jungkook přiložil ruce k dívčiným spánkům. Tetování mu jasně zářila, zatímco místnost zalilo modré světlo, jenž nabíralo stále na intenzitě.

Přístroj u její postele pípal jako o život. Doufal jsem, že díky tomu by snad mohli přispěchat doktoři.

Najednou modré světlo pohaslo, načež Jungkook od dívky odstoupil.

Vyděšeně jsem koukal na to drobné tělo, ze kterého před mýma očima postupně vystoupila její duše.

Vše okolo mi najednou připadalo až nepřirozeně zpomalené.

Dívka se podívala přímo na Jungkooka, mé přítomnosti si vůbec nevšimla.

„Mami," oslovila ho jemným hláskem, načež se zářivě usmála.

Jungkook ji pouze tiše pozoroval svýma zářícíma očima.

„Co tu děláš tak pozdě? Řekl ti snad pan doktor, že mě už můžeš vzít domů?" zeptala se s jasnou nadějí v hlase.

Chtělo se mi tak moc plakat...

„Ano, odvedu tě domů," odpověděl jí tak něžně, že jsem tomu nemohl uvěřit.

Natáhl k ní ruku, načež se dívka štěstím celá rozzářila a ruku vděčně přijala.

Jakmile se postavila, Jungkook si k ní opatrně přidřepl.

„Připravena?" zeptal se tiše.

Dívka na souhlas zakývala hlavou.

Jungkook jí jemně pohladil po vlasech, poté se naklonil k jejímu čelu. Chvíli se zdráhal, než zavřel oči a věnoval jí na něj něžný polibek.

V tu chvíli její duše začala zářivě třpytit. Ten pohled byl neskutečně krásný, zároveň však ve mně vzbuzoval hluboký smutek a odevzdání.

Třpyt postupně ustával, přičemž dívčina duše bledla čím dál víc... až nakonec zmizela úplně. Avšak po celou tu dobu měla stále úsměv na tváři...

Všechny ty povídky o tom, že těsně před smrtí vidíte své milované, mi nyní začaly dávat smysl.

Je to dílo samotných smrtonošů... kdo by taky chtěl odejít po boku člověka, kterého v životě neviděl? Vládla by jen panika a utrpení, jehož je v životě už tak dostatek.

Absolutně jsem nevěděl, jak se s tím vším vypořádat. Bylo mi opravdu špatně.

K uším mi najednou dolehly okolní zvuky a svět už nebyl tak zpomalený.

Táhlý, vysoký pískot mě drásal na kousky. Potvrzoval jen, že to, co se zde odehrálo, byla pravda.

Uvědomil jsem si, že kolem dívčiny postele stojí několik lékařů, u kterých jsem vůbec nezaregistroval příchod, i když jsem v něj celou dobu doufal.

Teď už bylo pozdě.

„Čas smrti..."

Všechen chlad mě opustil a já se mohl konečně pohnout.

Sesul jsem se na zem.

Bezradně jsem zíral na světlou podlahu, přičemž jsem se snažil zhluboka dýchat.

Jungkook si stoupl přímo přede mě. Čekal jsem, zda něco řekne, on se však beze slova rozešel pryč.

Zůstal jsem v tom pokoji sám.