POV: Taehyung

„Pořád nechápu, proč zrovna „U Mimozemšťana"," zavrtěl Jimin hlavou, „je tolik suprových jmen a ty přijdeš s tímhle."

Kráčel poněkud nemotorně, jelikož mu výhled na cestu zastiňovala obří krabice, kterou držel v rukách.

Sám jsem jednu také nesl, ovšem o dost menší.

„Nechceš to aspoň zkrátit?" navrhoval můj dlouholetý kamarád, který málem vrazil do pouliční lampy, kdybych jej nezastavil.

„Myslím, že je to náhodou skvělý název, lidem se bude líbit," oponoval jsem spokojeně, s úsměvem na rtech. „A i kdyby ne, mně se líbí, to stačí."

Cítil jsem se naprosto fantasticky a sebejistě. Konečně jsem totiž dal všechny plány do kupy a splnil si svůj sen – založil si vlastní bar!

Veškeré přípravy již byly téměř hotové, jediné, co zbývalo, bylo uspořádat zahajovací večírek pro mé blízké, který se měl odehrát už zítra večer.

Sám jsem nemohl uvěřit tomu, že je vše již na dosah ruky. Přišlo mi, že uběhlo nekonečné množství času, ve kterém jsem ronil jen krev, pot a slzy, abych ze svého snu stvořil skutečnost.

A tady to bylo, cíl přede mnou.

„Uffff, no, jak myslíš," zafuněl Jimin, když se snažil krabici pootočit, aby lépe viděl na cestu před sebou. Ovšem bez úspěchu.

Díval jsem se na tu scenérii s čistým pobavením. „Proč jsi trval na tom, že si vezmeš tu největší, když sotva chodíš?" rýpl jsem si do něj.

I v přítmí bylo jasně vidět, jak se zamračil.

„Protože jsem ten nejlepší kamarád na světě a být tebou, tak mlčím, jinak si to všechno potáhneš sám," zamručel.

„Dobře, dobře," zamumlal jsem, snaže se potlačit smích.

Ovšem nemohl jsem popřít, že byl Jimin opravdu ten nejlepší kamarád na světě.

Celou tu dobu, kdy mě ostatní spíše odrazovali od mého cíle, on jediný měl ve mně víru.

Se vším mi vždy pomohl a v těžkých chvílích mě neskutečně podržel. Byl jsem mu nepopsatelně vděčný.

I nyní, když se ukázalo, že je potřeba donést do mého budoucího baru ještě několik doplňků na zítřejší oslavu, Jimin okamžitě přispěchal na pomoc, i když jsem mu tvrdil, že to zvládnu sám.

Byl skutečně jedním z nejúžasnějších lidí, které jsem měl tu čest poznat.

„Přestaň na mě zírat, je to děsivý," přerušil můj tok myšlenek. Ani jsem si neuvědomil, že jsem si jej prohlížel.

„Cože? Vždyť mě přes tu krabici nevidíš!" oponoval jsem s nadzvednutým obočím.

„Ale cítím to! Tak přestaň!" přikázal, nad čímž jsem protočil očima a upřel svůj pohled tedy před sebe.

„Jen jsem obdivoval tvou krásu," škádlil jsem jej.

„Tae, copak nevíš, že jako pravý gentleman bys mě měl nejdříve pozvat na rande, než se odvážíš si mě takto okatě prohlížet? Nebo alespoň požádat o svolení?" zašvitořil jak nějaká dámička.

„Rád si beru, co chci, hned," zapředl jsem.

„Tak jo, tady tě utnu, zase nepotřebuju vědět víc, než už vím."

„Achjo, jsi strašný nudař," povzdechl jsem si na oko.

„Já bych zase řekl, že dokud ti nesu ty věci, tak jsem nejzábavnější člověk, kterého znáš," poznamenal.

„Och to ano, máš pravdu, promiň," potvrdil jsem mu s úsměvem.

„Na kolik jsi dal jinak zítra ten začátek?" změnil kompletně téma.

„Hmm na šest večer, ale počítám s tím, že se stejně většina začne slézat až kolem sedmé," prohlásil jsem s jistotou.

„Tak to vše krásně stihneme, dneska už je celkem pozdě, tak to tam jen hodíme a zítra to připravíme, ne?" zeptal se, přičemž se opět snažil si krabici trochu pootočit.

„Jasně, dáme tedy zítra sraz před barem na tři odpoledne," oznámil jsem spokojeně. „Vážně ti moc děkuju za pomoc."

„Jo, máš za co," odpověděl jako vždy, načež se můj úsměv rozšířil.

Dále jsme pokračovali v tichosti, což ovšem ani jednomu z nás nevadilo.

Při chůzi jsem si prohlížel okolí, které se postupně nořilo do narůstajících se stínů tmy.

To však nemělo vliv na tepající život města, které se hemžilo různě barevnými světly a neutichajícími zvuky.

Pro bar tudíž ideální místo.

Prošel jsem si mnohým, bez Jimina bych to jistě nezvládl.

Šlo především o boj s mou povahou, jelikož jsem vždy chtěl všechno hned, což samozřejmě v tomto případě nešlo. Započal jsem dlouhou cestu, každopádně nyní jsem se mohl konečně zhluboka nadechnout. Jistě, čekalo mě ještě spoustu útrap, s tím jsem počítal, ale věřil jsem, že nejtěžší je již za mnou.

Vnímal jsem, jak se přímo uvnitř mě rozlévá příjemně hřejivý pocit, přestože byl teprve březen a večery byly tedy ještě chladné.

