POV: Taehyng

„Děkuji vám všem, že jste dneska přišli, jsem za to opravdu rád. Vaší podpory si neskutečně cením. Děkuji také hlavně Jiminovi, který mi pomohl s veškerou přípravou pro tento večírek."

„Máš za co!" vykřikl, čímž všechny v baru, včetně mě, rozesmál.

„Každopádně je skvělé, že jsme se všichni po delší době sešli, a to navíc konečně v mém vlastním baru. Připíjím tedy na naše zdraví a doufám, že tento bar zažije ještě spousty a spousty dalších přípitků!"

„Na zdraví!" vykřikli všichni, načež se každý z nás napil šampaňského.

Jimin, jako obvykle, do sebe vyklopil celou sklenici naráz, zatímco já nenápadně schoval svůj zbytek šampaňského za větší kytici.

Mezitím, co se ostatní začali mezi sebou bavit, já se šťastně rozhlížel po místnosti.

Interiér baru jsem si sám sestavil a navrhl, samozřejmě díky konzultaci s odborníky. Věděl jsem tedy dobře, jak bude nyní vypadat, přesto mě vždycky při pohledu na již hotové dílo přejde řeč.

Dřevěný dlouhý pult s barovými židličkami, za ním několik řad polic s řádně seřazenými láhvemi alkoholu, tmavá podlaha, několik boxů s koženými sedačkami, nakonec pár menších stolků se židlemi, přičemž bylo vše sladěné do kaštanově hnědé a červené barvy.

Málem jsem vypustil duši při vybírání odstínů červené na stěny, nakonec to vyhrála karmínová. Měl jsem obavy, že si celý vzorník budu pamatovat snad až do konce života vzhledem k faktu, kolik času jsem nad tím strávil.

Nejvíc zábavy jsem si užil při výběru světel. Samozřejmě jsem dal několik led světýlek k alkoholu a do boxů, u nichž si budu moct měnit barvy dle svého uvážení. Dále bylo po baru rozmístěno několik světelných baněk, jež visely na různě dlouhých kabelech.

S výsledným vzhledem jsem byl zkrátka neskutečně spokojený. Celý prostor na mě působil skvěle a doufal jsem, že stejně tak to budou vnímat i zákazníci.

„Zase se kocháš?" ozval se Jimin za mými zády, načež mě vzal kolem ramen.

„Musím říct, že jsi měl proslov střihnutý jak z amerického filmu, dobrá práce." Poplácal mě druhou rukou po hrudi.

„S tím tedy nesouhlasím, to bych musel všechny přítomné ještě tak dojmout, že by se do jednoho rozplakali," poznamenal jsem.

„Tak já se ti tu klidně rozbrečím, jestli chceš," navrhl, přičemž začal špulit pusu. Byl tak rozkošný, že jsem to nevydržel a začal ho tahat za tváře.

„Ty se rozbreč jedině štěstím, můj příteli," řekl jsem s úsměvem, zatímco se snažil vymanit svůj obličej z mého sevření.

„Tae, můžeš na chvíli?" přerušil mě hlas mojí matky.

Neochotně jsem tedy pustil Jiminovy tváře, jež si začal hned s vyčítavým pohledem mnout, a šel jsem si povídat s rodinou, kterou jsem už pár týdnů kvůli všem těm přípravám neviděl.

Večer šel dál a já se cítil čím dál víc uvolněněji, nejen díky červenému vínu, které mám přece jen raději než šampus, ale také díky tomu, že jsem byl obklopen jen známými tvářemi.

Zrovna jsem se chystal pozdravit svou kamarádku Minu, když jsem postřehl, že se dveře baru otevřely.

První jsem si myslel, že si někdo šel ven zakouřit. Měl jsem totiž spoustu kamarádů kuřáků, i když jsem sám cigaretám zrovna neholdoval.

Avšak se ukázalo, že nikdo neodešel, ale naopak přišel.

Uvnitř baru stál nyní muž, kterého jsem v životě neviděl, ale od této chvíle jsem jej chtěl vídat snad každý den.

Byl vysoký, měl delší, stříbrné vlasy a tmavou košili, jež mu obepínala svaly na hrudi a pažích. Do tváře jsem mu sice zcela neviděl, jelikož ji zakrývala černá rouška, ale bylo mi jasné, že i pod ní se skrývá jen další krása.

