POV: Taehyung

Tohle nemůže být pravda...

Chtělo se mi zvracet, ale nešlo to.

Celý jsem se roztřásl.

Nemohl jsem se nadechnout.

Můj vnitřek se začal nesnesitelně svírat a zorné pole pohlcovala temnota.

„Uklidni se, nebo umřeš," ozvalo se najednou u mého ucha. Projel mnou známý mráz, jenž mě trochu probral.

„Zhluboka dýchej," řekl tiše, avšak s jistou naléhavostí a já se jej snažil poslechnout.

Všechen ten chlad, který z něj vycházel, mi pomáhal se uklidnit.

Proč tomu tak je?

„Co... se to děje?" vysoukal jsem ze sebe, jakmile jsem dostal dech alespoň trochu pod kontrolu. Očima jsem byl stále připoután ke svému nehybnému tělu.

Ničemu jsem nerozuměl, což mě o to víc děsilo.

„Srazilo tě auto, takže teď bojuješ o život," konstatoval opět netečně.

Vůbec mi tím nepomáhal. Vzadu v mysli jsem pocítil touhu jej praštit.

„Proč se ale vidím? Jsem snad ve snu? A co jsi ty vůbec zač??" Upřel jsem na něj zpět svůj pohled.

Dřepěl přímo vedle mě. Do této chvíle jsem si ani neuvědomil, jak je blízko.

Sám se díval směrem, kde se nacházelo mé tělo. Chvíli neodpovídal, poté ovšem stočil pohled přímo na mě.

Všiml jsem si, že jsou jeho oči opravdu tmavé. Nebylo téměř k rozeznání, kde končí zornice a začíná duhovka. Oproti jeho stříbřitým vlasům to byl neskutečný kontrast. Co dalšího mě však opravdu zaujalo, byly jeho dlouhé řasy, jež sice byly černé, ovšem jejich konce se zbarvovaly do stříbrna.

Nyní jsem i jasně viděl, že mu tvář zdobí znaménko na nose a také těsně pod jeho světle růžovými rty.

Ač nerad, musel jsem si přiznat, že mě jeho vzhled neskutečně fascinuje. Nemohl jsem se odtrhnout.

Skoro jsem se až lekl, když z ničeho nic promluvil: „Čím míň toho budeš vědět, tím lépe."

Postavil se na nohy, což jsem po něm téměř okamžitě zopakoval.

„Nemyslíš si, že mi dlužíš odpovědi?" Zamračil jsem se na něj.

„Dlužím?" zeptal se s mírnou stopou zmatení ve svém obvykle apatickém tónu hlasu.

„Kvůli komu jsem v té cestě skončil?" Uhodil jsem na něj. Jistě, bylo stále mým rozhodnutím jej zachránit, přesto to byla však pouze jeho bezohlednost, díky níž jsme v silnici skončili oba.

K mému překvapení se zadíval do země, načež se točil a poodešel o pár kroků vpřed, než se zastavil.

„Ty jsi mě správně vidět ale neměl," zamumlal, zády natočen stále ke mně.

Již po několikáté mě svými slovy zarazil. „Jak to myslíš?"

Přišlo mi, že si povzdechl. Jakmile se však otočil zpět ke mně, byl jeho výraz bez emocí.

„Jsem smrtonoš. Ve své přirozené podobě mě lidé jen tak vidět nemohou."

Chvíli jsem jeho odpověď zpracovával. Celé mi to připadalo čím dál víc absurdní.

„Počkej, smrtonoš? Jako Ryuk? Takže si do speciálního notesu zapisuješ lidi, co mají umřít?" vylétlo ze mě.

„Jako kdo?" Zatvářil se opravdu zmateně, což byl u něj asi ten největší projev emocí, jaký jsem zatím viděl.

Vnitřně jsem pocítil jisté uspokojení.

„Na to, že umíráš, se tváříš nějak šťastně, nemyslíš?" prohodil jen tak.

Celý jsem ztuhl. Letmo jsem zavadil pohledem ke svému tělu v kaluži krve.

Tohle přece nemůže být pravda...

„Chceš... chceš mi říct, že je tohle fakt skutečnost? Že se mi to nezdá?" Můj hlas byl naplněn zoufalstvím. Tolik jsem doufal, že se probudím, že se ten kluk přede mnou jen zasměje a řekne, že je vše v pořádku.

To by však nesměl být sarkastickej hajzl.

„Tobě se snad normálně zdají takové-"

„Zatraceně! Co je s tebou?! Jen tak řekneš, že umírám a máš z toho srandu?! Jestli je to pravda, tak s tím něco udělej!" křičel jsem na něj.

Jeho pohled ještě více ztvrdl.

„Nemůžu nic dělat," odpověděl prázdně.

Byl to jen další šíp do zad.

„Jak jako nemůžeš?" zeptal jsem se tiše.

V jeho očích byla pouze prázdnota.

„Do těchto věcí nemůžu zasahovat. Nemůžu lidem měnit jejich osud vlastním přičiněním, ať už tím, že bych jim měl život zachránit nebo předčasně vzít. Existuje rovnováha, která je založena na základě individuálního předurčení každé živé bytosti. Pokud je tato rovnováha porušena, znamená to nepředstavitelné následky pro každého z nás. Smrtonoši mají za úkol pouze v určenou chvíli, kterou nazýváme doba naplnění, přepravit lidské duše z jejich těla na ono místo," odříkal automaticky, jak kdyby snad byl strojem, načež ke svým očím zvedl ruce tak, že jsem viděl jejich hřbet. Na jedné z nich byl srpek měsíce, který jsem předtím spatřil v baru, a na druhé měl vytetované obrysy slunce. „Jsme mostem mezi živým a mrtvým, tyto dva světy propojujeme, zatímco se sami pohybujeme ve Stínech." Dokončil, načež se odmlčel.

Rozhostilo se mezi námi ticho.

Pořád jsem si říkal, jestli jen neblouzním.

Jenže čím dál jsem mu stál naproti, tím víc mi připadalo všechno skutečnější.

Sám jsem si nyní připadal prázdně. Ještě před chvílí se mi hlavou prohánělo šílené množství myšlenek, ale teď už ani jedna.

Přestal jsem vnímat okolí. Vnitřně jsem se již začal smiřovat s tím, že je tohle opravdový konec.

Chtělo se mi plakat, nejen kvůli sobě... Jenže to nešlo. Z očí mi nevytekla ani jedna slza. Zavřel jsem tedy víčka a čekal, až bude konec.

Ani nevím, kolik minut uplynulo, než jsem uslyšel jeho hlas, jenž mě donutil oči otevřít.

„Vypadá to, že ještě není tvůj čas."

Chvíli jsem na něj jen zmateně zíral, než jsem to sám uslyšel.

Zvuk houkající sanitky.