Kráčeli jsme zrovna kolem malých obchůdků, kdy můj zrak upoutaly barvy ve výloze jednoho z nich.

Došlo mi, že se jedná o obchod s obrazy, přičemž mě jeden konkrétní zcela pohltil...

Nikdy jsem umění nijak zvlášť nevyhledával, ani jsem mu nerozuměl, bylo pro mě jako cizí svět.

Ale tenhle obraz... snad to ani nedokážu popsat.

Nejednalo se o žádné specifické tvary, postavy, ani zátiší. Byla to jen směska barev. Přesně ten typ abstraktu, kterému jsem nikdy, jakožto umělecký neznaboh, nerozuměl. Avšak nyní, když jsem se na všechny ty prolévající se tóny barevných odstínů koukal, něco se ve mně pohnulo. Projela mnou vlna několika vrstvících se pocitů od stesku, bolesti, prázdnoty až k nepopsatelně silné touze a vášni. Tahle mohutná smršť veškerých emocí mě zcela uzemnila.

Cítil jsem, jak se mi po celém těle prohání husí kůže.

Vyděsilo mě to, chtěl jsem na jednu stranu utéct, ale zároveň jsem se nemohl odtrhnout, jak mě obraz až nezdravě přitahoval.

„... Tae? Tae!" dolehl najednou ke mně Jiminův hlas.

Párkrát jsem zamrkal, načež jsem natočil hlavu do strany, kde jsem spatřil svého kamaráda, jak na mě starostlivě kouká, přičemž jeho ruka svírala mé rameno, což jsem si až do teď ani neuvědomil.

„Co je ti?" zeptal se naléhavě.

„N-nic?" slyšel jsem se jakoby z dáli. Mluvil jsem zcela automaticky.

„Nic?" zadíval se na mě pochybovačně, „přijde ti normální, že na tebe tady skoro minutu mluvím a ty se místo odpovědi jen tváříš jako zombie?"

„Minutu?" podivil jsem se.

Jimin si hlasitě povzdechl. „Tak nad čím jsi se tu tak zasek? Obrazy?" zarazil se, když se sám rozhlédl po výloze, „tebe tohle zajímá? Odkdy?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Nezajímá."

Připadal jsem si neskutečně zpomalený.

„Tak proč jsi tu stál jak hluchoněmý? Probral ses, až když jsem s tebou zatřásl!"

Došlo mi, že jsem musel být vážně mimo.

Rozpačitě jsem si skousl ret. „Zaujalo mě tohle," ukázal jsem bradou na onen obraz. Jimin si jej okamžitě začal prohlížet.

„Hmmm, hezký," okomentoval. Rozuměl umění asi stejně tak jako já.

„Nepřipadá ti... silně podmanivý?" zeptal jsem se jej, netuše, jak správně vyjádřit své pocity.

„Podmanivý? No, asi jo?" odpověděl nejistě. Bylo jasné, že na něj obraz nepůsobí tak jako na mě.

Opět jsem se zahleděl na ono barevné schéma, načež mi začaly ihned vstávat chlupy i na zádech. Cítil jsem se být stahován pocity, které mi ani nepatřily. Tohle s někým někdy dokázal udělat obyčejný obraz? Nikdy v životě jsem to u žádného tedy nezažil. Kdyby ano, možná bych se snažil víc tomuto umění porozumět...

„To se ti tak líbí?" probral mě opět Jiminův jemný hlas.

Jeho otázka mě poněkud zarazila. Svraštil jsem zamyšleně obočí. „No, já vlastně nevím, jestli se mi líbí," odpověděl jsem upřímně. Věděl jsem, že má na mě zvláštně silný vliv, ale... líbí se mi? Sám jsem byl z toho zmatený.

Jimin si pobaveně odfrkl. „Občas ti fakt nerozumím, a to tě znám už nějaký ten pátek." Lehce mě popotáhl za loket. „Tak pojď prosím tě, máme ještě práci."

Souhlasně jsem zakýval hlavou, načež mi došla jedna věc. „Kam jsi dal věci?" Uvědomil jsem si, že Jimina nezakrývá krabice.

„Že sis všiml brzo," prohodil ironicky. „Nechal jsem je tam u sloupu, kdy mi došlo, že nejdeš vedle mě," ukázal opodál na onen sloup, kde se krabice skutečně nacházela. „Příště aspoň hvízdni nebo něco, nerad bych u baru zjistil, že jsem sám a tím pádem i bez klíčů." Rozešel se vpřed a já hned po chvíli na to za ním.

...

POV: 3. osoba

Mladík s havraními kadeřemi, jménem Taehyung, svým upřeným pohledem zkoumal obraz jako by vnější svět snad ani neexistoval.

Ovšem netušil, že si jej zpoza oné výlohy prohlíží pár tmavých očí s naprosto stejným zaujetím. Jako by snad sám černovlásek byl také obrazem.

Pro ony rádoby prázdné oči představoval neznámo, které již jejich nositel kdysi zažil, jenže proti své vůli zapomněl a chtěl jej tak zoufale znovu okusit, že pro něj Taehyung nyní znamenal velkou hrozbu, v podobě silného pokušení.

Bylo to děsivé.

Žádný z lidí, za celou dobu snad nedokázal zažehnout tak silné jiskřičky touhy po něčem pro někoho tak všedním, ale přitom tak neskutečně vzácném...

Nyní je otázka, zda tomu pokušení odolá?