Vyzařovala kolem něj taková zvláštní aura jako by snad ani nepatřil do tohoto světa.

Možná bych měl přemýšlet, co tady dělá, kdo to je, ale v tuto chvíli jsem se zmohl jen na zírání.

On se mezitím rozhlížel kolem, načež se najednou rozešel směrem ke konci barového pultu, kde se zastavil u... Jimina?

Ti dva okamžitě zapředli rozhovor, což ještě více prohloubilo mou zvědavost. Jimin se s někým takovým zná?

Pocítil jsem ještě větší zmatení, když mu onen neznámý předal velký, černý kufřík, přičemž jsem si všiml, že má na hřbetu ruky vytetovaný srpek měsíce.

Stal se snad Jimin součástí nějakého gangu?

Automaticky jsem se vydal směrem k nim. Snažil jsem se být ovšem nenápadný a postupoval vpřed lehkým obloučkem, abych se dostal za Jiminova záda.

Můj kamarád mezitím položil kufřík na bar a hned jej otevřel, načež se zatvářil velmi spokojeně. Následně si s neznámým mužem podali ruce a prohodili pár slov, než se stříbrovlásek otočil k odchodu.

Rychle jsem překonal vzdálenost, která mě od Jimina ještě dělila a položil mu ruku na rameno, díky čemuž málem vyletěl z kůže.

„Co tam máš?" zeptal jsem se hned. Jimin na to kufr rychle zavřel, avšak jsem stihl postřehnout jeho obsah.

„T-to je" zakoktal jsem se.

Jimin po mně hodil vyčítavý pohled. „Taee, to mělo být překvapení," zamručel nespokojeně, načež si povzdechl a kufřík odevzdaně znovu otevřel.

„Je to dárek pro tebe, můžeš si teď nad ním dumat každý den," oznámil mi.

Uvnitř se nacházel onen obraz, který mi nedal spát.

Po těle mi přeběhl známý, mrazivý pocit.

Zajímalo by mě, jestli to tak bude vždy, když se na něj podívám. Od včerejšího večera mi stále ležel v hlavě. Proč na mě tak působí? Co vše má ve skutečnosti vyjadřovat? Kdo ho vůbec namaloval?

Myslí mi najednou problikl obrázek stříbrovlasého muže.

Popadl jsem Jimina za ramena, až se lekl.

„Ten obraz maloval on?!" vyhrkl jsem.

„C-co?"

„Ten chlap, co tu teď byl, namaloval ho?" Skoro jsem až s Jiminem třásl.

„J-jo, asi jo," odpověděl zmateně.

Okamžitě jsem ho pustil a vydal se směrem ke dveřím.

„Nemáš zač!" vykřikl trochu nasupeně, což mě okamžitě přimělo se rychle vrátit za ním.

„Jsi ten nejlepší! Děkuju!" Dal jsem mu pusu na líčko, které si hned začal znechuceně utírat rukou, a rozběhl jsem se ven z baru.

V rychlosti jsem se rozhlédl do stran, ale nikoho jsem neviděl. Zkusil jsem se zadívat pozorněji a ejhle! V dáli napravo jsem spatřil lidskou siluetu. Okamžitě jsem k ní vyběhl.

Srdce mi tlouklo stále rychleji.

Už jen kousek.

Stříbrovlásek byl nyní u přechodu, kde jsem čekal, že zastaví, jelikož na semaforu svítila pro chodce červená.

K mému překvapení však vkročil bez zaváhání na cestu.

Uslyšel jsem motor auta a automaticky vystřelil vpřed.

Nocí se rozlehl zvuk skřípajících brzd.

Světlo bylo stále intenzivnější.

Už jen kousek.

Vší silou jsem odstrčil tělo před sebou.

Projela mnou ostrá bolest, kterou pohltila tma.

...

„Hej," ozval se zastřený hlas.

Cítil jsem se zvláštně, nemohl jsem zaostřit a vše bylo jak v mlžném oparu. Dokázal jsem rozeznat pouze různé světelné body. Přirovnal bych to k pohledu z okna, zcela pokropeného deštivými kapkami, které rozpíjí okolní svět.

Bolest jsem již necítil tak intenzivně, jako by šlo snad jen o blednoucí vzpomínku.

„Hej," uslyšel jsem znovu, tentokrát důrazněji.

Pořád jsem viděl dost rozmazaně, ale jak jsem se snažil zaostřit zrak, pomalu se začalo vše vyjasňovat.

Došlo mi, že ležím venku na silnici. Byla pořád tma a vedle mě se nacházelo ono auto, které mě nejspíš srazilo. Naštěstí ten náraz nebyl asi dost silný.

Sakra, mohl jsem umřít. Vůbec jsem v tu chvíli však nepřemýšlel.

Když mi došlo, proč jsem vlastně do cesty vběhl, rychle jsem se posadil.

Přímo přede mnou se tyčil temný stín.

Můj zrak se v tu chvíli zcela pročistil.

Stál tam stříbrovlásek, jenž mě propaloval pohledem, který by se dal popsat jediným slovem. Chladný.

Po těle mi naskákala husí kůže, avšak nejen pouze díky jeho výrazu.

Měl jsem nyní totiž zcela výhled na jeho tvář, kterou již neskrývala rouška.

V mysli mi samovolně vyvstala vzpomínka, kdy jsem před pár lety šel sám na podzim kempovat do lesa, přestože jsem pod stanem nikdy nenocoval. Potřeboval jsem tehdy utéct. Byl to poněkud unáhlený čin, ovšem dříve jsem jednal často impulzivně. Zapomněl jsem si s sebou vzít spoustu důležitých věcí a byla mi šílená zima. Napadlo mě se tedy projít, abych se alespoň trochu zahřál, přičemž jsem se vyškrábal na blízký kopec. Ten výhled mi vyrazil dech. Měsíční světlo pokrývalo okolní les i louky. Připadal jsem si jak v jiném světě. Jako by vše bylo protkáno stříbřitou nití. V tu chvíli se má mysl zcela uklidnila.

Mrazivá krása. Stejně jako tehdy, mi tato slova prolétla opět hlavou při pohledu na jeho tvář.

Věděl jsem však, že kdyby se jen trochu usmál, veškerý chlad kolem sebe by zahnal pouhým mrknutím oka.

Díky jeho pohledu mi však jasně došlo, že se usmát jen tak nechystá.

„Víš, co jsi provedl?" promluvil tiše, avšak o to výhružněji zněl.

Nějakou chvíli jsem na něj jen zíral, jelikož mi nedocházel význam jeho slov.

„C-cože?"

„Ptám se, jestli si uvědomuješ, co jsi udělal?" zopakoval pomaleji svou otázku, přičemž na mě shlížel seshora jako bych byl snad nějaký otravný červ, co se mu odvážil zkřížit cestu.

„Myslíš jako to, že jsem ti zachránil život?!" zeptal jsem se podrážděně.

Cítil jsem, jak ve mně začíná vřít krev, jelikož očividně dával najevo, že jsem udělal něco špatně, což přece nedávalo smysl. Možná jsem jednal unáhleně, ale to mu stále nedává právo se mnou takto mluvit.

V jeho tmavých očích se mihl stín něčeho, co jsem nedokázal identifikovat.

„Život mi zachránit nemůžeš, jelikož žádný nemám. Jen malicherně plýtváš tím svým."

Nic z toho, co říkal, nedávalo smysl a já pomalu začínal ztrácet trpělivost.

„Tak hele, jestli jsi hodlal spáchat sebevraždu, promiň za překažení, ale příště si jdi laskavě umřít třeba do lesa, kde tě nikdo nebude otravovat," vyprskl jsem.

Padlo mezi námi tíživé ticho.

Uvědomoval jsem si, že jsem svými slovy překročil hranici, už je však nešlo vzít zpět.

Již jsem se nadechoval k omluvě, jeho odměřený hlas mě však přerušil: „Možná by ses měl podívat za sebe."

Věnoval jsem mu zaražený pohled, přesto jsem jej poslechl a pomalu se otočil.

Pocítil jsem silný šok.

Přede mnou leželo mé vlastní, bezvládné tělo, v rozrůstající se kaluži krve...